Kremelské bojiště

Od samého počátku sjezdu ruského parlamentu bylo jasné, že půjde o nelítostný souboj. Jedním z hmatatelných důkazů se stala i tajná instrukce pro činnost skupiny Komunisté Ruska. Sovětské noviny píší o „podivné válce“, která zuří v zasedacím sále, a upozorňují na „zakázané chvaty“, k nimž se uchylují iniciátoři sjezdu. Pro srovnání poslouží na jedné straně věcné vystoupení B.Jelcina, které by mělo nadlouho skoncovat s jeho obviňováním z populismu, na druhé straně třeba emocionální a bezobsažný projev jeho nejradikálnější oponentky S.Gorjačevové. Chyb se však dopouštěli i demokraté. Plynuly z přehnané sebejistoty, nesoustředěnosti a někdy i z nevyjasněných postojů. Smíšené reakce vyvolává například nepříliš citlivý přístup k otázce Jižní Osetie, připomínající ultimatum vůči Gruzii. Jeho cenou se má stát uzavření mezirepublikové smlouvy. Ještě hůře působí výzva, aby Gorbačov přijal ve věci Jižní Osetie mimořádná opatření.

Jelcinova řeč, označovaná v kuloárech jako „trůnní“ či „předvolební prezidentský manifest“, značně ztížila pozici těch, kdo svolali mimořádný Sjezd lidových poslanců Ruska jen proto, aby se již definitivně zbavili Jelcina a demokratů. Jejich pokusy však neustávaly. Tam, kde nepomáhají věcné argumenty, přichází ke slovu boj o procedurální otázky, které tak zabraly poslancům více času než jednání o konkrétních schvalovaných dokumentech. Snad nejvýrazněji se konflikt mezi konzervativci a demokraty, respektive mezi centrem a republikou, projevil v boji…