Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Domov

Uprchlíci - tábor bez pepře

Jeden z největších uprchlických táborů v Čechách je v Jablonečku u Mimoně. Kapacita 250 lidí je v porovnání s tábory v jiných tradičně emigrantských zemích nízká. Státní orgány prostřednictvím Jana Rumla, vládního zmocněnce pro otázky uprchlíků, usilují o vybudování dalších, větších a také lépe vybavených středisek pro běžence.

Jeden z největších uprchlických táborů v Čechách je v Jablonečku u Mimoně. Kapacita 250 lidí je v porovnání s tábory v jiných tradičně emigrantských zemích nízká. Státní orgány prostřednictvím Jana Rumla, vládního zmocněnce pro otázky uprchlíků, usilují o vybudování dalších, větších a také lépe vybavených středisek pro běžence. Narážejí přitom často na nechuť občanů. Přibývají výzvy k velmi radikálnímu řešení uprchlického problému, často zahrnující „konečné řešení“ otázky Romů a zahraničních dělníků. Zatím zůstává většinou jen u výhrůžek. Není ale jisté, co se stane, až se objeví vlivný inteligentní rasoun, nějaký československý Le Pen, Sjednotitel, který křiklouny z hospod sešikuje v hrdé bělochy, obránce Evropy.

Převoz rumunských uprchlíků do Jablonečka doprovázely barikády a výhrůžky místních. Temná proroctví typu „podřežou naše děti, všechno rozkradou, nakazej nás“ se nesplnila. Jiní naši občané je ovšem opakovali při nedávné schůzce v Bělé pod Bezdězem, kde se jednalo o přesunu uprchlíků z nevyhovujícího Jablonečka do kasáren po sovětských vojácích. Zřizování uprchlických táborů bude asi i dál narážet na nepřízeň domorodců. Na tom nese hlavní podíl dlouholetá komunistická izolace od skutečnosti, téměř nepropustná hradba mezi lidmi a národy, hradba lži, neinformovanosti, strach a pasivita, které každého nutily žít na vlastním písečku (dvorku, kanceláři, smetišti) a souseda většinou podezírat (bát se ho, závidět mu, udat ho).

Reklama
Reklama

Problémy celá desetiletí neřešené se hromadí dál a častá neschopnost či nechuť se jimi zabývat někdy ústí do situací více než dramatických. Je doba extrémů, extrémních reakcí. Hodně prostoru má i obyčejné hulvátství. Pro někoho, kdo za komunistů žil přikrčeně a jen sloužil, musí být ohromný pocit mít možnost si v anonymitě sálu sprostě zařvat třeba na náměstka ministra vnitra. Po hubě totiž nedostane, což by se v hospodě stát mohlo. Trestat ho nikdo nebude.

V Bělé se jeden muž ze sálu zeptal sám sebe i ostatních, proč vlastně neprotestovali těch dvacet let proti okupantům. „Protože se to nesmělo,“ odpověděla mu jiná občanka. Podle této logiky, kterou se naštěstí všichni, například studenti v listopadu, neřídili, se teď asi smí všechno. Mimo zákony a nařízení, se kterými se setkáváme denně, ale existuje také jim nadřazená morálka, etika. Jsme sice jednou ze zemí, jejíž kulturu vytvořilo křesťanství, pro jistotu ale naše vláda stejně podepsala určité mezinárodní dohody, zavazující například k humánnímu zacházení s uprchlíky.

Teprve teď Československo zastihla vlna emigrantů z východu, naši západní sousedé mezitím odbavili milióny utečenců. Poválečné Německo i Rakousko byly země v troskách, přesto se po roce 1948 postaraly o naši staticícovou emigraci. Má snad Československo uzavřít hranice? V době, kdy nám civilizované státy poskytují bezvízový styk? To by bylo přinejmenším barbarství. Navíc, emigrace je celosvětový problém a v době, kdy se za ni na našich hranicích už nestřílí, budeme účastni i mezinárodních jednání o její koordinaci. Můžeme si dělat naděje i na finanční podporu. Víc ukáže ženevská schůzka Jana Rumla s pracovníky úřadu Vysokého komisaře pro uprchlíky.

V Jablonečku tábor jakž takž funguje už od srpna. I když se od začátku ví, že jde o nouzové řešení, slouží tohle zařízení i jako experiment. Provoz klade na personál velké nároky. Za krátkou dobu je tu už třetí ředitel. S táborovým životem má sice mnoho našich občanů velké zkušenosti, jsou to ovšem zkušenosti pouze jednoho pohledu, toho uprchlického. V táboře pracují členové Červeného kříže, organizace, která se v širokém měřítku teprve teď, po 20 letech, dostává k práci, kvůli které byla založena. Lidé se tu střídají po několika dnech, pracují bezplatně. Za tak krátkou dobu si lze sotva vytvořit vztah k těm, o které má být pečováno.

Další dobrovolníci jsou z křesťanské organizace Naděje. Práce je dost těžká. Funkcionářka, zvyklá na nenáročnou administrativu, je tu najednou postavena před skupinu lidí, kteří od ní očekávají konkrétní pomoc a ochranu. Práce v táboře lehce zkruší i mladého idealistu, zapáleného pro službu lidstvu, o které dokázal tak plamenně hovořit v modlitebním sboru; tady musí počítat špinavé povlaky na polštáře a donekonečna se hádat, zda budou k obědu knedlíky, nebo rýže. Třecí plochy mezi Červenokřižáky a Kristy, jak se navzájem občas posměšně nazývají, uhladí čas a postupná profesionalizace. Zatím Červenému kříži a Naději náleží čest průkopnických skupin, na kterých leží největší břemeno péče o uprchlíky.

Zejména proti osobě velitele tábora pana Šmacha byla namířena hladovka všech dospělých běženců. Své požadavky sepsali (mj. žádali o možnost vyměnit si špinavé prádlo častěji než jednou za 14 dní a o možnost koupele). Šestičlenná samospráva jednala za přítomnosti vedení tábora V. Parkánem, vedoucím sekretariátu vládního zmocněnce pro uprchlíky. Řada oprávněných stížností se týkala jídla. Každý, kdo strávil alespoň několik dní ve vězení nebo třeba i v nemocnici, dobře ví, jak se samotná pravidelnost podávání jídla mění ve veledůležitý obřad. Ve dnech plných nečinnosti.

Rumuni totiž nic nedělají, i když by, alespoň někteří, rádi pracovali. Kvalita jídla je problémem hlavně pro děti běženců. Vojenská polní kuchyně pro ně prostě není vhodná. Tábor je v začátcích a jeho správa se potýká s nejrůznějšími potížemi, se základními, jako je nedostatek tepla, ale i s prkotinami, které, neřešeny, narůstají do absurdních rozměrů. V některých jídlech bylo tolik pepře, že je děti prostě nedokázaly sníst. Nutně se tedy musel dostavit vedoucí sekretariátu úřadu pro záležitosti uprchlíků a na místě vydal armádě rozkaz nepepřit. Pepřenky budou na stole a každý uprchlík si poslouží podle svého. Československo se tak vlastním svérázným způsobem zapsalo do světových dějin emigrace.

K vážnějším nedostatkům v běhu tábora ale patří případ „kamión“. Kamión s přívěsem, pro uprchlíky vypravený z Itálie, obsahoval ovocné šťávy. Nejenže byly Rumunům vydávány poskrovnu a navíc jen do hliníkových nádob, které ničí vitamíny, většina jich prostě zmizela. Odpovědný úředník Červeného kříže převzetí dodávky nikde neevidoval.

K zaražení fám o údajné nepoctivosti některých pracovníků tábora nepřispěla ani blesková vizita V. Parkána. Na pořadu byla tentokrát zásilka bot, také daru z Itálie. Mezi Rumuny nebyly rozděleny; podle ředitele Šmacha šlo o nekvalitní, rozpadávající se obuv. To byl ochoten doložit sportovními botami, které měl v kanceláři. Na těch se podrážka sice skutečně rozpadala, ale ve skladu ležely další balíky kvalitních bot nejrůznějších typů a velikostí. Některé balíky byly otevřené. To se zřejmě stalo během nekvalitního italského transportu. K stejnému závěru možná dojde i prokurátor, pokud příslušné orgány usoudí, že celá věc, nelibě zavánějící skandálem, přesahuje rámec působnosti táborové správy. Vedoucí sekretariátu Parkán v závěru schůzky sňal z pana Šmacha zodpovědnost za další vedení tábora; funkcí pověřil sociálního kurátora Trombíka. Ten má za sebou dlouhou zkušenost práce s lidmi i důvěru rumunské samosprávy. V noci tedy skončila hladovka uprchlíků, která by, pomineme-li všechno ostatní, mohla vést minimálně k mezinárodní ostudě.

Na našem území je nyní asi 600 uprchlíků. Jenom v sousedním Rakousku jich je kolem 30 000. Mnozí z nich, ale i většina těch, kteří přicházejí nebo teprve přijdou, z Rumunska, Albánie, Sovětského svazu a dalších zemí s mizernými politickými poměry, chtějí Československo využít jen jako tranzitní zemi. Chtějí jít dál, na západ, stejně jako před deseti nebo padesáti lety. Jen malá část jich tu zůstane, usadí se a stane se našimi spoluobčany. Ale postarat, byť jenom dočasně, se budeme muset o všechny. Zvykejme si na to. Když už ne kvůli morálce nebo mezinárodním závazkům, tak alespoň kvůli nespornému dluhu, který má vůči běžencům tato země, zchudlá mimo jiné také díky silným emigračním vlnám.

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte