Vnitřní potřeba revolty

Uplynulo již 35 let od chvíle, kdy zahynul francouzský spisovatel, filozof, nositel Nobelovy ceny Albert Camus a kdy poblíž místa katastrofy - jeho vůz narazil na platan - byla nalezena aktovka s těžko rozluštitelným rukopisem úvodu k autobiografickému románu První člověk. Českému čtenáři je Camus znám z českých překladů především jako prozaik a autor divadelních her. Méně jsou již známy jeho filozofické eseje Mýtus o Sisyfovi a Revoltující člověk, jejichž úplného českého vydání se v nejbližší době dočkáme. Dostává se nám tak - téměř po půl století - do rukou text, který autora proslavil nejen pro filozofickou originalitu, ale i díky průzračnému jazyku, jímž zprostředkoval existenciální téma absurdity a ozřejmil své pojetí smyslu revolty jako odpovědi na neutěšený stav světa.

Absurdní člověk

Camusovi byl vytýkán filozofický amatérismus, četba z druhé ruky. Neprávem. Ačkoliv sám se za filozofa nepovažoval (nevěřil, jak říká, dosti rozumu, aby mohl věřit nějakému systému), téma absurdity osvětlil tak, jako nikdo jiný: v románu Cizinec líčí bezprostřední zkušenost absurdity, v Mýtu o Sisyfovi ji filozoficky promýšlí. Camuse ovlivnila především četba Nietzscheho, Kierkegaarda, Šestova, Jasperse, Heideggera a Sartra, v jejichž díle našel společné „klima absurdity“. Svou filozofii však nespojoval s žádnou metafyzikou či vírou. Absurditu nechápal jako závěr filozofických úvah, ale jako výchozí stav. Chtěl „vylíčit nemoc ducha“ a vyvodit z absurdity…