Druhý dech arménské opozice
Situace v kavkazských republikách Sovětského svazu se dramaticky mění. Zdá se, že krvavé národnostní konflikty rozdmýchávané "temnými silami" KGB a stranické nomenklatury budou konečně vystřídány seriózní politickou debatou opozice.
Situace v kavkazských republikách Sovětského svazu se dramaticky mění. Zdá se, že krvavé národnostní konflikty rozdmýchávané „temnými silami“ KGB a stranické nomenklatury budou konečně vystřídány seriózní politickou debatou opozice. V Respektu č.17 jsme představili Parujra Hajrikjana jako disidenta a emigranta, dnes je již přední osobností arménské politické scény.
Parujr Hajrikjan hovoří ke svým voličům a vůbec nevypadá na politika. Přesto strávil téměř polovinu svého jedenačtyřicetiletého života v gulagu jako politický vězeň. V roce 1988, ve třetím roce Gorbačovovy perestrojky, kdy už i akademik Sacharov veřejně promlouval k sovětské společnosti, zůstával Hajrikjan osobou natolik nebezpečnou, že musel být zbaven občanství. Požadoval totiž nejen to, aby Arménie překonala historické trauma genocidy a navázala normální obchodní styky s Tureckem, nejen to, aby uznala oranžovo- modro-rudou dašnackou trikolóru za státní vlajku, ale zašel ještě dál: žádal obnovení svobodné a nezávislé Arménie.
Ještě vloni v létě považovali Hajrikjanovy požadavky i členové Výboru Karabach, tehdy čerstvě propuštění z věznic, za přinejmenším nereálné, někteří z nich dokonce za přímo nebezpečně extremistické. Letos v únoru přijal Hajrikjana na Pražském hradě prezident Havel. V květnových parlamentních volbách zařadilo Arménské celonárodní hnutí (ACNH), v jehož čele…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
Mohlo by vás zajímat
Tajemství jeskyně Svážná studna
Ležím na břiše v úzké chodbičce, kde není možné se pohybovat jinak než plazením. Dno, strop i stěny stísněného prostoru jsou pokryté mazlavou hlínou, která při pomalém pohybu vpřed ulpívá na rukou i na oblečení. Nevím, jak daleko chodba pokračuje ani kam přesně vede, a ve světle čelovky před sebou vidím jen nohy kolegy plazícího se přede mnou. Z představy, že se nemůžu posadit ani otočit, se mi zrychluje tep a cítím lehkou paniku. Snažím se nemyslet na to, že se nacházíme desítky metrů pod zemí obklopeni ze všech stran hmotou. Jsme v srdci Moravského krasu v jeskyni jménem Svážná studna, která se před několika týdny stala dějištěm mediálního spektáklu: při průzkumu se tu zranil speleolog a jeho komplikované, zhruba dvacetihodinové vyprošťování pak v přímém přenosu sledovalo celé Česko.
