Být frajerem něco stojí

Norští diplomaté v Moskvě stěží věřili svým uším. Po nespočtu pokusů dostat ministra zahraničí věcí Kozyreva na oficiální návštěvu do Norska přišla koncem července nečekaná odezva: ministr by samozřejmě mohl přijet, ale nelíbila by se Oslu spíš návštěva prezidenta Jelcina? Odpověď na otázku velkého souseda nemohla být ovšem jiná než kladná.Zatímco tisk v okurkové sezóně připomněl minulou návštěvu Borise Nikolajeviče v Norsku, kdy Jelcin - ještě ne jako prezident - vystupoval poněkud podroušen, vláda ustavila zvláštní výbor, který měl zajistit, aby nadcházející návštěva byla co nejplodnější. Avšak jak známo, zdravotní problémy vyřadily prezidenta ze hry, a vláda Norského království se teď může jen modlit, aby Jelcinova fyzička před příštím pokusem o návštěvu, tentokrát v listopadu, neselhala. Je zbytečné dodávat, že o náměty pro jednání není nouze.

Nejde jen o čáru

Vztah mezi Norskem a Ruskem je historií sousedství, jež časem ochladlo. Ale tak tomu nebylo vždy. Na rozdíl od Švédů - a nemluvě o Finech - Norové nikdy s Rusy neválčili. Naopak, až do roku 1917, kdy bolševici zavřeli hranice, probíhal mezi severním Norskem a Ruskem živý obchod. V roce 1944 byl severonorský kraj Finnmark, který němečtí okupanti srovnali se zemí, osvobozen Rudou armádou - a ta se bez okolků stáhla, když bylo vše hotovo.Po válce považovali vládnoucí sociální demokraté za hlavní těžiště své zahraniční politiky OSN a představa Norska jako „mostu“ mezi Východem a Západem byla…