Postupný vývoj vztahu mezi učitelem a žákem (nebo autorem a čtenářem) se často pohybuje mezi dvěma extrémy. První lze charakterizovat heslem „na počátku žák neví nic - učitel ví vše, na konci žák ví vše - učitel neví nic“. Situaci na druhé straně extrému lze charakterizovat sloganem „na počátku ví student vše, učitel neví nic, na konci studia žák s údivem neví nic - učitel, zdá se, ví vše“. V případě Vašíčkova rozsáhlého eseje Obrazy (minulosti) se ocitáme blízko druhé možnosti: Vašíčkův výklad prostor našeho vidění otvírá, přesto nepoučuje, vidět a vědět se nám objevuje v autorově podání mnohdy tak protikladně (autor uvádí jako příklad pohádku o Červené kalkulace viděnou očima vlka), že Césarovo veni vidi vici se nám přestává jevit pozemského původu, posouvá se někam do oblasti mýtů. Chceme-li popsat - alespoň některé - z myšlenek obrazu vykresleného Vašíčkovou knihou, zdůrazněme, že kniha má stejné vlastnosti jako Vašíčkovy požadavky na historii: otevřenou možnost interpretace.
Cela jako model světa
Lidská řeč je jedním z projevů pozemské inteligence, nadřazenosti nad minerály, rostlinami a ostatními tvory. Tak se často člověk posuzuje, přestože zhusta opak zdá se býti pravdou. Evidence tohoto pozemského génia (pozemské inteligence) je zachycována pomocí jazyka, historií. Jakým způsobem ji organizovat, aby ji bylo lze porozumět a nahlédnout? K zodpovězení těchto otázek podstupují badatelé dobrovolně různé, často strastiplné cesty, z nichž…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 23 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
