Na ministerstvu pro správu státního majetku a jeho privatizaci jsme požádali o pohled na odvrácenou stranu privatizace ing.Romana Češku.

Jak se privatizace daří a jak se nedaří?

Já doufám, že se daří, přestože na všech frontách slyšíme, že už měla být dávno hotová. Ještě před rokem si nikdo nedokázal představit, jak vůbec tu horu majetku zprivatizujeme, teď uběhl rok a my už v tom máme úplně jasno. Máme jasno, jak dostaneme majetek do rukou konkrétních vlastníků i jak se zbavíme majetku, u kterého to nedokážeme.

Už jsme postoupili dost daleko i v otázce restitucí. Ještě před rokem to bylo vlastně tabu, v dubnu byl ještě i náš ministr tvrdě zaměřený proti restitucím, a dnes je první vlna restitucí vyřešena a většina majetku, který měl být restituován, je předána. Pokud poslanci v tomto týdnu odsouhlasí zákon o mimosoudních rehabilitacích, tak může nastat další velká vlna restituce, a tím vlastně i privatizace.

Množství státního vlastnictví, co jsme tu měli, je velice ojedinělé, procentně snad jen ve dvou státech na světě: v Rumunsku a Severní Koreji.

Zpátky ni krok

Když jste se tak rozjeli a myšlenka nabývá na síle a na důrazu, myslíte, že se to projeví v tom, že se sáhne na znárodnění mezi pětačtyřicátým a osmačtyřicátým rokem?

Vidím jako poměrně jasnou, politicky definovanou hranici 25.únor 1948. Bylo to zdůvodněno tím, že budeme napravovat křivdy, které se staly za komunismu, i když víme, že předtím se staly taky křivdy - na Němcích, na Židech…

Souhlasím, že je nápravu křivd nutno nějak časově limitovat, ale násilné činy po 45.roce se děly jednoznačně za fascinace sovětským vzorem a pod neviditelným tlakem jejich přítomnosti tady - v podstatě už ve jménu toho, co nastalo po puči.

Faktem je, že v jedné fázi se hovořilo o 45. a 46.roce, o prezidentských dekretech. Bylo to v jednom návrhu o velké privatizaci, ale ten byl smeten se stolu. Ale byl tady tlak nedělat ani restituci z roku 1948. Myslím si, že se to ustálí na 48.roce a že je to politicky šťastné, protože není tolik vlastníků, kteří by se identifikovali s vlastnictvím z roku 1945. Ti nejznámější jako Baťa, to nejsou typické příklady - to nebylo znárodnění, ale konfiskát. Případ s Baťou byl obrovskou politickou chybou. Ti, kteří začali s panem Baťou vyjednávat, si neověřili, jak to bylo. Viděli v něm jakýsi symbol a chápali jeho návrat jako symbolický návrat kapitalismu do Československa. Neuvědomili si, že je to pragmatik.

Přeskočme do současnosti. Lidé byli trochu zděšeni tím, jak nízké jsou na některých aukcích vyvolávací ceny - o to příjemnější překvapení bylo, jakých násobků většinou dosáhly. Je to příznivý jev?

Je, protože ukazuje, že lidé dokáží ohodnotit budoucí výnosy, což je jeden z hlavních rysů podnikatelství. Lidé se nerozhodovali podle toho, jakou co má statickou hodnotu, ale podle toho, kolik jim to vynese do budoucna. První aukce už nám ukázala, že ti podnikatelé, kteří jsou vystaveni konkurenčnímu prostředí, se chovají podle jeho pravidel. V tomhle smyslu jsem optimistický.

Metoda povolování výjimek

Co mě naopak naplňovalo pesimismem, je skutečnost, že neustále pod pláštíkem demokracie dochází k prodeji majetku, který je hluboce podceněný. Je to řada prodejů, které probíhají podle režimu výjimek, povolovaných národními výbory, někdy i ministerstvy, kdy se prodává majetek, který je zdánlivě nepotřebný, ale má velkou tržní hodnotu - nemovitosti, továrničky, domy… Na Příkopech byl prý prodán dům POFISu za 5 miliónů korun. Výjimku udělilo federální ministerstvo dopravy a spojů. Ten dům má deseti či dvacetinásobnou hodnotu. Domnívám se, že to nemůže být čisté.

Vinu na tom všem nemají jednotliví lidé, ale systém, který to umožňuje. Základem je skutečnost, že byl schválen velice špatný zákon o státním podniku, který umožňuje rozprodávání státního vlastnictví bez skutečné zodpovědnosti.

V tom případě by měla veřejnost požadovat okamžitou revizi tohoto zákona, jeho novelu.

Novela byla schválena, ale ne tak, jak jsme chtěli. Důsledky toho neseme dodnes. Žádali jsme, aby výjimky všech takových prodejů mohla dát pouze vláda. V zákonu bylo řečeno, že to budou zakladatelé. Zakladatelem je každý národní výbor, ministerstva. Druhá stránka věci je, že kdybychom tu výjimku zrušili, zablokovali bychom prodej některého skutečně nepotřebného haraburdí. Problém vidím v tom, že když někdo ve státní instituci přijme takové rozhodnutí, není s tím spojena žádná odpovědnost, například finanční. Odpovědnost v těchto případech není přesně definována. Když systém umožní, že se prodá majetek se souhlasem zastupitelstva, pak není co vyčítat. Lidé si mohou myslet, co chtějí, právně je celý postup čistý a špatný je systém, který to umožňuje.

Takže ani zostřené hlídání jednotlivých případů nepomůže?

Mělo by přinejmenším vést k politické odpovědnosti. Ale možnost zrušit takto právně čisté úkony není.

Co kdyby se vaše ministerstvo obrátilo s apelem přímo na poslance? Kolik takových výjimek ještě může být?

Než se nám podaří prohlásit zákon o státním podniku za zrušený, ještě jich může být udělena celá řada. Nehledě na to, že v současné době jsou k tomu obce vyloženě motivovány. Skutečnost, že výnos z prodeje majetku jde na účet našeho ministerstva - tedy nejde ani do státního, ani do obecního rozpočtu -, pro ně znamená, že z něčeho, co dosud chápali jako svoje, nemají žádný výnos. Když ten majetek prodají sami podle režimu výjimky, byť třeba za daleko nižší cenu, alespoň něco získají do rozpočtu.

Odolnost vůči skandálům

Možná že kdyby nám někdo pomohl zmapovat, co všechno zákon o podniku znamenal za ztrátu hodnot, že by poslanci zrevidovali své rozhodnutí. Chce to ale předložit jim skutečně seriózní důkazy, které my tady na ministerstvu nejsme schopni získávat. Možná kdyby si některé noviny vzaly na starost hlídat majetek obcí nebo spravovaný ministerstvy, že by to mělo velice pozitivní společenský dopad. Sdělovací prostředky jsou v této roli poměrně pasivní, ale na druhé straně nutno kriticky přiznat, že politický systém u nás není příliš citlivý na skandály nebo odhalení.

Na našem ministerstvu nejsou kapacity - my bychom nemohli dělat nic jiného než hlídat, jestli někdo něco neprodává, dokumentovat to a odvolávat ředitele. Kdyby se ale objevil někdo, kdo by našemu ministrovi dal do ruky materiál, že ten a ten ředitel dělá to a to, jsem stoprocentně přesvědčen, že by se ministr obrátil na odpovědného resortního ministra a spolu by toho ředitele odvolali. To může být signál pro veřejnost - když o nějakých takových případech víte, zdokumentujte je a obraťte se na nás.

Je to zajímavá forma účasti občanů na politice, ale nese v sobě tu nepříjemnou stránku, že strukturně se podobá udávání.

Pojem udávání asi není úplně přesný. Když přijdu do restaurace a číšník mě okrade, musím najít nějaký mechanismus, jak ho potrestám - nedám mu dýško nebo mu nezaplatím vůbec. Ohledy jsou tu často zbytečné nebo škodlivé.

Stát nechce peníze

Jak jste zatím popsal negativní jevy doprovázející privatizaci, vypadalo to, jako by hlavní škodou byl podhodnocený prodej některých objektů, kdy stát vyinkasoval méně, než mohl a měl. Ještě závažnější škoda je ale možná v tom, že se tím vlastně jde přímo proti konečnému cíli privatizace, protože se tím vytváří nový druh vlastníků, který zase nebude mít tržní schopnosti.

To podtrhávám. Nám nejde o to, zda dostat dvacet nebo dvě stě tisíc. Ty peníze stejně nebudou použity na rozpočtové účely, snažíme se je držet mimo rozpočtovou ekonomiku, aby neměly inflační vliv. Pro nás to jsou svým způsobem neproduktivní peníze. Tak jako vy vidím problém v tom, že tak vznikají subjekty, které nejsou vystaveny konkurenčnímu tlaku.

Vidím to spíš jako politickou než faktickou ekonomickou ztrátu. Stát si může dovolit dávat majetek zadarmo - vždyť ve velké privatizaci dáme majetku zadarmo tolik, že se o tom lidem ani nesnilo. Naše původní myšlenka dokonce byla všechno prodat v jednom okamžiku, aby byly uměle vytvořeny nízké ceny. Nechtěli jsme získávat od lidí peníze. Chtěli jsme co nejrychleji rozdistribuovat majetek mezi lidi za slušnou cenu, aby se do budoucna moc nezadlužili. Zjistili jsme ale, že to technicky není možné. Nemůžeme zprivatizovat v jednom okrese dvacet prodejen potravin najednou, protože nejsou lidé, kteří by byli schopni udělat inventuru.

Když už nemáme ten efekt, že rychle rozprodáme za nízkou cenu, tak, aby alespoň vznikala konkurence. Musíme lidi odnaučit myslet v kategoriích typu špinavé a čisté peníze. Jsou jenom peníze. Musejí se přestat dívat na to, zda někdo byl komunista nebo ne, ale na to, jakou poskytuje službu. A tu buď oceňovat, nebo ji odmítat.

Učení pokusem a omylem

Je to úplně nový proces. Naše poznání se neustále posouvá. Zpočátku jsme měli pocit, že komise mohou pracovat z čistého nadšení. A už po velice krátké zkušenosti vidíme, že komise musejí být profesionální. Je nám vytýkáno: vy jste před nedávnem dělali toto a teď říkáte toto. Politická odvaha musí spočívat i v tom, že dokážeme jasně říct: ještě před měsícem jsme si mysleli něco jiného, ale poznání nás dotlačilo sem. Tady bych chtěl apelovat na naše federální shromáždění nebo na národní rady, aby se vůbec neostýchaly přijímat novely nebo i novely novel zákonů. Jestliže poznání dojde o krůček dál, je chyba na ně nereagovat.

Celý náš postup od totálního etatismu k tržnímu systému je natolik unikátní, že jakékoli poznání je pokladem pro celý svět. Cítím se jako člověk, který má konzervativní názor na svět, protože hluboce respektuji postupné poznávání reality.

V zásadě bychom neměli kreslit něco nového, ale nechat plynout vývoj tam, kde vidíme, že se osvědčil. Proto mě hrozně mrzí neustálé zdůrazňování toho, co se nepodařilo. Málokdo si uvědomuje, že se to nepodařilo v něm samém.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na web@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte