Mozek - orchestr bez dirigenta
Lidé se pokoušejí přijít na to, na jakých principech pracuje jejich vlastní vědomí
Ještě před pěti lety byly pojmy „duch, mysl, vědomí“ pro vědecký svět nepřístojné. Teď se jimi věda hemží. Objevují se knihy a v nich nové teorie. Například o chemické podstatě vědomí, kvantová teorie vědomí, počítačová teorie vědomí. Ovšem žádná z nich není jednoznačně přesvědčivá. Pryč je nadšení šedesátých let nad superpočítači a počítačovými modely nervových sítí, které měly simulovat nervový systém.„Můžeme říci, že ty stroje myslí? Že mají ducha? Přirovnat je k lidské mysli nebo k živému mozku můžeme jen s krajní rezervou,“ říká dnes Francis Crick, nositel Nobelovy ceny, spoluautor modelu deoxyribonukleové kyseliny.
Bezradnost teorií
Máme-li tedy mít model nebo teorii vědomí (mysli), jakou disponují bytosti žijící na tomto světě, musí být jiná než počítačová. Musí vycházet z biologické reality - z funkce nervového systému, a z vnitřního, duševního života - z citů, pocitů a záměrů, z toho, jak se uskutečňuje vnímání předmětů, lidí a situací. Musí vycházet i ze schopnosti vyšších bytostí myslet abstraktně a skrze řeč sdílet navzájem vědomí sebe sama i jiných bytostí. A hlavně musí taková teorie vysvětlovat vývoj a přizpůsobování, které jsou živým systémům vlastní. Organismy se rodí do světa změn a novot, do světa významů. Musí se jim přizpůsobit nebo zahynou.Organismus roste, učí se, vyvíjí se, pořádá vědomosti …
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 21 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
