Jestli přežijeme, půjdeme spolu na pivo

Válka je strach. Šílený strach ze smrti vlastní nebo těch okolo. V jeho nejextrémnější podobě ho člověk přestává pociťovat nebo si na něj natolik zvykne, že ho dokonce ignoruje. Jinak v zázemí a jinak přímo na frontě, kde hrozí bezprostřední nebezpečí. Svou první noc v zákopech se vším všudy trávíme mezi gardisty v Kostajnici, městu na samé hranici Chorvatska s Bosnou, kde byl dva dny před naším příjezdem zabit sedmadvacetiletý chorvatský novinář Goran Lederer ze záhřebské televize. Jsme tu víceméně přes zákaz řídícího štábu gardistů, kterým jeden mrtvý novinář na jejich území stačil. Na frontě nás ovšem vítají gardisté nadšeně. Okolo je naprostý klid, připadáme si spíš jako na výletě mezi trampy než ve válce. Všichni mají výbornou náladu, nadávají na jídlo v konzervách, navzájem si ze sebe utahují. Z nás posléze taky.

Kostajnica

Po osmé se začne stmívat, v devět pak je již dostatečná tma pro boj. Po prvních výstřelech z protější strany nás gardisté zahánějí do úkrytů. Musíme držet hlavy přilepené k zemi. V duchu se asi každý z naší čtyřčlenné holandsko-francouzsko- české novinářské výpravy sám sebe ptá, jestli vůbec nějaká reportáž stojí za ten risk, jestli vůbec někdo z těch, kdo si ji doma v pohodlí přečte, pochopí, o co jde zoufale se bránícím Chorvatům, přežívajícím každým dnem vlastní smrt.

Po chvíli se v úkrytu objeví čísi hlava. Máme být zticha: četníci se přiblížili na vzdálenost několika desítek metrů. Nejsou…