Otevřeně o Sudetech

Čím méně se ví o podrobnostech chystané československo- německé smlouvy, tím více se hovoří o našem narovnání se sudetskými Němci. Soudě podle ohlasů, poznámek a glos v denním tisku, je tato otázka chápána značně abstraktně, v nejlepším případě pak jako téma pro diplomaty či historiky. Již rok a půl slyšíme totéž: Existuje kolektivní vina? Byli jsme oprávněni ji uplatňovat vůči celému národu? Byla či nebyla správná Havlova omluva sudetským Němcům? Mají se vrátit, nebo ne?

Návrat a majetek

Působí poněkud tragikomicky, že přitom ze všech sil spějeme ke sjednocené Evropě, která považuje takové otázky za irelevantní. Až se u nás bude moci usadit kterýkoliv Dán, Ir nebo Portugalec, těžko bude možné bránit v tomtéž Němcům - ať už sudetským či třeba porýnským. Z tohoto pohledu je zahrnutí jejich nároku na návrat do staré vlasti mezi „extrémní požadavky“ trochu licoměrné.

Jiná věc je sudetoněmecký majetek. Na jedné straně existují vzájemné československo-německé pohledávky z doby druhé světové války, které se víceméně vyrovnávají. Na druhé straně argumentujeme (naposledy Marián Čalfa při jednání s bavorským premiérem Streiblem) rozhodnutím Federálního shromáždění o nápravě křivd. Jestliže ovšem náš parlament schválil nejrozsáhlejší restituce v celém východním bloku, ale omezil je rokem 1948, nelze se divit, že sudetští Němci se mohou cítit ukřivděni.

Oběť proti oběti

Značná část publicistických příspěvků o sudetoněmecké otázce…