My nic, to zákon

Klasická politická poučka říká, že úspěšná předvolební kampaň musí voliče oslovit natolik, aby hlasoval pro kandidáta, na kterého předtím ani nepomyslel. Jen pomalu se rozjíždějící senátní kampaň zatím v tomto směru neslibovala velkou zábavu, a není proto ani divu, že se podle výzkumů téměř polovina občanů k volebním urnám nechystá. Naštěstí ale minulý týden zasáhla Ústřední volební komise: její rozhodnutí vyřadit z kandidátek kvůli formálním nedostatkům řadu známých jmen bezpochyby výsledky voleb ovlivní. Otázka je, jakým směrem.Ústřední volební komise, v níž jsou zástupci všech stran, které v červnu kandidovaly do sněmovny, obhajuje své rozhodnutí vyloučit z voleb šestinu všech kandidátů kvůli neúplně vyplněným kolonkám v dotazníku klasickým argumentem průměrného byrokrata: my jsme nikoho vyškrtnout nechtěli, ale zákon je zákon. Lepší příklad vadné argumentace by se ovšem už stěží hledal. Zákon totiž určil za členy volební komise zástupce politických stran mimo jiné i proto, aby jako lidé myslící v politických souvislostech při tak závažné věci, jakou je organizace voleb, nepropadali byrokratickému vidění světa. Tedy aby nedošlo přesně k tomu, co se stalo: aby kvůli otrockému výkladu předpisů nebylo omezeno ústavou zaručené právo být volen. Fakt, že odmítnutí kandidáti nejsou žádné politické nuly - najde se mezi nimi například jeden bývalý premiér (Petr Pithart), dva bývalí ministři (Tomáš Sokol, Luděk Rubáš), jeden velvyslanec (Jiří Gruša), šéf odborů (Richard Falbr)…