Praha - srpen 68 - okupace - invaze, tanky---Soviet tanks, protest, Prague,
Tak stáli proti tankům, ještě jednotní a beze strachu. (21. srpen 1968, Vinohradská třída před budovou rozhlasu) • Autor: ČTK

Nikdo mi to samozřejmě nevěřil, ale jedno nedělní odpoledne v prosinci 1967 jsem se potkal v Praze s Leonidem Brežněvem. Bylo to mezi třetí a čtvrtou odpoledne cestou z ČTK, kde jsem byl od roku 1966 redaktorem anglické sekce v cizojazyčné exportní redakci, po několika letech práce v hutích.

S kolegy jsme se tehdy dohodli, že po směně oslavíme Vánoce. Šel jsem právě dolů po Václaváku - a najednou proti mně, u tehdejšího Domu Módy, jde pán s kulatým obličejem a rozcuchanými vlasy a něco si povídá se svým sousedem, nenápadným člověkem ve světlém baloňáku a s kloboukem. Když přišli blíž, s překvapením jsem poznal Leonida Brežněva a Antonína Novotného, jak si kráčejí po Praze. V podstatě nikdo kromě mě jim nevěnoval pozornost. Ochranku asi měli, ale byla velmi nenápadná.

Reklama
Reklama

Jako slušně vychovaný člověk jsem ustoupil stranou, aby mohli projít. Když mě míjeli, kývl jsem na pozdrav. Leonid mě viděl, krátce se na mě podíval a šel dál, Tonda Novotný mě zcela ignoroval - a oba pak pokračovali směrem k Muzeu. Já jsem šel dál k prodejně potravin Pramen, koupil jsem láhev vína, přešel jsem Václavák do Opletalky a vešel jsem do druhého patra četky do redakčního sálu exportu, odkud se vysílaly v angličtině, francouzštině, španělštině a ruštině zprávy z Československa určené pro zahraniční tiskové agentury.

Okamžitě jsem pochopitelně kolegům a kolegyním oznámil, že jsem právě potkal a slušně pozdravil generálního tajemníka ÚV KSSS a prezidenta ČSSR a prvního tajemníka ÚV KSČ. A to přímo na Václavském náměstí. První reakcí byl dotaz, kolik jsem toho už vypil, a následná výtka, že jsem začal oslavovat bez nich. Následovala rešerše domácího zpravodajství, zda jsme přece jen neprošvihli zprávu o Brežněvově návštěvě, ale nikde nic nebylo - a kolegové z domácí redakce také o ničem nevěděli.

Tak zůstalo u toho, že jsem se v přítmí překoukl; kolegové zavřeli vysílání a šli jsme slavit. Teprve za dva dny, 11. prosince 1967, vyšla oficiální zpráva o mimořádném zasedání předsednictva ÚV KSČ, kde bylo mimo jiné oznámeno, že dva dny před tím byl na pozvání Antonína Novotného v Praze „na přátelské návštěvě” Leonid Brežněv.

Jak se později ukázalo, Novotný hledal u Brežněva podporu k potlačení snah některých členů předsednictva o jeho odvolání z funkce prvního tajemníka ÚV KSČ a o oddělení funkcí prvního tajemníka a prezidenta republiky. Brežněv se po pohovorech s jinými členy předsednictva zachoval jako Pilát Pontský. Umyl si ruce, prohlásil historický výrok „Eto vaše dělo” - a odletěl domů, čímž nevědomky otevřel dveře pražskému jaru.

Kdo to je

Vánoce a Silvestr proběhly jako vždy v klidu a 2. ledna 1968 vyšla zpráva o mimořádném zasedání ÚV KSČ, ve které stálo, že bylo skutečně rozhodnuto o rozdělení funkcí prvního tajemníka strany a prezidenta republiky. Do funkce prvního tajemníka byl zvolen Alexander Dubček. Moje první reakce i reakce většiny kolegů byla: Dubček? Kdo to je? No, „nějakej Slovák“. Koneckonců Novotnej nebo Dubček, vždyť je to jedno, ať se hoši nahoře poperou. Nás se to moc týkat nebude.

I_obalka_R34

A z počátku to opravdu vypadalo, že vše zůstane při starém a nám se toho jako vždycky moc neřekne. Pod „nám” se rozumělo bezpartijním, komunisté se možná dozvědí víc. Tak to doposud vždycky chodilo. Protože tak to bylo celých dvacet let od slavného „vítězství pracujícího lidu” v únoru 1948. Předchůdcem pražského jara byla totiž dlouhá zima, která trvala až do počátku šedesátých let, kdy se už chyby komunistického režimu a krize důvěry již nedaly zamlčet.

Poprvé totiž tehdy došlo k „negativnímu hospodářskému růstu“ - a dokonce i v komunistické straně začali mladí ekonomové opatrně volat po reformách národního hospodářství. Tato nastupující generace měla většinou dokonalý kádrový profil, mnozí její představitelé byli dělnického původu, ale přitom odborné vzdělání. A často také dost zkušeností, někteří i možnost cestovat do západních zemí - a hlavně ambice vzít řízení ekonomiky a nakonec i státu do vlastních rukou.

Pražské jaro bylo v podstatě vnitrostranický puč, při němž se mladá generace s programem ekonomických a politických náprav pokusila proniknout do vedení strany i státu. Byl to ale puč, který se vymkl kontrole, protože i ti nejsmělejší reformátoři netušili, že když trochu odklopí víko hrnce, vybuchne dvacetiletá pára nespokojenosti a problémů. Ani to nemohli tušit, protože i oni sami byli oběťmi vlastní propagandy.

První vlaštovka

Začátek roku ještě proběhl téměř rutině, vycházely běžné zprávy o zasedáních stranických orgánů a schůzkách nového vedení strany s vybranými stranickými představiteli, při kterých se projednávaly personální změny.

První vlaštovkou naznačující, že by se přece jen něco důležitého mohlo začít dít, byl koncem ledna článek Josefa Smrkovského v deníku Práce, ve kterém volal po větší otevřenosti při schůzích stranických orgánů a po větší informovanosti veřejnosti. O pár dnů později měl Smrkovský rozhovor v rozhlase, ve kterém kritizoval zasahování stranických orgánů do činnosti uměleckých svazů a Národního shromáždění.

ROZHOVOR_Pithart02_foto Antonin Erich Nový
Rok 1968: Petr Pithart je s rámci skupiny kantorů a studentů Právnické fakulty UK na ústředním výboru KSČ na návštěvě u Alexandera Dubčeka.

Tyto projevy vzbudily pozornost mezi novináři a těmi, kdo sledovali politické dění, ale širší veřejnost příliš nevzrušovaly. Byly obsahově zajímavé, ale podobných slov už lidé slyšeli hodně. Navíc rozhlas a denní tisk sloužil pro většinu obyvatel více méně k získání informací o sportu a o tom, co se psalo v černé kronice. Podobně to dopadlo s článkem Zdeňka Mlynáře v Rudém právu, kde uvažoval o dělbě moci ve státě.

Události plynuly navenek normálním během, jen pro novináře nastalo víc práce, protože oficiálních zpráv postupně přibývalo. Dubček a spol. jezdili po továrnách a jiných pracovištích i po krajských sekretariátech, kde informovali o tom, co se ve vedení strany děje.

Trochu vzrušení přinesly oslavy dvacátého výročí února 1948, kterých se zúčastnili vedoucí představitelé spojeneckých zemí Varšavské smlouvy. Jak se neoficiálně proslýchalo, někteří se tam kriticky stavěli ke změnám v ČSSR - nebo dokonce (jako Walter Ulbricht) varovali, že události v ČSSR připomínají maďarskou krizi z roku 1956.

Na veřejnosti se však všichni tvářili, že vše je jako dřív, postaru, v pořádku. Jen koncem února na shromáždění asi 2000 pražských novinářů neboli aktivu, jak se tehdy říkalo, měl hlavní projev autor a propagátor ekonomické reformy Ota Šik - a skončil prohlášením, ve kterém účastníci žádali stanovisko vedení strany k otázkám dalšího demokratického rozvoje v ČSSR.

Semínkový generál

Prvním opravdovým náznakem změn pak bylo odhalení „případu Šejna“ 8. března. Rudé právo i nestranické noviny přinesly zprávu, že armádní generál Jan Šejna, předseda celoarmádní organizace KSČ na ministerstvu obrany, spolu se svou milenkou a synem koncem února s diplomatickými pasy legálně překročili hranice a požádali o politický azyl v USA.

Vyšlo najevo, že týž měsíc byl na Šejnu vydán zatykač pro podezření z ilegálního obchodování se semeny a jiným zbožím z vojenských zásob. A vyšlo také najevo, že Šejna, kterému se od toho okamžiku neříkalo jinak než „semínkový generál“, byl blízkým kamarádem syna prezidenta Antonína Novotného, generálního ředitele podniku zahraničního obchodu pro umělecké předměty. Stejný den tak vyšel v deníku Práce úvodník s přímo senzačním návrhem na demisi prezidenta Novotného kvůli aféře Šejna. Následovala další odhalení o chybách na ministerstvu obrany vyvolaná sebevraždou náměstka ministra obrany generála Janka.

Začaly se objevovat nesmělé náznaky snah o revizi politických procesů z padesátých let. A dalším překvapivým náznakem byla beseda se studenty vysokých škol ve Slovanském domě v Praze pod heslem Mladí se ptají, přímo vysílaná rozhlasem. Politici a umělci jako Josef Smrkovský či Pavel Kohout otevřeně odpovídali i na velmi kritické dotazy o politické situaci a o jednání stranického sekretariátu koncem prosince a začátkem ledna - včetně návštěvy Brežněva. Události pomalu nabývaly na dynamice.

V polovině března se konaly okresní konference KSČ, na kterých se kritizovalo staré vedení strany a docházelo k odvolání některých vedoucích funkcionářů - a kde se schvalovaly rezoluce volající po demisi prezidenta Novotného. A všechny tyto události veřejně zaznamenával tisk i rozhlas - což bylo další novum.

Po besedě ve Slovanském domě následoval ještě větší mítink na pražském Výstavišti (tehdy Parku kultury a oddechu Julia Fučíka) s ještě větší účastí vysokých politiků včetně Gustáva Husáka. Průběh byl ještě bouřlivější a akce skončila schválením výzvy prezidentu Novotnému, aby odstoupil. Shromáždění bylo opět živě vysílané rozhlasem a reportováno zpravodajstvím ČTK zasílaným do zahraničí.

Kritická avantgarda

Právě tou dobou se změnilo i vysílání exportní redakce. Najednou měli někteří redaktoři možnost sestavovat vlastní reportáže namísto dosavadní praxe mechanického překládání zpráv z domácí redakce. Tak se i stalo, že jsme mohli - dokonce s předstihem - 22. března vydat zprávu, že prezident Antonín Novotný skutečně rezignoval s okamžitou platností na funkci hlavy státu.

Tuto zprávu pak přinesl rovněž rozhlas. Ten se vůbec začínal stávat hlavním zdrojem informací a získával stále větší okruh posluchačů, neboť se měnil z propagandistické hlásné trouby v opravdový zdroj zpravodajství jak z domova, tak ze zahraničí. Trochu paradoxní bylo, že avantgardu nyní kritických novinářů a zpravodajů tvořili většinou mladší, stranou prokádrovaní zahraniční zpravodajové.

Okky Offerhaus
Srpen 1968 • Autor: Okky Offerhaus
Okky Offerhaus
Srpen 1968 • Autor: Okky Offerhaus
Okky Offerhaus
Srpen 1968 • Autor: Okky Offerhaus
Okky Offerhaus
Srpen 1968 • Autor: Okky Offerhaus
Okky Offerhaus
Srpen 1968 • Autor: Okky Offerhaus
Okky Offerhaus
Srpen 1968 • Autor: Okky Offerhaus
Okky Offerhaus
Srpen 1968 • Autor: Okky Offerhaus
Okky Offerhaus
Srpen 1968 • Autor: Okky Offerhaus
Okky Offerhaus
Srpen 1968 • Autor: Okky Offerhaus
Okky Offerhaus
Srpen 1968 • Autor: Okky Offerhaus
Okky Offerhaus
Srpen 1968 • Autor: Okky Offerhaus
Okky Offerhaus
Srpen 1968 • Autor: Okky Offerhaus
Okky Offerhaus
Srpen 1968 • Autor: Okky Offerhaus
Celá fotogalerie Zavřít fotogalerii

Byli to ti, kteří měli možnost buď často do zahraničí jezdit, nebo byli stálými dopisovateli v klíčových hlavních městech jak socialistických, tak západních zemí. Ti z nich, kteří pracovali ve Spolkové republice Německo, Francii, Velké Británii, USA nebo v Jižní Americe měli možnost cestovat a posílat nejen „oficiální“ tendenční zpravodajství, ale i interní analýzy politických, sociálních a hospodářských událostí pro vládní a stranické činitele.

Možná právě proto byli zvyklí psát otevřeněji a přinášeli kritičtější pohledy na současné události. Někteří v soukromí mluvili o tom, že českoslovenští diplomaté oficiálně žádali, aby jim zpravodajci museli předkládat zprávy před odeslání domů ke kontrole. Často se totiž stávalo, že byly v rozporu s depešemi, které sami posílali do ústředí a které často obsahovaly jen to, o čem se domnívali, že vyhovuje oficiální linii.

Opravdové přátelství

Novotného rezignace dala další popud k větší účasti lidí ve veřejném životě. Ihned se začalo spekulovat o prezidentově nástupci a začaly spontánní veřejné debaty podporující víc kandidátů. Hlavním favoritem stranického vedení byl ovšem bývalý velitel československého armádního sboru na východní frontě, generál Ludvík Svoboda. A ten byl také 30. března jako první komunistický prezident zvolen parlamentem v tajné volbě (nikoliv aklamací) do funkce prezidenta republiky.

Zároveň se začaly ozývat další náznaky kritiky ze strany spojeneckých států. Na poradě stranických a státních představitelů v Drážďanech koncem března, ke které byli pozváni českoslovenští představitelé v čele s Dubčekem, varovali kromě Sovětů zejména zástupci východního Německa a Polska před nebezpečím oslabení vedoucí úlohy komunistické strany. Sám Dubček to po návratu charakterizoval tak, že spojenci vyjadřovali určité obavy, aby demokratizační proces nebyl zneužit protisocialistickými silami.

Tyto „obavy“ však byly v debatách a komentářích ve sdělovacích prostředcích - které již tou dobou působily už téměř bez státní cenzury - buď zcela odmítnuty nebo bagatelizovány jako obavy konzervativních jedinců, kteří nepochopili možnosti, jaké snaha o demokratizaci společnosti může přinést i v jiných socialistických zemích.

Prvního dubna pak nastal další obrat: zásadní změny ve složení politbyra a sekretariátu strany. Nastoupili většinou noví členové, kteří už dříve patřili ke kritickému křídlu strany a nebyli tak spojováni s minulostí. Strana rovněž vyhlásila Akční program hospodářské a politické obnovy země. Následovalo jmenování nové vlády, ve které byla klíčová ministerstva obsazena reformátory. Jedním z náměstků ministerského předsedy se stal i Gustáv Husák.

S postupným otevřením politického systému začínalo uvolňování vztahů mezi komunisty a nestraníky i na mezilidské, privátní úrovni. Sice opatrně, protože staré mocenské poměry stále trvaly, ale přece jen bylo možno mezi sebou otevřeněji komunikovat a vyměňovat si názory na současné i minulé události.

I to vedlo k otevřeným dialogům a v některých případech bylo možno přeměnit opatrnou známost v přátelství. To se projevovalo i v „mé“ redakci ČTK, kde vzniklo otevřené a zároveň stmelené prostředí. Padaly pracovní i lidské bariéry, což vedlo k lepší týmové práci. A přispělo to k tomu, že se z propagandistického úřadu stala opravdová tisková informační agentura. Do práce jsme chodili rádi a byli jsme na ni hrdí.

Skutečné jaro

Dynamika změn a zejména angažovanost „zdola“ dál nabíraly na obrátkách. Byl založen Klub angažovaných nestraníků, sdružení bývalých politických vězňů K231, byl obnoven Junák, debatovalo se o obnově sociální demokracie. Tehdy se také poprvé ozval Václav Havel, který byl tou dobou již uznávaným dramatikem. V dubnovém čísle Literárních listů vyzval KSČ, aby dotáhla demokratizační proces do stadia, kdy připustí existenci opozičních politických stran. Čím dál tím více se objevovaly v tisku a v rozhlase odhalení o pozadí politických procesů včetně jmen jednotlivců, kteří se vědomě účastnili mučení obžalovaných. Několik z nich, kteří se obávali, že by mohli být vedeni k odpovědnosti, spáchalo sebevraždou.

A v tomto shonu událostí byla téměř zcela ignorována i zpráva, že v polovině dubna předal sovětský velvyslanec v Praze Červoněnko Dubčekovi osobní dopis Leonida Brežněva, ve kterém vyjádřil znepokojení nad událostmi v ČSSR a navrhl společnou schůzku v Moskvě. Pozornost nevyvolaly ani zprávy, že velitel spojeneckých vojsk Varšavské smlouvy Maršál Jakubovskij navštívil v dubnu Polsko, Maďarsko, Bulharsko a NDR a posléze i Prahu, kde navrhl, aby velitelsko-štábní cvičení na území ČSSR, původně plánované na září, bylo přeloženo již na červen.

Praha, 1.máj 1968, prvomájový průvod, Gustáv HUSÁK, Ludvík SVOBODA, Alexander DUBČEK, František…
Praha, 1.máj 1968. Ojedinělý výjev z teorie marxismu-leninismu v praxi: vůdci a jejich vděčný lid v jednom spontánním průvodu. Napřesrok už to zase bude bez vděčnosti a spontánnosti. • Autor: ČTK

Ono skutečné pražské jaro pak nastalo prvním májem, a to nejen v Praze, ale po celé republice. Poprvé po dvaceti letech se konal opravdu spontánní a masový průvod, jehož se zúčastnily statisíce lidí, kteří dobrovolně a svobodně přišli oslavit to, v co doufali a čemu věřili - že otevře opravdovou změnu k lepšímu v celé zemi.

Na rozdíl od předchozích povinných pochodů, při kterých soudruzi a kádrováci přísně kontrolovali účast, vešly do průvodu celé rodiny s dětmi, lidé všech povolání i mnozí dělníci. Těch tam dříve bývalo nejméně, koneckonců do výroby už je nikdo poslat nemohl. Kolem tribuny, kde stáli Dubček, Svoboda a mnoho zahraničních hostů, pochodovali poprvé ve starých historických krojích sokolové, legionáři, západní letci, junáci a studenti. Pražský průvod trval téměř historických sedm hodin, lidé se hrnuli k nestřežené tribuně a zdravili své představitele socialismu s lidskou tváří.

Posílen podporou lidí odjel začátkem května Dubček na dohodnutou schůzku do Moskvy. Tam došlo podle oficiálního protokolu k otevřené výměně názorů; neoficiálně se proslýchalo, že ho Brežněv varoval, že kdyby se nadále situace zhoršovala a strana dál ztrácela kontrolu nad událostmi, učiní Sověti vše v zájmu zachování socialismu.

2000 slov

Jinak život v republice plynul vesele dál, lidé zakládali nové spolky a obnovovali staré, pranýřovali zločiny a chyby minulosti a volali po reformách ve veřejném životě. Projevovala se i spontánní hnutí solidarity, jako byla sbírka pro zlatý fond republiky, kdy lidé dobrovolně odevzdávali šperky i peníze pro zlepšení státních financí. Sám Dubček v Rudém právu vyzval komunisty k respektování tužeb a nadějí i bezpartijních lidí a krátce poté oznámil svolání mimořádného sjezdu strany na začátek září.

Koncem června vyšel v Literárních listech manifest 2000 slov, ve kterém autoři varovali před pocitem spokojenosti s vývojem událostí a přílišnou pasivitou před nastávající dovolenkovou sezónou. Upozornili, že v mnohých částech země jsou nadále zakořeněny ultralevicové síly, které usilují o zvrácení poměrů zpět k totalitě, vládnou tu tvrdou rukou a zastrašují spoluobčany. Během několika dnů podpořilo manifest podpisem mnoho tisíc občanů včetně autora těchto řádků.

U vedení strany však dokument podporu nenašel a byl ostře odsouzen jak spojeneckými stranami, tak oficiálním tiskem většiny komunistických zemi. Začátkem července pozval Brežněv Dubčeka ke schůzce vedoucích představitelů Varšavské smlouvy do Varšavy, kde se opět mělo diskutovat o současné situaci v ČSSR. Dubček ale pozvání odmítl a navrhl bilaterální setkání.

Následoval společný dopis představitelů Varšavské smlouvy se závěrem, že se KSČ musí spolehnout na zdravé síly ve společnosti, ne na ústřední výbor jako celek.  A těmto silám je nutno poskytnout veškerou pomoc a podporu. Praha však varšavský dopis odmítla: znovu navrhla bilaterální setkání a upozornila, že řešení vnitřních problémů každého státu je nezadatelné právo každé země a jejího lidu. Odpověď se v Československu setkala s velkým ohlasem: v celé zemi se konaly veřejné schůze na tohoto podporu stanoviska.

Stejně tak ohlasy ve všech československých mediích odmítaly negativní posuzování současného vývoje. Opakovaně poukazovaly, že je naší vnitřní záležitostí, a ujišťovaly, že ani my se nechceme vměšovat do vnitřních záležitostí sousedních zemí.

Brežněvova doktrína

Nálada byla stále pozitivní, všude byla cítit podpora vedení strany a státu a jejich snah o nápravu chyb minulosti. Samozřejmě se poukazovalo na to, že v sousedních zemích jsou na vedoucích pozicích dogmatické a konzervativní síly, které se bojí o vlastní křesla a cítí se ohroženy snahami o reformy. Přes všechny zprávy a spekulace o vojenských přesunech a manévrech ale nadále panovalo přesvědčení, že jde jen o zastrašovací taktiky.

1968_obal_Respekt_special-1

Možnost, že by mohlo dojít k vojenské intervenci, byla naprosto nepředstavitelná - vždyť to, co se dělo v Československu, byla jen spontánní snaha o nastolení fungujícího socialistického systému, který nikoho neohrožuje a který by naopak mohl sloužit jako vzor k reformám i u našich sousedů!

Koncem června se českoslovenští a sovětští představitelé dohodli na společné schůzce na hranicích v Čierné nad Tisou - od 29. července do 1. Srpna si tu měly obě strany vyměnit názory na zlepšení vzájemných vztahů. Předtím, 25. Července, přinesly Literární listy „Poselství občanů na podporu ÚV KSČ“. Na tento projev solidarity před nadcházejícím setkáním navázala spontánní podpisová akce, které se zúčastnilo přes milion lidí. Na archy vystavené na pražských Příkopech se dokonce podepsalo i několik odvážných turistů z NDR.

Rozhovory v Čierné se vedly jak na úrovni celých stranických vedení, tak bilaterálních setkání. Oficiálních zpráv o setkání bylo přesto poskrovnu. Obě strany se nakonec dohodly svolat mnohostranné setkání všech stranických představitelů socialistického tábora v Bratislavě. A zde se hned 3. Srpna všechny strany dohodly na prohlášení, které vešlo do dějin jako Brežněvova doktrína. Bylo v ní řečeno, že ochrana a upevnění socialistických vymožeností v jednotlivých socialistických zemích je společnou internacionální povinností všech socialistických států.

Mnozí z nás z toho vyčetli, že českoslovenští komunisté si přece jen vydobyli právo na vlastní vnitřní politiku. Sám Dubček prohlásil že schůzka „otevřela našemu obrodnému procesu další potřebný prostor“. Počítalo se s tím, že zářijový mimořádný sjezd skončí očistou od konzervativních elementů, které nepřejí reformnímu hnutí. Stoupl dokonce počet nových žadatelů o členství v KSČ – lidé chtěli být aktivně u toho, členství ve straně bylo přijatelné, nešlo jen o kariérní výhodu.

Absurdní zpráva

Úterý 20. srpna byl úplně normální den. Odešel jsem z exportní redakce ČTK po skončení ranní směny do našeho rozděleného bytu v Italské ulici na Vinohradech a dal jsem se do překladu článku Jiřího Dienstbiera o současné situaci na Kubě pro chystanou anglickou verzi Literárních listů. Překlad jsem dokončil před půlnocí a s pocitem dobře vykonané práce jsem šel spát.

Kolem druhé ranní mě však náhle vzbudila sousedka a vzrušeně mi oznámila, že nás obsazují Rusové. Moje první ospalá reakce byla, že si z nespavosti naladila rozhlas a zaslechla nějakou absurdní zprávu. Pak jsem pochopil, že to, co nám celou dobu duní nad hlavou, je hukot leteckých motorů. Došel jsem k oknu a viděl obrovský čtyřmotorový stroj směřující k vojenskému letišti ve Kbelích.

Asi po minutě následovalo druhé, pak třetí, a pak další a další. To už jsem byl zcela probuzen. Došel sem k radiu, zapnul ho a s úžasem jsem slyšel hlas oznamující velice špatnou češtinou - znělo to jako parodie na Němce mluvící česky -  že na žádost socialismu oddaných sil přišla zachránit zemi bratrská vojska Varšavské smlouvy.

Začal jsem přelaďovat, až jsem na stanici Praha uslyšel oficiální prohlášení předsednictva ÚV KSČ, že o půlnoci vstoupila na území republiky cizí vojska  - svévolně, bez pozvání a bez vědomí strany a vlády. Rádio ujišťovalo, že legální vláda je nadále u moci a vyzývá občany, aby zachovali klid a nekladli vetřelcům odpor.

CZECHOSLOVAKIA. Prague. August 1968. Warsaw Pact troops invasion.
Autor: Josef Koudelka / Magnum Photos

Rychle jsem se oblékl, vyšel z domu a vydal jsem se k četce. Venku už se rozednívalo a ulice se začaly naplňovat lidmi, kteří nechápali, co se děje. Osobní auta stále houkala na poplach. Bylo to jako ve špatném snu, navíc s pocitem obrovské nespravedlnosti. Nikomu jsme přece nic zlého neudělali, tak proč nás za to trestají - a co vlastně bude dál, ptali jsme se všichni. Za chvilku jsem stál před budovou ČTK v Opletalově ulici.

Ta byla zamčena a za mříží stál náš malý bezpečnostní referent, do té doby zcela nenápadná figurka, o které nikdo pořádně nevěděl, co má vlastně na práci. Mě a dvěma kolegům oznámil, že má příkaz nikoho nevpouštět, že máme jít domů a vrátit se až v šest hodin, kdy začíná regulérní ranní směna. Ani fotografovi, který si chtěl jen vyzvednout kameru a filmy, nepovolil vstup.

Marné čekání

Otočil jsem se a šel zpátky domů, kde jsem si pustil rozhlas, který dál oznamoval, že jsme obsazováni cizími vojsky a vyzýval k zachování klidu. Šel jsem k sousedkám, které měly okna do ulice, a za chvíli jsem viděl, jak po Italské směrem od Riegrových sadů jedou nákladní auta, na jejichž korbě sedí ozbrojení vojáci v typických ruských proužkovaných trikách.

Ještě než první vůz konvoje dorazil ke křižovatce s Vinohradskou třídou, přijel z druhé strany Italské městský autobus, jehož řidič najednou vůz  strhl na stranu a zastavil bokem před kolonou, kterou tím zablokoval. K autobusu se hrnul dav lidí a společnými silami ho převrátili na bok. Navíc se jim podařilo zastavit na křižovatce tramvaj, ze které vyrobili další barikádu.

Z okna bylo vidět, že ozbrojenci na nákladních autech, kteří zcela jasně směřovali k budově rozhlasu o jeden blok níž na Vinohradské, se najednou ocitli v téměř stejně nesmyslné situaci jako civilisté kolem nich - a nezbývalo jim než nečinně sedět a čekat na pomoc a další rozkazy.

Praha - srpen 68 - okupace - invaze - tranzistorové rádio, tranzistorák, rozhlas---protest,…
Armáda se ukázala jako zbytečná, rozhlas však své pozice drží. • Autor: ČTK

Pak jsem se vydal zpět do budovy ČTK, která byla konečně kolem páté hodiny přístupná pro zaměstnance. Tam jsme také dostali první zprávy, co se přes noc událo. Okolo jedné hodiny se domáhal vstupu do budovy suspendovaný generální ředitel Sulek, který byl v létě dočasně zbaven funkce spolu se svým náměstkem Fišerem kvůli osobním neshodám a vzájemným obviněním ze zpronevěry. V té době byl prozatímním ředitelem jmenován Jindřich Suk.

Sulkovi se nakonec podařilo přesvědčit vrátného, aby ho vpustil. Vešel do čtvrtého patra, kde byla noční směna zahraniční redakce, a nařídil vedoucímu směny, aby vydal dopis podepsaný funkcionáři strany a státu žádající bratrskou ozbrojenou pomoc pro zachování socialismu. Směnař, který už věděl o oficiálním prohlášení předsednictva strany, dopis odmítl přijmout a spojil se s předsedou stranického výboru, kterého informoval o incidentu se Sulkem.

Ten jeho rozhodnutí schválil a nařídil Sulka okamžitě vyvést z budovy. Tradovalo se, že odešel požádat o azyl na sovětském velvyslanectví, kde už byli i jiní signatáři zvacího dopisu. Sovětské listy Pravda a Izvestija, které na oficiální vydání dokumentu čekaly, vyšly o dvě až tři hodiny později než obvykle - a bez zvacího dopisu.

Bloudící rota

Nastaly rušné chvíle. Monitorovali jsme události a vydávali zprávy o obležení rozhlasové budovy, o tom, že se sovětským tankům podařilo prorazit barikády bránící přístup k budově, že protestující jeden tank zapálili a že při střelbě sovětských vojáků na demonstranty bylo usmrceno několika osob. Mezitím nás dostihly informace, že se Sovětům podařilo vniknout do budovy KSČ na nábřeží a zatknout Dubčeka, Smrkovského a další členy politbyra a zavléct je neznámo kam. Později vyšlo najevo že byli odvezeni letadlem do Moskvy.

Mezi osmou a devátou hodinou oznámili redaktoři rozhlasu, že jsou nuceni opustit budovu a přerušit vysílání, ale slíbili, že se brzy opět ozvou. To se zanedlouho podařilo: rozhlas vysílal štafetově z různých stanic po celé republice ohlasy odsuzující okupaci a vyzývající k pasivní rezistenci. Současně varoval před nebezpečím zásahů některých příslušníků StB. Mezitím bylo vyhlášeno pátrání a zatykač na bývalého náměstka ministra vnitra Šalgoviče, který byl podezřelý z nápomoci při obsazení Ruzyňského letiště a dalších klíčových budov.

Během dopoledne byly ulice přeplněny davy lidí, kteří debatovali se sovětskými vojáky, vyzývali je, aby odešli a nechali je svobodně žít ve vlastní zemi. Vojáci byli zjevně překvapeni odmítavým postojem obyvatel, o kterých jim napovídali, že je budou vítat jako osvoboditele.

Aby měla okupační vojska ztíženou orientaci ve městech i na venkově, lidé spontánně odstraňovali silniční ukazatele a cedule s názvy ulic. Docházely tak zprávy o bloudících a zdezorientovaných jednotkách – také rota, která měla za úkol obsadit budovu ČTK, bloudila hodiny po Praze. I v Moskvě muselo být jasné, že něco neklape: do agentury TASS po celý den docházely z ČTK v ruštině zprávy o odporu proti okupaci a výzvy, aby okupanti opustili zemi. Mezitím už začala vysílat i televize a z utajeného místa přinášela živé reportáže o událostech a protestních akcích v různých částech Prahy. Byla vyhlášena pohotovost ve všech nemocnicích, které začínaly přijímat raněné z potyček s okupačními vojáky.

Včas odeslat

Kolem poledne jsem se vydal na průzkum situace ve městě. Václavské náměstí bylo od shora až dolů na Můstek plné ruských tanků a ozbrojených vozů obklopených rozhořčenými civilisty, kteří s vojáky k jejich překvapení debatovali v ruštině a vyzývali je, aby okamžitě odjeli, že se kontrarevoluce nekoná. Pokračoval jsem k budově rozhlasu, i ta byla obklopena tanky a vojáky - kteří se snažili odstranit onen vyhořelý tank, jejž se demonstrantům podařilo zapálit.

O kousek dál byl vyhořelý obchod s barvami a zbytek ranní barikády se spáleným autobusem a tramvají. A všude stejný obraz: plno vojáků. Civilistů bylo méně, mnozí z nich už vojáky ignorovali a poslouchali zprávy na tranzistorových rádiích. Pozoruhodné bylo, že několik obchodů s potravinami mělo otevřeno, a zásobování patrně díky solidaritě pekařů i dalších pracovníků přes všechny obtíže fungovalo.

Praha - srpen 68 - okupace - invaze---armoured vehicle, soldiers, paratroopers, Communist party…
Splněný sen Vasila Biľaka: sovětské jednotky před ÚV KSČ v Praze. • Autor: ČTK

Asi za dvě hodiny jsem se vrátil do četky, kde bylo stále rušno. Kolegové monitorovali rozhlas i televizi a dál vysílali zprávy do světa v určených jazycích – anglicky, francouzsky, španělsky a hlavně rusky. Rusky mluvící kolegyně musely několikrát na žádost TASS zprávy opakovat, protože spojení s Moskvou se přerušovalo.

K večeru však bylo jasné, že už se nebudeme moci příliš dlouho radovat ze svobody, a začali jsme uvažovat, co uděláme, až nás obsadí. V zasedací místnosti v mezipatře seděl u okna kolega z hospodářské redakce Mirek Novotný, který nás průběžně informoval o dění před budovou. Byli jsme dohodnuti s vedoucím směny Mirkem Prchalem, že nám dá okamžitě vědět, jakmile začne útok. Zatím jsme si připravili dvě zprávy na děrné pásce.

Jednu, že nás okupují, a druhou, že toto je poslední zpráva svobodné ČTK a že další komunikace na této lince nepochází od nezávislých redaktorů agentury. Obě jsem jako vydávající redaktor podepsal já. Byly určeny kolegům z Reuters, AP a UPI ve Vídni, se kterými jsem byl ve stálém spojení. Doufali jsme, že se nám obě zprávy podaří včas odeslat.

Musím na záchod

Začalo se stmívat a Rusové pořád nikde. Okolo osmé večer přinesl rozhlas krátký projev prezidenta Svobody, ve kterém sdělil, že se snaží spojit s unesenými vedoucími představiteli státu, že jsme byli nezákonně napadeni - a vyzval obyvatelstvo, aby zachovalo klid a cizí vojska neprovokovalo. Projev jsme samozřejmě odeslali spolu s komentáři představitelů, kteří byli ještě na svobodě.

Kolem desáté se z Václavského náměstí ozvala několikaminutová střelba z automatických zbraní a tankových kanonů. Mířila na budovou Národního muzea, na jehož rampě stálo několik desítek lidí, kteří skandovali protiokupační hesla. Jak jsme později zjistili, byla naštěstí mířena nad hlavy skandujících a měla sloužit jako výstraha. Fasáda pak muzea ještě dlouho nesla jizvy této kanonády.

A konečně tu byli. Mirek Novotný volal, že seskakují z obrněného transportéru a řítí se k budově. Okamžitě jsem spustil vysílač s děrnou páskou a doufal, že to vyjde. Naštěstí jsme získali několik okamžiků navíc, neboť Rusové, kteří měli namířeno k nám do druhého patra, nejdříve skončili v prvním, kde měli technici sklad nářadí. Nedošlo jim, že nepočítáme přízemí jako první patro. Než zjistili svůj omyl, podařilo se nám bezpečně odeslat první zprávu.

Pak do redakčního sálu vstoupila malá figura v kabátě až ke kotníkům, s přilbou skoro do půli obličeje a třímající samopal. Vůbec nevypadala agresivně, spíše bojácně, až omluvně. Hned za ním vtrhli do sálu dva civilisté ve špatných hnědých oblecích a volali v ruštině, abychom všechno zastavili. Vedle mě běžela vysílačka s děrnou páskou. Jeden z civilistů se ji snažil zastavit - a když se mu to nepodařilo, pásku přetrhl a vítězoslavně odešel. Z druhé zprávy tak odešla do světa jen polovina.

Mezitím se k vojáčkovi ve dveřích přidali dva další - a zdálo se, že čekají, zda u svých psacích strojů něco podnikneme. My jsme zase čekali, co bude dál. Do patové situace se najednou ozval zezadu ze sálu hlas kolegyně, která prohlásila, že musí čůrat - a ať si ji klidně zastřelí, ale že jde na záchod. Když došla ke dveřím, ukázala na jednoho vojáka a řekla mu, že ji musí doprovodit, protože venku chodí vojáci se zbraněmi. Ten byl tak překvapený, že šel beze slova šel s ní, počkal na ni před záchodem a zase ji přivedl do sálu.

Můžete jít

A tenhle malý incident způsobil, že se atmosféra změnila. Vojáci se nás začali ptát, co děláme - a my jsme se zase ptali, co tu vlastně dělají oni. Sdělili nám, že jim bylo řečeno, že tu je povstání a že jdou zdejším lidem na pomoc. My jsme jim opakovali, že se u nás nic neděje, a že náš prezident, dokonce hrdina Sovětského svazu, měl před chvílí projev, ve kterém potvrdil, že v zemi je klid a mír.

Okky Offerhaus
Srpen 1968 • Autor: Okky Offerhaus

Ve dveřích se vytvořil malý hlouček vojáků, který nás poslouchal. Ale najednou nám jeden z vojáků naznačil, abychom si rychle sedli, a sami se začali tvářit velmi „vojensky“. V tom vešel důstojník, přesvědčil se, že je vše v pořádku, něco vojákům řekl a zase zmizel. Sotva odešel, vojáci nám dali najevo, že si už zase můžeme povídat. Jeden si pak všiml, že v rohu sálu je umyvadlo a poprosil, jestli může zapít prášek. Poté si všiml, že vedle umyvadla je hromada anglických novin. Do jedněch se podíval a požádal, jestli si je může vzít. Když jsme souhlasili, schoval si je pod plášť a zase šel ke dveřím.

Před půlnocí opět přišel onen důstojník: oznámil, že můžeme jít domů, a už nás strkal ke dveřím. Protestovali jsme, že nás nemůžou vyhodit do neosvícených ulic plných ozbrojených vojáků - snažili jsme se je přesvědčit, aby nás rozvezli domů obrněným transportérem. Důstojník byl však neoblomný, vystrkali nás z budovy a zamkli za námi vrata.

Ocitli jsme se v neosvětlené Opletalce, kde bylo několik transportérů a z nedalekého Václaváku byla ještě cítit večerní střelba. Dohodli jsme se, že půjdeme ve skupinách k bytům těch, kteří žili nejblíže. Já jsem to měl do Italské deset minut pěšky, a tak jsme se s třemi kolegy, kteří bydleli dál na Vinohradech, dohodli, že strávíme zbytek noci u mě.

Šli jsme pomalu po Václaváku nahoru okolo rozstříleného Národního muzea, ale když jsme došli na dolní úsek Vinohradské, rozhodně se nám nechtělo jít kolem rozhlasu. Měli jsme obavy, že vojáci by mohli být nervózní po ranních šarvátkách, a tak jsme zamířili šli oklikou kolem dalších tanků a hlídek; abychom nebyli podezíráni z „nekalých“ úmyslů, mluvili jsme hodně nahlas. Když jsme došli ke mně do bytu, zjistili jsme s překvapením, že funguje telefon, a tak se kolegové ozvali rodinám.

Seděli jsme pak do rána a diskutovali o událostech, které mohly vést k invazi - a došli jsme k tomu, že se chyby a nepochopení vyskytly na obou stranách. Ze strany zemí Varšavské smlouvy to byl strach z infekce nových myšlenek, na které nebyly připraveny a které mohly jejich struktury připravit o moc a osobní výhody. Z naší strany to bylo nedocenění onoho strachu a přílišná euforie z čerstvě nabytého nádechu svobody. A každopádně jsme se shodli, že tím dnem nastává dlouhý podzim…

 

Jan Krčmář: Narozen v roce 1933 v Kolíně nad Rýnem v rodině československého diplomata. V roce 1947 návrat do Československa. Po maturitě (1953) opakovaně nebyl nepřipuštěn ke studiu práv pro „buržoazní“ původ a vykonával různá dělnická povolaní. 1963 – 1965 byl na volné noze jako překladatel a tlumočník, 1966 – 1969 pracoval jako redaktor ČTK. V letech 1969 – 1980 byl zpravodajem agentury Reuters, 1981 v rámci operace Asanace odešel s rodinou do Rakouska. 1981 – 1995 zpravodaj agentury Reuters pro východní Evropu, 1995 – 1998  šéfkorespondent agentury Reuters na Slovensku.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na opravy@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte