Závoru se značkou STOP stojící přesně uprostřed osady U Sabotů okukovala a fotografovala za poslední rok už dobrá stovka novinářů. Nejen těch z bývalé federace: osud devadesáti Saboťanů zajímá i zahraničí. Jen minulý týden se tu vystřídali reportéři z Holandska a Japonska. Zdá se ale, že místní lidé už mají všetečných otázek plné zuby. „Dejte nám už všichni pokoj,“ supluje hlas lidu bělovlasý stařec na kole. Nervozitě rodáků se po pravdě není co divit: poté, co sněmovna ratifikovala česko - slovenskou smlouvu, která osadu založenou v roce 1957 přiřkla našim východním sousedům a zároveň neschválila ústavní zákon o státní hranici, tady nikdo příliš netuší, co bude dál.
Sabota čuchá fialky na Slovensku
Anna Podmajerská, která získala v únoru 1993 62 sousedů pro svou petici za připojení vsi ke Slovensku, žije v dvoupatrovém domě na kraji osady. Pro ty, kteří by raději zůstali na Moravě, má jednoduchou radu: „Když chtějí, ať se odstěhují. Můžou sice zůstat, ale bez nich bude líp.“ Výhodu „slovenského řešení“ obhajuje paní Podmajerská stejně jako před třemi lety: nejbližší obchod i škola jsou v nedalekých slovenských Vrbovcích, přes hranice dojíždí i většina lidí do práce. „I Jura Sabota, který se nechával fotit, jak sedí na hraničním kameni, a vykládal, že na Slovensko jen přes jeho mrtvolu, dneska čuchá fialky na slovenském hřbitově,“ dodává rázná pětačtyřicátnice posměšně. Přirozený spád osady ke Slovensku nebyl neznámý ani politikům. Právě on byl…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 23 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
