Jestli bych šel do Bosny? Záleží na podmínkách …
Osmdesáti profesionálům z české jednotky OSN skončila mise v Chorvatsku
Bránou kasáren vjíždí na ostře osvětlené prostranství dva autobusy a bílý kamión s obrovskými písmeny UN na bocích. Je úterý, 27. dubna 1993, půl jedenácté večer. Ze služby na území Chorvatska se právě vrací osmdesát mužů. Unavení vojáci vystupují na asfalt českokrumlovské základny Mírových sil OSN a navzájem se objímají: z radosti, že přežili svou misi. Jeden z jejich kolegů padl, další byl raněn. Před dvěma dny je na stanovištích v krizové oblasti vystřídalo osmdesát jiných vojáků. Kolik jich ještě bude následovat, dnes nikdo nedokáže odhadnout.
Kdo nemá strach, je blázen
Autobusy zastavují před velitelstvím. Transparent nad vchodem hlásá: „OSN - záruka míru a bezpečnosti světa.“ Bílou budovu zdobí ještě nadživotní obraz Jana Žižky se vztyčeným palcátem a heslo „Musíme naučit lid dovedně bojovat“.Vojáci se pod obloukovkami seřazují do zástupu, velitel jim krátce děkuje za vzornou službu. Pak dává rozchod a všichni pomalu odcházejí pryč.„Byla to obrovská životní zkušenost.“ Třiatřicetiletý major Karel Klínovský vzal pobyt v Chorvatsku jako šanci ověřit si své schopnosti. „Měl jsem samozřejmě strach,“ říká. "Kdo ho nemá, je blázen. Myslím, že většina šla do UNPROFOR kvůli penězům. Ale bylo to tvrdé, nejen služba v terénu, dávala nám zabrat i ponorková nemoc. Někteří to nevydrželi a museli odejít."Automechanik Radek…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 29 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
