Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Literatura Knihy

Magická Praha

Angel Maria Ripellino

147882_big
Autor: Repro Respekt

Magická Praha Angela Marii Ripellina

Krátce po srpnu 1968 napsal římský profesor slavistiky, překladatel české poezie a jeden z největších znalců naší kultury Angelo Maria Ripellino (1923–1978) článek Krysy režimu. Jako mnoho západních intelektuálů v něm odsoudil okupaci. Ale nejen to.V té době se ještě česká společnost hřála iluzí, že zůstane stmelena rezistentním vzdorem. Italský profesor však připomněl osud sovětských disidentů a odvodil z něj bolestnou předpověď normalizačního úpadku. Už tehdy věděl o krysách, které se sice zatím ještě skrývaly kdesi ve stokách, ale už si brousily zuby na funkce a uznání. V souladu s Poučením už za necelý rok ukázaly, co dovedou.Ripellinova skeptická jasnozřivost nevyplynula, zdá se, jen z citlivé politologické analýzy, ale z poznání hlubšího, které souviselo se vším, co po léta prociťoval a prožíval ve vztahu k české kultuře a k našemu hlavnímu městu. Z historie věděl, jakého významu v našem prostoru čas od času krysy nabývají.Praha Ripellinovi učarovala a stala se jeho osudem. V posledním desetiletí svého života ji však už nesměl spatřit. Snad i proto si ji musel napsat, snad i proto vzniklo obsáhlé, sporné a strhující dílo Praga magica, které hned po svém vydání v roce 1973 získalo cenu Kniha Itálie. Dlouhý, citově rozjitřený esej, v němž se bohatý a pečlivě utříděný faktický materiál střídá se stále se vracejícími pokusy zobecnit básnickým slovem vizi zasmušile výsměšné křižovatky Evropy, se u nás stal literární legendou. Mnozí o něm sice věděli, ale jen málokteří mohli číst. Samizdatový překlad, který pak vyšel v exilovém nakladatelství Index, pořídil tehdy s nezištným nadšením Bohumil Klípa. Přehlédnut Alenou Hartmanovou vychází nyní s názvem Magická Praha v prestižní řadě odeonského Klubu čtenářů, takže autorova vyhraněná představa o češství a pražství bude poprvé v širším měřítku konfrontována s živou zkušeností Čechů a Pražáků.

Reklama
Reklama

Chorobná milenka

Prahu pojímá Ripellino jako bytost, jejíž podstatnou vlastností je vedle tajemné přitažlivosti i dvojakost, hluboká ironie a potměšilost, prosakující tragičnem. Už sám název jeho knihy však naznačuje, že pražskou nejednoznačností sám nasákl, připouští totiž dvě různé interpretace. Za „hlavní město magie“ označil kdysi Prahu při letmé návštěvě André Breton. Budiž, u Ripellina se však nejedná o turistickou impresi, ale o náročný pokus zachytit město komplexně. Z názvu není zřejmé, zda Prahu považuje za magickou a žádnou jinou, či zda přívlastkem pouze vymezuje své téma - zkoumání jednoho literárně dráždivého rysu jinak dosti mnohotvárného města. Prostupuje magie i Prahu spartakiádní nebo průmyslovou? Žijeme své všední životy uprostřed odvěkého a všeobsáhlého čarování, které jen jaksi nevnímáme? Ripellino nám neodpoví. Sám uhranut, uhrančivě líčí jedovaté prameny pražské nalomenosti, zkoumá dějinné jizvy a jejich literární pobolívání, odhaluje šalbu krásy a proniká do dusivých skulin a temných koutů, zamilován i do hrůzy, i do ponížení a snad i do těch krysích stok, už jen proto, že patří do jeho vize. Morbiditu města prošátrá až k takovým detailům, jako jsou oblíbené rakvičky se šlehačkou. … neboť já vidím Prahu v dvojí tónině: pro mne je nejenom hájemstvím nádhery a pokladů, zlatých bukvic věků lačně vždy znovu hltaných divokými kňoury, ale také skládkou trouchnivé, špinavé veteše, harampádí prosáklého rezignovaným smutkem … (str.78). My, kteří v Praze žijeme, máme několik možností, jak s Ripellinovým osobním příběhem naložit. Můžeme autorovu tezi přijmout a oddat se rozkoši masochismu, můžeme v sobě zmobilizovat bojovné češství a odmítnout ji, můžeme si knihu přečíst jako kuriózní studii o okrajových jevech. Anebo se můžeme dlouze a opakovaně prodírat jiskřivým textem a nechat se občas vyděsit, občas okouzlit, aniž bychom opustili právo uctivé polemiky.

Výběrové dějiny

Autor dělá vše pro to, aby zamlžil jakoukoli osnovu, jakýkoli řád díla a ponechal jen volný tok vzpomínek, postřehů, kulturních a historických reminiscencí, citátů z literárních děl a shrnujících aforismů. Čas knihy je časem příznačně postmodernistickým, jako by se vše odehrávalo zároveň a vzájemně se zrcadlilo. Leč právě to, nač se soustředí a co vynechává, může posloužit k vymezení jeho osobní mytologie v rámci celistvých pražských dějin. Magické esence destiluje z atmosféry zejména dvou dějinných období, rudolfínského manýrismu a z epochy před první světovou válkou, které se ve šťastnějších zemích říkalo la belle (krásná). O slávě Přemyslovců a Lucemburků se sotva zmíní a husita si v jeho díle palcátem ani nebřinkne. Pomíjí téměř doby, kdy byla Praha sebevědomá a hrdá. Středověk, to je jen architektura. Groteskní detaily Parléřovy vznešené katedrály jsou mu svědectvím, že typicky pražská satanská ironie tu vládla i za Otce vlasti. Masarykova Praha povstává z marasmu jen proto, aby mohla být zardoušena další oprátkou.Ripellinův temný pražský mýtus se rodí na obskurně dekadentním dvoře pološíleného Rudolfa II. a pokračuje pobělohorskou depresí, kdy poprava českých pánů, pojatá téměř reportážně, uvozuje pozoruhodnou etudu na téma kat. Na pozadí barokní rozjitřenosti odehraje svůj kulturně historický part Komenský. Jeho Labyrint světa vlastně zahajuje onu fantaskně posměšnou tradici, která vrcholí Kafkou a Haškem. Z panovníků Ripellino obsáhleji zmíní jen posledního „českého krále“, Ferdinanda Dobrotivého, dementního Habsburka, který vhodně zapadá mezi pražské figurky. Z dekadentních mlh konce století se pak vynoří dva již zmínění klíčoví autoři pražského mýtu, Kafka a Hašek, jejichž prolnutí v jakémsi nestvůrném spříznění je snad nejpůsobivějším místem Ripellinova literárněvědného dobrodružství. Nelze vyloučit, že absurdní příbuznost zoufalce humoru a mučedníka metafyzických grotesek inspirovala kdysi zrod Ripellinovy teze pražského prostoru.Masarykovská republika zarezonuje poetismem a surrealismem. Světlý zjev Karla Čapka je zmíněn hlavně v souvislosti s rudolfínskými legendami o homunkulech a zázračných elixírech, jeho mloky a roboty odvozuje Ripellino od zlopověstného golema. Ten ostatně patří k ústředním postavám eseje, a to nejen ve své legendární podobě, ale i jako obecný typ zotročeného lidského polotovaru. „Umělými“ lidmi, golemy, se autorovi stávají i zlobní poskoci normalizace: Ti největší nestoudníci nosí hrdě golemovskou halenu, chvástají se svým golemstvím před stydlivými a ustrašenými bratry, školí je v poníženosti, v šikanování, v přehmatech. Mnoho žen se s golemy páří a nebojí se, že po tomto obcování se z nich stanou hadrové loutky s rozpáraným břichem, odkud jim místo koudele vyhřezne jíl, hrudky mazlavého bláta. (str.191). K typicky pražským příšerám Ripellino řadí i Stalinův pomník.

Mnohonárodnostní genius loci

Ačkoli prožíváme hlubokou krizi národního sebevědomí, pokusme se neutápět v depresích, ale využít jich pozitivně. Jsme v situaci výhodné pro přehodnocení aspoň některých iluzí. Magická Praha nám při tom může posloužit jako skvělý partner k diskusi, s jehož bystrými a vyhraněnými názory je radost třeba i nesouhlasit.Českého čtenáře, navyklého výhradně národnímu pojetí kultury, zarazí Ripellinovo komplexní ohledávání terénu, v němž se setkává a mísí kultura německá, židovská a česká (v pozadí nezanedbatelně i italská). Zvláštnosti této místně určené symbiózy jsou dokumentovány hlavně na příkladech z přelomu století, kdy se situace české většiny a německožidovské menšiny radikálně lišila. Dekadentní příchutě nachází Ripellino především u německy píšících autorů, v nichž náhlá expanze až dosud utlačeného, decimovaného a pohrdaného češství budila zlověstné předtuchy. Aby dokázal, že německý životní pocit souzněl v té době s českým a že oba byly determinovány těžkou pražskou atmosférou, vybírá z české literatury spíš jen ojedinělé dědice romantismu (Zeyer, Karásek, ale i Kolár nebo Svátek). Na fatální beznaděj německožidovské literatury z přelomu století navážou intenzívně teprve díla českých autorů, zasažených nacismem a komunismem (Orten, Kolář, Holan, Linhartová a jiní). To však už je doba, kdy se do kafkovských souřadnic dostává celý český národ.Když Ripellino vetkává do přediva svých snových obrazů dům na Kampě, kde se řízením osudu a OPBH setkaly dva zosobněné symboly jeho pražské vize - chmurný mág Vladimír Holan, nevražící v přízemí na burácivý smích a výsměch Jana Wericha v prvním patře - nedodává, že tady před půldruhým stoletím žil abbé Dobrovský. Osvícenci a vzdělanci prométheovského typu nemají na rozdíl od typů faustovských v jeho knize místo. Z obrozenců připomene Ripellino jen K.H.Máchu. Lidová Praha se mu ve stejném duchu redukuje převážně na hospodské figurky ztracenců a děvek. Pochopitelně. V Praze otců Kondelíků a pánů Načeradců golema nepotkáš.Ripellinova Praha je Babylón, město nevěstka. A intenzita jejího kulturního vyzařování je dána právě změtením jazyků, konfliktním spolužitím, které podněcuje mozky k výkonům, budícím někdy až podezření. Vídeňský Karl Kraus o ní ostatně říkal, že se to tam werflí, brodí, kafká a kischuje. O jiráskovatění pomlčel.

Úspěch neúspěšného města

Jeden fakt je u této sporné knihy nesporný. Měla úspěch. V Itálii vyšla několikrát a zjevně ovlivnila i počátek slavného románu Umberta Eca Jméno růže. Úspěch měla i ve Francii, kde se nyní Petr Král podílí na přípravě druhého vydání, i v Německu.Sugestivní pražský mýtus výrazně podnítil jistě i cizinecký ruch, všimněme si jen podstatného zvýšení počtu Italů mezi návštěvníky Prahy. Nelze odhadnout, kolika milióny tak Ripellino přispěl státní a městské pokladně. To, že se výhradně soustředil na Prahu manýristickou, barokní, romantickou, dekadentní a existenciální, že vyšel z poraženeckých dob a upnul se na estetiku jevů podezřelých, může v tržním ohledu vyznít i kladně - vše, co by jinde cizince odpudilo, zádrhele, lemplovství a zhovadilost parazitů na turistice, může turista, pokud je čtenářem Ripellina, vnímat jako roztomilé originalitky pražského magična.K úspěchu knihy přispělo jistě i to, že temné deprese a mlhavé přeludy odráží duch románsky jasný a určitý, s italským sklonem k efektům někdy až operním. Neprozřetelníka, který vejde do jejích (pražských) zdí, lapí, poblázní, rozpálí a promění mnohoslibnými pohledy. Bankéř Meyer zkrachuje a je z něj Meyrink, autor duchařských příběhů, mystik a šarlatán. Zaklela i mne, a tak se zmítám v její temné karafě… Odměnila mne za to královsky, poskytla duchu zlatý důl, jedinečnou záminku k slovním akrobaciím, k mým nokturnům…(str.13). Ripellinova „slovní akrobacie“ pojmenovává pražské běsy. Odedávna platí, že to, co pojmenujeme, ztrácí svou nepřátelskou sílu. A všimněme si ještě jedné autorovy teze, která se týká pražské tendence přetvářet hodnoty v laciný šmejd a drama v grotesku. Záleží jen na nás, aby tenhle postřeh neplatil absolutně.

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte