0:00
0:00
Astrounat Brázda
Odvaha nejen číst

Komentáře1. 5. 19947 minut

Černá neznámá

14-mobr-23-petracek2.gif • Autor: Respekt

Černá neznámá

Co čeká Jižní Afriku po prvních svobodných volbách

↓ INZERCE
Inzerce Budvar
Inzerce Budvar

Jižní Afrika zažila minulý týden největší změnu od roku 1652, kdy Holanďan Jan van Riebeeck založil Kapské město jako zásobovací stanici na trase do Indie. Na definitivní výsledky prvních všerasových voleb sice musíme nějaký den počkat, ale v principu bylo vše předem jasné. Bílí prostě předají moc černým. Při bližším pohledu ovšem věci tak jasné nejsou. Bílí odevzdají politickou moc, ale zůstane jim moc hospodářská. Ovšem na jak dlouho? Podaří se uchovat prosperitu nejbohatší země Afriky? Černí sice získají politickou moc, ale jak se o ni mezi sebou podělí? Vznikne na jižní polokouli další Bosna, jak spekulují někteří pozorovatelé?V poslední době ovládlo téma Jižní Afrika světová média. A je tu další otázka. Proč nepozorujeme alespoň poloviční obavy o osud bílé menšiny ve srovnání se starostí, jaká se věnuje například ruským minoritám v bývalých sovětských republikách? Zde je vysvětlení nasnadě. Černý kontinent dnes vypadl ze zorného pole velmocí, a tak mohou západní intelektuálové i politici bez rizika kázat bílým Jihoafričanům o respektu vůči rozhodnutí většiny. Žádná skupina v této zemi nemůže počítat s podporou ze zahraničí, zvláště v případě násilností. Příklad Bosny varuje, a proto je všemu ponechán volný průběh.

Chybějí černí odborníci

Kde spočívají příčiny konce bílé nadvlády v Jižní Africe? Až příliš často se uvádí paralela mezi Michailem Gorbačovem a Frederikem Willemem de Klerkem. Toto srovnání je ovšem velice povrchní, platné jen potud, že oba státníci se postavili proti duchu své vlastní strany a oba politické systémy padly z ekonomických důvodů. Tady však podobnosti končí. Sovětský svaz se svou komunistickou ideologií neobstál ve vnější hospodářské soutěži - Západ ho prostě uzbrojil.Apartheid byl spíše než ideologií souborem zákonů, které se časem přežily - z vnitřních, přesněji řečeno biologických důvodů. Doloží to několik čísel. V roce 1948, kdy vítězná Národní strana apartheid uzákonila, tvořili bílí třetinu jihoafrické populace, nyní už jenom 14% a v roce 2000 to bude pouhých 11%. Pokud by apartheid přetrval v původní podobě, zákonitě by se dříve či později zhroutila celá infrastruktura země.Jako první si tuto skutečnost uvědomili byznysmani, konkrétně diamantový král Harry Oppenheimer (Anglo American/De Beers). Podle zákona nemohl nechat černé horníky školit na předáky, a proto již v roce 1979 - kdy to věru nebylo v módě - požadoval ukončit apartheid. O pár let později to na vlastní pěst zkusila společnost Shell: začala vzdělávat černé manažery a ve svých sídlištích zrušila oddělení ras. Tyto ojedinělé pokusy alespoň ukazují, že skuteční podnikatelé uvažují prozíravěji a v delším časovém horizontu než politici. Ale proč vlastně tato historie? Protože hlavně její následky budou určovat další léta.

Mandela ve dvojím ohni

Volební program vítězného Afrického národního kongresu sice slevil z původních komunistických vizí, dokonce nepočítá ani se zásadní půdní reformou, ale trvá na několika velmi nákladných bodech: stavět 300.000 bytů ročně, elektrifikovat černošská sídliště i domoviny a zavést bezplatné základní vzdělání i zdravotní péči pro děti a staré osoby. Má ovšem jednu vadu - neříká, jak tyto programy financovat.Novým vládcům Jižní Afriky se nabízí tradiční dilema. Získat prostředky vyvlastněním, nebo přerozdělováním? Černí voliči, vybuzení čtyřmi lety slibů, žádají první možnost. Copak jim vůdci netvrdili, že brzy budou jezdit v mercedesech, které si zatím jen prohlíželi? A proč odváděly černé posluhovačky 10 randů ze své měsíční mzdy Africkému národnímu kongresu - s tím, že v roce 1994 jim budou domy jejich zaměstnavatelů patřit? Většina bílých zase reálně počítá s možností odchodu. I když se nebude konfiskovat, nestačily snad už předvolební násilnosti? Ochrání je nová policie před terorem i kriminalitou? Navzdory přísným devizovým předpisům loni ze země odplynulo - podle odhadu centrální banky - 4,5 miliardy dolarů.Nelson Mandela je nyní se svými lídry ve dvojím ohni. Bílé podnikatelské vrstvy musí přesvědčit, že jejich životům, majetkům ani investicím nic nehrozí. Svým vlastním voličům pak vysvětluje, že všechno nejde tak rychle a že je nutné nejprve pracovat. Už se objevují první vlaštovky: například (černý) odborářský předák jihoafrické pobočky Volkswagenu se pokusil přesvědčit (černé) zaměstnance, že jejich vysoké mzdy snižují konkurenceschopnost výrobků.

Kvóty, aneb od apartheidu k apartheidu

Uvěříme-li Mandelovi, jeho vláda zvolí cestu přerozdělování bohatství. Tu ovšem vymezují velmi úzké mantinely. Daňová zátěž je už nyní na hranici únosnosti a zvýšit produktivitu podniků lze jen pomalu. Jihoafrické hospodářství hluboce poznamenala léta izolace a embarga, kdy prioritu neměla efektivnost, ale soběstačnost. Jižní Afrika byla například poslední zemí na světě, která vyráběla syntetický benzín - ať to stálo cokoliv (v tomto případě 60 miliónů tun uhlí ročně). Navíc se zaštítila bariérou vysokých cel (v průměru 33%), čímž podporovala domácí průmysl, ale nyní - nechce-li vycouvat ze Všeobecné dohody o obchodu a clech (GATT) - se musí otevřít konkurenci.V této napjaté a nejisté situaci se objevují požadavky na rovnoprávnost ve sféře hospodářství. Nejde o nic jiného než o staré známé kvóty. Například v roce 2000 by měli polovinu běžných a 40% špičkových manažerských míst zaujímat černí. Argumenty, že jejich výběr a vzdělání si vyžádá určitý čas, nemají velkou váhu. Praktické následky se už dostavily: o poměrně vzácné černé manažery je dnes mimořádný zájem, proto také stoupají jejich mzdové nároky a bludný kruh konkurenceschopnosti se může uzavřít právě v okamžiku, kdy byla šance rozvinout volnou soutěž. Tudy vede jedna z cest, kterými by se mohl apartheid a ekonomický úpadek vrátit zadními vrátky. A nic na tom nezmění stesky, že s rasovými kvótami přišli původně bílí.Přitom hospodářská prosperita je klíčovou otázkou. Nezvýší-li se v dohledné době životní úroveň černého obyvatelstva, znovu a silněji zazní heslo vyvlastňování. Příkladem je Zimbabwe, kde byl po dvanácti letech umírněné, ale neefektivní vlády černých v roce 1992 schválen Land Redistribution Bill. Bílí farmáři, kteří v zemi do té doby zůstali, mohli jen splakat nad výdělkem nebo - bez majetku - odejít.

Ukáže se za pět let

Spekulace o občanské válce jsou zatím předčasné. Koneckonců i samotné volby proběhly v relativním klidu a násilí, které jim předcházelo, je třeba uvést do patřičných proporcí. Za první tři měsíce letošního roku zahynulo ve čtyřicetimiliónové Jižní Africe při politických násilnostech 581 osob. Kdybychom tyto cifry přepočetli na poměry Severního Irska (1,5 miliónu obyvatel a 25 let nepokojů), zjistíme, že v Jižní Africe je obětí relativně o něco méně. Aby upokojil bílé, Mandela prohlásil, že trestné činy apartheidu budou pardonovány. Ale většina obětí násilí padá na konto kmenové rivality a běžné zločinnosti. Na tyto neduhy ovšem recept schází.Prozatímní ústava zajišťuje na pět let „mírný pokrok v mezích zákona“, ale konkrétní změny přinesl už první den voleb. Zatím jde o symboly, které nic nestojí: nová - prozatímní - vlajka a nová hymna. Ale až se budou přejmenovávat města, rozpory si přijdou na své. Bude z Pretorie ePitoli, jak si to zdomácnili Nguniové, nebo Tshwane, jak jí říkají Sothové a Tswanové?


Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].