Bojím se o všechno
Patřím ke generaci, která prožila kromě první světové války všechno dobré i zlé, čím nás dvacáté století obdarovalo. Narodila jsem se v mladé republice, kdy všechno bylo tak říkajíc na svém místě. Po katastrofě druhé světové války přišel mír, na který jsme se tolik těšili. Ale dříve než jsem mohla procítit radost, byla jsem zdrcena poznáním, jakého zla a ukrutností jsou schopni naši lidé. Soused, který ještě 8.5.1945 seděl vedle mne ve sklepě ustrašený, dnes už šel s nožem za pasem „věšet“ Němce. Mrtvoly se pálily v ulicích, věšely se na sloupy, do těhotných Němek se kopalo. A tak se mne začaly dotýkat někdy více, jindy méně všechny převraty.Nejdříve odsunuli z Jáchymova mé staré prarodiče (otec Němec mi zemřel v roce 1933!). Děd se při odsunu bránil, nedovedl to pochopit, vždyť měl na svém stole stále tatíčka Masaryka. Gardisté mu tedy „pomohli“ do vlaku, v němž na cestě do Hesenska skonal. O majetek nepřišel žádný, byl totiž chudý. Možná, že neměl s sebou ani těch povolených 30 kg. Pak přišly dva tři roky poněkud veselejší, s lidmi, jako byl Jan Masaryk. A zase konec. Rok 1948 přinesl jásajícím davům sociální spravedlnost, která byla tak spravedlivá, že i těm nejmenším živnostníčkům a obchodníkům odejmula potravinové lístky. Ví se to dnes ještě vůbec? Mezi postižené patřila i máma, dlouholetá vdova. Samozřejmě jsem prožila i šťastné chvíle. Třeba svatbu, narození synů, ale to vždy jen na chvíli. Když bylo prvnímu synovi 11 měsíců, byl můj…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 30 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
