K oblíbeným výzvám v diskusích o demokracii jako životnímu prostoru sjednoceného Německa patří úvahy o míře odolnosti německé demokracie vůči nové, spíše nemilosrdné než tradičně nacionalistické pravici. Bedlivé pitvání německého „osmašedesátnictví“ - dobrovolného sebezapírání coby spolehlivého kompasu na cestě k „dobrému“ Němci - a analýzy zániku politického vlivu této generace vyústily do osobně zabarvených polemik. Protiváhou osmašedesátníků se stala samozvaná generace tzv. devětaosmdesátníků. Mediálně ji představují intelektuálové a publicisté, kteří zavrhují veškeré rituály německé historické jedinečnosti (tzv. Sonderweg) jako přežitek skončené studené války.Diskuse mezi těmito dvěma tábory však neměly mnoho šancí na větší politický dopad. Protivníky byly většinou osobnosti kulturního života a těm je vymezen prostor na stránkách fejetonu. Jak si nedávno hořce posteskl významný berlínský režisér a duchovní provokatér Frank Castorf, dnes by si v politické rubrice nelízl nejspíše ani Goethe. Přesto však byla nová zásadnější politická debata ve vzduchu.
Když začínala konzervativní revoluce
Jedním z momentů zlomu v německé sebereflexi byla válka v Perském zálivu. Tehdy se naplno projevila setrvačnost šekové diplomacie staré Spolkové republiky: ta se v duchu poválečné zdrženlivosti omezila na pouhé finanční krytí zad západním spojencům. V roce 1991, těsně po sjednocení Německa, ovšem poválečné uspořádání, alespoň de iure, vyčpělo. Z dobře míněné…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 24 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
