České odbory mezi pravým a levým extrémem

České odbory mezi pravým a levým extrémem

Kdo začal boj proti komunismu v zemích střední a východní Evropy? ptal se minulý týden na stránkách Rudého práva odborový předák Richard Falbr a sám si hned odpověděl: Žádní liberální ekonomové, žádné prognostické ústavy, ale odboráři Lecha Walesy. Další jeho výrok zní: Ohrožení demokracie vždy začíná zpochybňováním práva občanů svobodně se sdružovat v odborech. A právě tyto historické úvahy předsedy Českomoravské komory odborových svazů prozrazují leccos o motivaci posledních dvou akcí českých odborářů: shromáždění předsedů stávkových výborů k pátému výročí 17. listopadu 89 a „svačinové“ stávce proti návrhu penzijního zákona.

Strhnout falešné pozlátko

Zaměstnanecké (odborové) svazy existují ve všech demokratických zemích a v principu se neliší od jiných zájmových sdružení jako jsou třeba včelaři nebo hasiči. Na rozdíl od nich ale mají daleko širší a lépe organizovanou členskou základnu. Proto také ve všech zemích čas od času podléhají pokušení ovlivňovat vládní politiku. Obvykle přitom říkají, že nehájí sociální výhody jen svých členů, ale všech občanů. Jak ale prozradil Richard Falbr, české odbory brání ještě něco navíc: demokracii.Při setkání k listopadovému výročí Falbr za přítomnosti prezidenta Havla vysvětlil, že teprve generální stávka 27. listopadu 89 rozhodla „sametovou revoluci“. Budiž. Proč ale mluví předseda odborů o ohrožení demokracie i dnes? Důvody leží ve složité psychologii odborových předáků i v neméně komplikované řídící struktuře české centrály.Větší část současné generace odborových vůdců vynesl vzhůru listopad 1989. A jak unisono připomínají, zatímco odbory se „transformovaly“, ředitelé podniků zůstali stejní (tam, kde byly „staré kádry“ zpočátku odstraněny, se prý vrátili pomocí privatizace). Věrohodnost jejich argumentace ovšem v tomto případě snižuje skutečnost, že odborovou cestovní kancelář OREA (spravuje majetek v ceně několika miliard) dodnes šéfuje Karel Pittner, do roku 1989 pravá ruka předsedy Ústřední rady odborů Karla Hoffmanna. To ale odborovým předákům nebrání, aby svou paušální kritiku nerozšířili na celou vládní garnituru. Mnozí z nich se dokonce netají názory, které mají blízko k teoriím DEU: vládnou nám prý agenti KGB a bývalí milicionáři, kteří chtějí zlikvidovat svobodné odbory. Proto je prý také neustále přirovnávají k „ROH“ a nechtějí s nimi jednat na tripartitě.

Extrémista na hliněných nohách

Výzvu k boji za sociální práva a demokracii pronesl Richard Falbr půl roku po svém zvolení do čela odborové centrály. Překvapilo to tím spíš, že až dosud měl pověst umírněného politika. Předseda ale pro svoji náhlou razanci může mít dobré důvody: potřebuje před mocnými šéfy resortních odborových svazů prokázat svou nepostradatelnost. Mnohamiliardový odborový majetek (jeho přesný soupis neexistuje) totiž kontrolují vedle základních organizací právě jednotlivé svazy, které platí veškerý provoz Falbrovy centrály. Jasně řečeno: Richard Falbr musí zavést odbory na politické hřiště a při řešení „celospolečenských“ problémů dokázat Janu Uhlířovi ze svazu KOVO nebo Cyrilu Zapletalovi z hornického svazu, že se bez jednotného vedení neobejdou.Otázka tedy zní: znamenají listopadové shromáždění a prosincová stávka reálný návrat odborů do politiky a budou se odbory i nadále k návrhům zákonů vyjadřovat předtím, než přijdou do Parlamentu? Zatím na to neexistuje jednoznačná odpověď. Odbory dnes sdružují přes dva milióny členů , což je o polovinu méně než před pěti lety. „Svačinové“ stávky minulou středu se údajně zúčastnilo půlmiliónu zaměstnanců. To není špatný výsledek, zvláště když se přidali i odboráři z ministerstva financí. (Mimochodem: fakt, že Kočárníkovi úředníci podpořili odborářské požadavky ukazuje, jací asi lidé u nás spravují státní peníze.) Na Petra Pitharta nebo Josefa Luxe by to možná platilo, premiér Václav Klaus ale reagoval jednoznačně: „Stávky jsme si vůbec nevšiml.“ Pochyby o akceschopnosti odborů ještě posilují poslední data Střediska empirických výzkumů. Odborům podle nich věří jen 55 % jejich členů, přičemž „plné“ důvěře se teší jen u desetiny členské základny.Poměrně jednoduše však lze odpovědět na otázku, na jakou stranu politického spektra odbory směřují. Mnohé v tomto směru napovídá už jejich razantní kritika nového penzijního zákona. Jedině odboroví předáci - na rozdíl od sociálních demokratů i komunistů - soudí, že ministru Vodičkovi v jeho návrhu nejde o nic jiného, než „ožebračit značnou část pracujících“. Takovýto přístup ovšem posunuje odborovou centrálu opravdu hodně nalevo. A protože při hodnocení polistopadového vývoje najdeme odborové předáky hned vedle ultrapravicového DEU, je třeba dnešní odborářské bosse zařadit někam mezi levicové a pravicové extrémisty. Stojí za úvahu, jestli by takovou strategii neměli předem konzultovat s členskou základnou.