Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Téma

Příběh agenta chodce

Po komunistickém puči v únoru 1948 odešel pan Otakar Rambousek poprvé ilegálně za hranice - do Německa. Zde navázal kontakt s československou politickou emigrací a později i s americkou Intelligence Service, tehdejší C.I.C.

Po komunistickém puči v únoru 1948 odešel pan Otakar Rambousek poprvé ilegálně za hranice - do Německa. Zde navázal kontakt s československou politickou emigrací a později i s americkou Intelligence Service, tehdejší C.I.C. Začal pak chodit přes hranice jako kurýr a obstarával spojení mezi českým protikomunistickým odbojem a exilem. Tehdy začal jeho příběh agenta chodce.

 

Na západní hranici

Přijíždíme spolu s Otakarem Rambouskem do Chebu v západních Čechách. Na kraji města stojí šedivá budova bývalého kláštera, obehnaná ostnatým drátem. Dnes je zde sídlo pohraniční stráže, kde získáváme povolení ke vstupu do nedávno ještě přísně střeženého pohraničního pásma. Chceme navštívit západní hranici v místech, kde Ota Rambousek v padesátých letech ilegálně přecházel do Čech a po splnění úkolu se vracel zpět do západního Německa, tehdy americké okupační zóny.

Za bývalým klášterem, kde ještě tenkrát žili řeholníci, začíná vlastní pásmo. Odtud je hranice vzdálena už jen několik kilometrů. Přecházíme po mostě přes železniční trať, která vede k hraničnímu přechodu do NSR. Koleje sevřené po obou stranách prudkým svahem jsou pod mostem v hloubce asi 20 metrů. Svah končí u kolejí dvoumetrovou zídkou. „Tady jsem přecházel trať do Chebu, protože jsem po mostě jít nemohl a všude kolem chodily hlídky. Někdy jsem byl po cestě tak vyčerpán, že jsem na zídku a po svahu vylezl jen s posledním vypětím sil.“ Za mostem se kolem plechové ohrady vojenského cvičiště vydáváme úzkou silnicí podél trati směrem k vesnici Pelhřimov. Po chvíli se silnice stáčí přímo na západ a mění se v rozbahněnou polní cestu. Přicházíme do malého údolí, v kterém stojí několik domů vesnice, která byla po válce dlouho neobydlená. Za domy opouštíme cestu a mezi křovím a stromy vycházíme po svahu na kraj velikého holého pole.

 

Koridor

Zde nás zastavuje výstražný hlas vojáka z dobře zamaskované budky v korunách stromů. Po ujištění, že vstup do pásma máme povolen, hlava v okénku budky kývne na souhlas. Vyrážíme dál na pole a v dálce před námi je vidět pověstný koridor bezpečnostního pásma, obehnaný vysokými ploty. V pravidelných rozestupech několika desítek metrů stojí vysoké strážní věže, aby hlídky dohlédly jedna na druhou. Koridor je v určitých místech vzdálen od hranice i několik set metrů a je situován tak, aby nebyl z druhé strany hranic vidět. „V roce 1949 tu nebyly dráty ani koridor. Hranici střežily jen pěší hlídky, někdy jezdily na koních,“ vypráví po cestě Ota Rambousek. „Cesta polem ve sněhu a v létě obilím byla namáhavá a velmi riskantní. Ten, kdo pole pozoroval dalekohledem, vás mohl spatřit i v noci. Bylo důležité si pořád uvědomovat, že hlídka má minimálně takový strach jako my, agenti. Někde v těchto místech vede cesta do lesa,“ ukazuje Ota Rambousek směrem, kde se pole svažuje k lesu, který dál zakrývá koridor. V porostu na kraji jsou vidět zamaskované pozorovatelny a cestou k lesu míjíme překocenou a rozbitou strážní věž. Překračujeme malý potůček a vcházíme do zpustlého lesa. V houštinách mezi stromy hledáme určenou cestu a po několika desítkách metrů ji nalézáme. Je zarostlá křovím a plná výmolů s kalužemi kalné vody. „Chodil jsem v lese při kraji cesty a dával pozor, abych dělal co nejméně hluku. Každou chvíli jsem se zastavoval a naslouchal, co se ve tmě kolem děje. Cesta dlouhá vlastně jen několik kilometrů trvala celou noc. Orientoval jsem se podle buzoly, záře světel Chebu a podle hluku projíždějícího vlaku. Jednou jsem málem spadl do asi třímetrové jámy, kterou tu vykopali jako past. Zachránil mne takový zvláštní odlesk hladiny kaluže na dně. Kdybych tam spadl, nikdy bych se sám nedostal ven.“

Odbočujeme z cesty, která, jak tušíme, vede podél koridoru doprava směrem k hranici. „Vyrážel jsem na cestu kolem jedenácté večer mezi německými městy Waldsassen a Schirnding zhruba naproti nám. Z auta se zhasnutými světly mě vysazovali na silnici, která vede podél hranic. Musela být naprostá tma, měsíc nebo jasná noc byla pro agenta zabijákem.“ Konečně přicházíme zarostlou mýtinou ke koridoru. První plot je postaven jako zábrana proti zvěři, která by mohla způsobit falešný poplach. Prolézáme mezi potrhanými a zrezivělými dráty do koridoru. Od dalšího plotu s hustě propletenými ostnatými dráty se signalizací nás dělí asi deset metrů. Středem vede úzká asfaltová silnice, oddělená od obou plotů písečnými hladce uhrabanými pruhy. Koridor ubíhá na obou stranách do nedohledna a nad ním se na šikmých nohách ve výšce asi deseti metrů tyčí strážní budky.

Strážce hranice

Kráčíme k nejbližší strážní věži. Zeleně natřenou budku s malými okénky obchází po úzkém ochozu se zábradlím voják se samopalem. V okamžiku, kdy nás strážný spatřil, vbíhá do budky a v okénku vidíme jeho rychlé pohyby. Zřejmě podává hlášení o naší přítomnosti. Zastavujeme se pod věží a voláme nahoru na strážného. Vystupuje z budky a s nejistým výrazem ve tváři na nás shlíží dolů. Informujeme ho o našem povolení ke vstupu a ptáme se, zda mají pohraničníci ještě rozkaz střílet. „Rozkaz byl nedávno zrušen a o vašem povolení nic nevím.“ Pan Rambousek se představuje jako občan Spojených států a bývalý agent C.I.C. Strážný rychle sbíhá po schůdcích dolů a všichni se legitimujeme. Na americký pas Oty Rambouska se dívá vyděšeně. „Pojďte se mnou, nemohu se dovolat na velitelství na posádku.“ Kráčíme pak společně s ozbrojeným strážným kolem drátů, které dodnes plní svou funkci. U betonového sloupu nedaleko věže se zastavujeme. Voják vytahuje z brašny u opasku malý zelený telefon a zasunuje jeho vidlici do skříňky na sloupu. „Tady Odhad-293, tady Odhad-293, mám tu tři civilisty.“ Ve sluchátku je slyšet praskání a po chvíli čekání se ozve: „Nech je bejt.“ Strážný rozpačitě stáčí kabel telefonu a ukazuje nám strhané dráty koridoru. „Tak tudy povede silnice k malému přechodu mezi Chebem a městy u hranic NSR.“ Vydáváme se pak napříč koridorem mezi holými kůly směrem k hranici. Po několika stech metrech vidíme před sebou červenobílou závoru přes cestu, za kterou stojí hlouček lidí. Přicházíme blíž a za závorou je vidět provizorní parkoviště plné aut. Je neděle a občané NSR z širokého okolí sem jezdí na poučný výlet. Od závory vedou bílé patníky s černými iniciálami CS označující hranici kolem potoka dál do lesa. Mezi patníky jsou velké bílé cedule s černým nápisem LANDES GRENZE, který čteme již z opačné strany hranic.Kdo se přiblížil, byl na místě mrtev…V těchto místech tedy Otakar Ramnbousek ilegálně přecházel hranici ve víře, že se situace v Československu brzy změní. Čekal ale dlouhých čtyřicet let. Stojíme v místech, která byla po desetiletí násilně střežena a kde byli lidé, toužící po svobodě a označovaní jako narušitelé státní hranice, nekompromisně likvidováni. Na stromě u závory je přibita velká tabule s výstražným nápisem v němčině. Pod nákresem koridoru a strážních věží text upozorňuje, že na toho, kdo překročí hranici, budou čs.pohraničníci střílet. Odcházíme zpět ke koridoru."

Dráty tady byly instalovány až v roce 1951, a přesto chodili agenti do Čech dál. Všichni jsme věřili, že se režim brzy zhroutí. Nejpoužívanější cesta ale vedla v té době přes NDR do Berlína. Tehdy ještě nestála zeď a do západní zóny se dalo přejít s menším nebezpečím." Prohlížíme si pak staré betonové sloupy, pozůstatek padesátých let a tzv. studené války. Dodnes stojí jako výstražné znamení za plotem koridoru. Dráty vysokého napětí byly nataženy asi deset centimetrů od sebe a před nimi bylo minové pole. Kdo se přiblížil, byl na místě mrtev. Kráčíme opět koridorem k místu, kde končí les a začíná pole. Po cestě potkáváme vojáky, stáčejí ostnaté dráty. Ani při práci neodkládají samopal. Prolézáme skrz dráty na pole, odkud jsme přišli.

 

Práce agentů

Agenti československého protikomunistického odboje bydleli v Německu v tzv. výcvikových vilách a samotný výcvik trval asi tři neděle. Cvičila se pudová střelba, čtení map a kontaktování lidí vhodných ke spolupráci. "V té době byla většina obyvatel Československa proti komunistickému režimu a i na Bezpečnosti pracovali ještě slušní lidé, než je pak vystřídali cvičení grázlové. Kontakt na slušného policistu se cenil nejvíc. Mohl totiž obstarávat legitimace na falešná jména. Moje legitimace byla vystavena na jméno Jiří Malina, obchodník se dřevem, a umožňovala mi pohyb v pohraničí, kde byla silná ostraha. Přes hranice nás chodilo asi sto a denně chytili i pět agentů. Naší povinností bylo přejít hranici a donést nazpět zprávy, mapy, formuláře na občanské legitimace atp. Mezi cestami byla vždy měsíční přestávka. O hodnotě zpráv nikdo nevěděl, ale týkaly se hlavně zbrojního průmyslu a co se například vyrábí ve Škodovce. Jednou jsem nesl zprávu o chystané vlně zatýkání, která pak skutečně mezi roky 1949 a 1951 nastala.

Podařilo se mi i vybudovat schránky v mezinárodním rychlíku na trase Varšava-Praha-Paříž. V jednom vagónu, který byl vytipován, že projede celou trasu, bylo i dvaadvacet skrýší. Většinou v odpadkových koších, na záchodě anebo v průchodu mezi vagóny, který byl kryt jakousi gumovou harmonikou. Buď se zprávy od roličky až po balík dávaly pod pláty spojnice mezi vagóny v magnetické krabici, nebo se jen tak pokládaly na dno gumového krytu. Mezi agenty panovala naprostá disciplína a nikdo nechtěl vědět víc, než musel.

Do Čech jsme nosili lidem cigarety, zahraniční časopisy a věci, které nebyly k dostání. Zdůrazňovalo se, že jakmile nás chytnou a zjistí, že chodíme přes hranice z politických důvodů, dostaneme se na špagát. Proto se doporučovalo uvádět jako motivaci peníze. Ono se ale ukázalo, že to bylo úplně lhostejné. Buď jste dostali vysoký trest pro ‚pohnutky nízké a nečestné‘, anebo jako agent imperialismu. Do protokolu psali jako důkaz špatného charakteru o penězích, které měl agent u sebe. On se ale tady čtrnáct dní musel pohybovat a někdy i podporoval lidi, kteří byli bez výdělku. Naší motivací mělo být údajné ‚zlepšení našeho postavení v emigraci‘. Ale vylepšit své postavení tím, že budete chodit přes čáru, to by bylo šílenství."

 

Zatčení

Přijíždíme do Č. nedaleko Chebu, ke hřbitovu za vesnicí. Tady byla kdysi mezi stromy v zemi zakopána sklenice - jedna z tzv. mrtvých schránek, které se budovaly pro případ zadržení a měly vyšetřovatele svést ze stopy. Od hřbitova shlížíme na vesnici v údolí pod námi. „Po příchodu z Německa jsem tady přespával u pana Š., u kterého se všechny zprávy soustřeďovaly. Byl důležitou spojkou a měl za úkol vybudovat systém schránek. Přicházel jsem přes pole do domu vždy v noci, aby mě nikdo neviděl.“ Scházíme do vesnice a bývalý agent pokračuje ve vyprávění. "Hranice jsem přešel tam i zpět celkem dvanáctkrát. Poslední cestu jsem uskutečnil v listopadu 1949. Úkol jsem splnil a měl jsem spolupracovníkům oznámit heslo nového kurýra. Tehdy nás spolu se Š. zadrželi na plzeňském nádraží. Nesl jsem tašku plnou map a v kapse jsem měl pistoli. Pan Š. se odvolal na jakéhosi poručíka Bálka z StB. Po ověření totožnosti nás propustil. Nebylo to ale nic divného, protože Š. obstarával legitimace a takový kontakt mít musel. Potom jsme večer přijeli do Č. a odchod za hranice jsem odložil na druhý den. V sobotu 12.listopadu brzy ráno jsem sešel z místnosti v patře, kde jsem spával, do kuchyně v přízemí, která byla za malým krámkem, v němž Š. se svou ženou prodával. Sedl jsem si za stůl, položil montgomerák s pistolí na kanape a Š. mi nabídl likér. Bylo mi divné, že chce hned po ránu pít. V momentě, kdy Š. nesl sklenku ke rtům, se rozrazily dveře a do místnosti vtrhlo dvanáct estébáků. Šlápli přitom na psa Lovku, který mě miloval. Pes vyštěkl a jeden z nich ho málem zastřelil. Hned se na mne vrhli a okamžitě mi nasadili naše-vaše. Sháněli se po pistoli, kterou našli v kabátě na posteli, a v poklopci kalhot hledali další. Agenti měli většinou dvě, někdy i tři pistole, já nosil jen jednu. Potom mi přehodili kabát přes spoutané ruce a odvedli mě do auta před domem. Pana Š. a jeho paní si ani nevšimli.
Po cestě na StB do Plzně jsem litoval, že u sebe nemám jed, který se poskytoval jako poslední východisko. Oslovovali mě ‚pane Pražský‘ a vůbec nevěděli, koho vezou.

První výslech potom trval čtyřiapadesát hodin. Bylo důležité mít připraveny aspoň tři verze výpovědi. Po osmi hodinách líčení první verze mě zarazili a všechno začalo nanovo. Nevěděl jsem, jestli je den nebo noc. Při výslechu používali všechny známé metody, od bití až po laskavé jednání. Pořád opakovali: ‚Otouši, tys to měl na nás nachystaný. Máš jedinou kliku, že sis nevystřelil.‘ Ten, kdo si vystřelil, šel automaticky na šibenici."

Ze zločinu velezrady a vyzvědačství bylo spolu s Otou Rambouskem obviněno a odsouzeno čtrnáct lidí. Původně navrhovaný trest smrti pro Otu Rambouska byl pak vzhledem k „třídnímu původu“ a za zásluhy v květnové revoluci změněn na „doživotní žalář, čtvrtletně půstem a tvrdým ložem zostřený“. Ostatním byl trest odstupňován podle intenzity spolupráce - 35 let, 25 let atd. Mezi odsouzenými byla i těhotná žena. Pan Š. byl na žádost krajského StB v Plzni vyňat z trestního řízení, „jelikož byl nápomocen orgánům zdejšího velitelství při odhalení celé ilegální skupiny. Máme zájem i na tom, aby Š. nebyl volán k hlavnímu přelíčení ani jako svědek.“ Pan Rambousek byl po patnácti letech v r. 1964 podmíněně propuštěn. Po čtyřech letech, v r.1968, znovu odešel za hranice. Ostatní byli propuštěni po jedenácti letech v r.1960 na amnestii. O osudu ženy s dítětem není nic známo a většina aktérů je dnes již pravděpodobně po smrti. Pan Š. se z Č. prý odstěhoval a zemřel.

 

Nečekané setkání

Přicházíme kolem kostela na náves k malému domku. V přízemí jsou prázdné výlohy bývalého krámku. Okna jsou zavřená a dům jako by byl opuštěn. Vstupujeme odemčenými vraty do průjezdu a ze dvorku se zamřížovanými okny díváme dovnitř. „Tady se ale vůbec nic nezměnilo,“ říká překvapeně Ota Rambousek. Voláme otevřenými dveřmi do domu, zda je někdo z obyvatel přítomen. Po chvíli se na schodech ozvou kroky a ze dveří vychází vysoký starý muž v klobouku. „Já jsem Š.“

Před námi stojí muž, konfident StB, který měl být údajně již dávno po smrti. Pan Rambousek vyslovuje své jméno a muž zmateně uskakuje. S bledou a vyděšenou tváří těká očima z jednoho na druhého. Po chvilce se uklidňuje a zve nás dovnitř. Procházíme malou klenutou místností, ve které byl kdysi krámek. Pan Š., který nás provází, neustále opakuje: „Nic si nepamatuji, je to už hodně dávno.“ Za krámkem vstupujeme do bývalé kuchyně bez nábytku. Všude je cítit pach zatuchliny. Po stěnách visí chuchvalce pavučin. Zde se tedy odehrálo zatčení agenta chodce před víc než čtyřiceti lety. Oba muži stojí u stěn naproti sobě a osudný okamžik jako by se opakoval. Pro jednoho z nich znamenal patnáct let vězení a život vyvrhele a pro druhého záchranu tím, že zradil. Odcházíme z domku a Ota Rambousek si bezděčně sahá k srdci. Odjíždíme z Č. a podivný muž, pan Š., se za námi nepohnutě dívá, dokud ho za posledními domy neztratíme z dohledu.

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte