Čekání na bájného geroje
Po přečtení článku „Český folk a jeho lidé“ (Respekt č.23) od I.Hartmana jsem pocítil jisté dotčení. Tento děd vševěd českého folku se nám zde snaží namluvit, že existuje jakási škatulka pro dělání písniček, které se říká český folk. Ale nejen to, on se dokonce pasuje na toho, kdo ví a zná, jak se to s touto lidskou činností právě má, jak se takzvaní folkáči právě vynacházejí.Náš milý děd vševěd tu vyjmenovává hlavní osobností toho, čemu říká „Český folk“, a tento svůj seznam obohacuje nudnými úvahami o minulosti, přítomnosti a budoucnosti tohoto fenoménu lidské činnosti. Avšak někam se mu ztratili lidé. Ba dokonce lidé tak osobití, jako je například Oldřich Janota, bez kterého si povídání o českých písničkách nedovedu představit. Celé to svíjení se v křečích kolem něčeho, co už je dávno mrtvý pojem, by nemuselo vůbec být, kdyby se vyšlo od zamyšlení nad tím, co je tou kvalitou, která přetrvá všechny společenské systémy, a co je naopak povrchní, líbivé a pomíjivé. K tomu je pak možné přidat úvahu o formě.Proč má Suzane Vega úspěch, třeba také proto, že se do škatulky „český folk“ prostě nehodí. To, co se po desetiletí v této zemi považovalo za svaté a co nám ideologové typu Vladimíra Merty lili do hlav, je naštěstí již shnilou mršinou. Co to bylo?Byl to typ jakéhosi mýtického tajemného lidového písničkáře ze zapadlé moravské vísky, který nikdy neslyšel nic ze západní produkce, a tak naprosto čistý a původní díky své originalitě, mistrné…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 26 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
