Takový je Afghánistán
Z Péšávaru telefonuje zpravodaj Respektu
Ještě před dvaceti minutami se dalo projet. Ale nemůžu slíbit, že se to podaří teď, říká kábulský taxikář. Za deset dolarů je ochoten pokusit se provézt mě a švýcarského kolegu ven z obklíčeného města. Je úterý ráno. Hlavní město Afghánistánu zůstává již druhý týden téměř úplně odříznuté od okolního světa. Na východě, u silnice na Dželálábád a Pákistán, svádějí jednotky Hekmatjárovy Hezbe Islámía vládní koalice každodenně těžké boje. Teprve v pondělí odpoledne střelba poněkud utichla a ráno vládne klid.Nahmatáváme pojistky u dveří taxíku a vyrážíme z města. Kolem nás ubíhají pobořené hliněné domky liduprázdného předměstí, vojenské posty s těžkou technikou, zčernalé stěny vyhořelých základen armády. Vládní vojáci nás několikrát zastavují a podezíravě prohlížejí. Taxík se řítí dál. Řidič se snaží vyhýbat kráterům po explozích, vybuchlé i nevybuchlé munici, kusům střepin. „Hekmatjár,“ říká náhle s ulehčením kamarád a ukazuje na věž blízkého tanku. Podobizny vůdce fundamentalistů vystřídaly všudypřítomné plakáty Masúda a Dustúma. Jsme na druhé straně fronty. Projeli jsme. O několik hodin později se dovídáme, že krátce po poledni Hezbe Islámí nečekaně zaútočila raketami, tanky a děly na pozice jednotek koalice, které kontrolují dželálábádskou silnici.
„To není náhoda, ale Hekmatjárova taktika“
Situace v Kábulu zůstává i nadále kritická. Po uklidnění v závěru předminulého týdne…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
