I kdyby podpisy nebyly

Z koloběhu afér efemérního trvání, který na Slovensku funguje téměř jako přírodní zákon, se zcela vymkl příběh petičních archů opoziční Demokratické unie. Zrodil se sice jako typický zástupný problém, ale všechny zúčastněné strany se ho chopily s takovou vervou a invencí, že přežívá už osmý měsíc a dnes už mu statut zástupnosti skutečně nepřísluší. Jako jeho volné pokračování, ovšem se zcela čitelnou příčinnou souvislostí, pak 1. června vypukla aféra falšování stejné dokumentace vládního Sdružení dělníků Slovenska.

Nikdo nic nezmění

Demokratická unie i Sdružení dělníků Slovenska musely před loňskými říjnovými volbami ze zákona potvrdit oprávněnost své účasti petičními podpisy, jelikož v roce 1992 ještě neexistovaly.Vladimír Mečiar hned po volbách obvinil své bývalé souputníky a dnes úhlavní odpůrce, sdružené v Unii, že neměli potřebných platných 10 000 podpisů. Ústavní soud však s právně i věcně nekvalifikovanou volební stížností HZDS udělal jediné, co udělat mohl: zamítl ji, jelikož jediným orgánem oprávněným vyslovit se ke splnění petiční podmínky byla ze zákona Slovenská volební komise. Způsob, jakým ke svému nálezu dospěla (tedy zda podpisy skutečně počítala, nebo ne), nebyl rozhodující. Ústavní soud tedy již nemohl výrok komise - jež Moravčíkovu stranu k volbám připustila - měnit. Prostě a jasně, i kdyby se následně prokázalo, že Demokratická unie neměla ani jeden platný podpis, výroky Slovenské volební komise a Ústavního soudu je definitivně…