Drahá krása
„To, že všude kolem nás stále existuje něco jako zlaté české ruce, je mýtus,“ říká po svých nedávných zkušenostech nakladatel Zdeněk Křenek. „Největším problémem bylo sehnat lidi, kteří by ukázali, že tu nějaké zlaté ruce ještě vůbec existují. Například vazbu jsme v Praze zkoušeli u šesti knihařů. Udělali vzorek, my poděkovali a šli dál. Na vazby jsme nakonec sehnali manžele Krupkovy v Úvalech.“
Nabourat strnulé představy
Mýtem je podle Z.Křenka i tvrzení o krásných českých knihách, které nám svět může závidět. Než založil své nakladatelství AULOS, v němž vydává bibliofilské knihy, zajímal se, jak se takové tisky vydávají v jiných zemích. Například ve Francii mají bibliofilie obrovskou tradici, ostatně tam v 17.století tento termín pro knihy chápané jako umělecké předměty vznikl. Francouzské pojetí je Křenkovi svou kultivovaností a přitom moderností, opřené o výtvarné tradice země, bližší než extrémnější německé pojetí, kde je bibliofilie pojímána buď konzervativně, anebo extravagantně. „Ale jeden trend je na Západě společný: vyrábět bibliofilie současnou technikou, nedělat z nich antikvární svátost, ale živou, byť vysoce kultivovanou záležitost. To je i moje krédo,“ tvrdí Křenek.Bibliofilie doslova znamená „láska ke knihám“. Ale i láska ke knihám se institucionalizovala. V Praze byl Spolek bibliofilů založen v roce 1908, později byl přejmenován na Spolek českých bibliofilů a při Památníku národního písemnictví funguje dodnes. Drží se…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 20 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
