Simon Wiesenthal ve svých pamětech konstatuje, že díky procesu s Adolfem Eichmannem známe pojem „vrah od psacího stolu“ a dnes už víme, „že masoví vrazi nejsou asociálové -že jimi ani nesmějí být - a že masové vraždění ve velkém stylu spíš předpokládá sociálně adaptabilního vraha“. Wiesenthal se nějakým způsobem podílel na odhalení Eichmanna v jeho argentinské emigraci. Hannah Arendtová má zásluhu na pojmenování Eichmannova konání jako nového druhu zločinu. Podtitul její knihy Eichmann v Jeruzalémě, která nedávno - po třiceti letech - vyšla česky, zní: Zpráva o banalitě zla.
Filozofická východiska
Hannah Arendtovou (1906–1975), žačku E. Husserla, M. Heideggera a později Karla Jasperse, přivedla napjatá politická situace v Německu na přelomu 20. a 30.let ke studiu myšlení a historie druhé poloviny 18. a počátku 19. století. V tomto období se totiž zrodil moderní evropský stát. Arendtová později upozornila na dvě chyby v jeho myšlenkové, „genetické“ výbavě. První: národní stát sice nevede přímo k nacionalismu, ale ve chvíli oslabení moci se k němu v sebezáchovném pudu obrací. A druhá: převládající myšlení spatřuje smysl dějin ve věčném pohybu vpřed, v ideji pokroku. Ten směřuje zákonitě k nějakému bodu (blahobytu, komunismu, emancipaci národa, nadvládě vyšší rasy…).Princip zákonitosti však podle Arendtové vlastně dějiny ruší, když vylučuje svobodné, předem nepředvídatelné jednání. Pro každé jednání, hodné přívlastku „politické“, je…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 24 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
