Být nekonformní neznamená mít pravdu

Rozruch okolo česko-německých vztahů, vyvolaný projevem prezidenta Havla, ukázal na podstatně odlišnou míru konsenzu na německé a české straně. V Německu se lze setkat se širokým spektrem názorů a hodnocení jak Havlova projevu, odškodnění českých obětí nacismu, tak i sudetoněmeckých požadavků. Naproti tomu u nás zafungoval prezidentův projev jako poslední svorník téměř všeobecně sdíleného postoje: na „ne“ sudetoněmeckým požadavkům, a tedy i jednání o nich, se shodují víceméně všichni - koalice, opozice, veřejnost i většina tisku.Po letech tápání tak dospěla česká politika k jednotnému a jednoznačnému stanovisku. Samotná shoda v této otázce ovšem ještě nemusí znamenat, že jde o postoj morálně správný a politicky prozíravý. Ostatně ne všichni čeští politici se s ním vnitřně ztotožňují, a rovněž určitá vrstva české inteligence zastává jiný náhled. I u nás zazněly hlasy kriticky reagující na prezidentovo vystoupení (např. Bohumil Doležal a Emanuel Mandler). Václav Havel podle nich učinil krok zpět, de facto přistoupil nebo byl donucen přistoupit na stanovisko našich pravicových pragmatiků a levicových populistů, pro které je jediným vodítkem „hlas lidu“. A ten, jak známo, je ovládán strachem z Němců, všechny „sudeťáky“ má za démony, a už vůbec není ochoten připustit nějakou vinu na české straně.

Základní vada

Názor těchto kritiků lze vyjádřit přibližně takto: Vyhnání sudetských Němců z Československa byl zločin, který sice lze všelijak vysvětlovat,…