Privatizace minulosti

Nedávno byly v německém tisku zveřejněny výsledky analýzy frekvenčního slovníku posledního nejvyššího představitele NDR Ericha Honeckera. Na základě tohoto výzkumu bylo zjištěno, že největší oblibě se v jeho psaných i mluvených projevech těšilo slovo „NDR“. Anekdotické, ale skutečné. Stejný dojem budí i výsledek prvního dne procesu s posledním východoněmeckým ministrem vnitra Erichem Mielkem, jenž byl při přelíčení s to odpovědět na jedinou položenou otázku, totiž že se jmenuje Erich Mielke. Na druhou stranu samotný proces nese přídech neskrývané absurdity. Mielke se neoctl před soudem na základě své čtyřicetileté činnosti v resortu ministerstva vnitra, ale je obžalován z vraždy spáchané roku 1931. Má se tak vlastně završit soudní proces, jehož obžalovací spis pochází z r.1934 a žádný z tehdejších svědků již nežije. Mielke sám byl tehdy fyzicky nepřítomen, neboť již dávno sbíral bolševické zkušenosti v Moskvě. Nyní je nepřítomen alespoň duchem.

Přečin proti lidskosti je trestný

Bezradnost soudních instancí přimět Mielkeho k výpovědi je pouze špičkou ledovce neschopnosti obžalovat ho z daleko aktuálnějších činů, jejichž svědkové dodnes žijí. Pohled na čyřiaosmdesátiletého starce sice nikoho nedojímá, jak by se snad dalo čekat, ale zároveň vyvolává otázku: proč zrovna takhle? Jako by při jeho ministrování nešlo rovněž o krk. Zde však představa spravedlnosti naráží na hranice právního státu. A tak se vyšetřuje, jak…