Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Společnost

Charlie Soukup: Utekl jsem do buše, pomáhala mi udržovat balanc

Charlie Soukup
Charlie Soukup

Vztah mezi člověkem a přírodou dnes stále víc zajímá lékaře, psychology i sociology. A z jejich zjištění vyrůstají překvapivé poznatky o příčinách zdravotních a sociálních problémů, nové terapie nebo doporučení pro každodenní život. Právě toto téma najdete v novém Respektu 46/2019 pod titulkem Proč příroda léčí. Následující rozhovor s undergroundovým písničkářem Charliem Soukupem, který prožil čtvrt století v australské divočině, je doplněním tématu a pozvánkou ke koupi.

Dvacet pět let jste žil v lese poustevnickým stylem života v buši, teď bydlíte u kamaráda nedaleko Staroměstského náměstí. Není tu na vás trochu moc rušno?

Lehké to není. Ale pomalu se s tím učím vyrovnat, počítám s tím, že to bude trvat nějaký čas. Nicméně na hluk jsem celkem zvyklý. Poslední dva roky v Austrálii jsem žil na pozemku nedaleko rušné silnice, neměl jsem prostředky žít někde dál. Co mě v Praze zaskočilo, je množství turistů, ale to asi vadí každému. Časem bych si rád našel bydlení dál od Prahy.

Kdy jste vlastně začal žít v lese?

V roce 1992. O deset let dřív jsem byl jako signatář Charty 77 donucen s rodinou k emigraci. Pár let jsme žili ve Francii, pak jsem se rozvedl a znovu oženil do Austrálie. Bydleli jsme v Sydney, ale i tenhle vztah se rozpadl. Po rozchodu jsme se zlomeným srdcem odešel do ústraní.  Utekl jsem do buše.

Proč zrovna tam?

Silnou touhu po přírodě jsem měl od malička. To bylo tak ve mně nastavené. Moje matka byla skautka a od dětství mně vozila do přírody, takže se to na mně projevilo. Už v šesti jsem poprvé sám spal venku - když jsem se vracel z tábora, který byl nedaleko našeho města, zůstal jsem ještě jednu noc venku. Postupně se ze mě stal takový poloviční tramp.

Co vás na tom lákalo?

Bylo to takové volání přírody, neumím to dát do slov, je to pocit. Lidé to zažívají po generace. Tohle volání mě provázelo šedesát let. Lákala mě jednoduchost, kterou takový život nabízí.

Australská buš je trochu jiná než český les, žijí v ní jedovatí hadi nebo pavouci. Jak jste to zvládal?

Na hady a pavouky jsem měl štěstí, nikdy mě žádný nebezpečný incident nepotkal. Prostě jsem kempoval v buši, nejdřív na vlastním pozemku, pak jsem to deset zkoušel na veřejné půdě. Je to protizákonné, takže jsem měl opakovaně konfrontace se systémem. Ve státních rezervacích nejde tábořit vůbec a v běžných lesích je to taky obtížné, i v řídce obydlených oblastech si vás časem někdo všimne. Navíc tu často létají vrtulníky, které hlídají, jestli někdo nepěstuje marihuanu. Dalo by se sice jít dál, do odlehlejších oblastí, ale tam je zase sucho, směrem do vnitrozemí ubývá voda. Takže po deseti letech mi došlo, že jediná možnost je půdu vlastnit, a pořídil jsem si znovu svůj pozemek.

I_obalka_R46
Autor: Ilustrace – Pavel Reisenauer

Měl jste nějaké přístřeší na spaní?

Částečně jsem spal v autě, někdy ve stanu nebo karavanu. Na prvním pozemku, který jsem měl asi deset let, jsem si vykopal takovou napůl podzemní místnost ve svahu, vyzdil jsem ji dřevem a kameny. To jsem ještě cítil plno energie. Tam jsem měl opravdu chladno přes léto, australská buš je řidší a neposkytuje plný stín.

Jak jste se živil?

Já jsem byl celou dobu napojený na dojíždění do vesnice, normálně jsem jezdil nakupovat do supermarketu. Jednou za týden nebo za dva. Pokud v Austrálii člověk nepracuje, má podporu v nezaměstnanosti. Když z ní neplatíte nájem, dá se z ní vyžít velmi dobře.  Pokud máte ale platit jakékoli bydlení ve městě, je to docela zoufalé. Mě to na jídlo vystačilo bez problémů.

Nepokoušel jste se o soběstačnost?

Mnohokrát, to byl ostatně ideál, s nímž člověk do lesa odchází. Opakovaně jsem zakládal zahradu, ale nebyl jsem moc úspěšný. V oblasti je velké sucho a udržet zahradu, která by plodila víc, je opravdu těžké. Sucho mi úrodu často vzalo. Lidé, kteří v lese bydlí v domech, si většinou nechají vybagrovat přehrady na jílovém podloží, do kterých pak chytají bouřkovou vodu.

Reklama
Reklama

Ty přehrady jsou velké jako rybníky, můžou být i hektarové. Jednou jsem si nechal jednu postavit, ale unikala mi z ní voda, takže pokud nepršelo soustavně, vyprázdnila se a bylo to pryč.

Kde jste tedy bral vodu?

Voda na pití se dá přivézt z města a jinak jsem si zařídil nádrž na dešťovou vodu ze střechy, to stačilo na domácnost, ale ne na zahradu.

Respekt 46/2019: Proč příroda léčí

Rozhovor, který děláme, je k článku o pozitivním vlivu přírody na duševní zdraví. Pozoroval jste na sobě něco takového?

Určitě. Já jsem v Austrálii dostal invalidní důchod kvůli duševním problémům, měl jsem úzkosti a deprese. To byl i jeden z důvodů mého útěku z města. Příroda mi pomáhala udržovat balanc.

V lese jste úzkosti neměl?

Ne, hlavně ve městě. V konfrontaci s moderní infrastrukturou je mám dodneška. Mám třeba problém používat mobilní telefon. Ostatně pětadvacet let jsem žil bez elektřiny.

Vydržel jste žít v divočině čtvrt století. Nikdy jste se nechtěl vrátit?

V roce 2002 přešel přes můj pozemek lesní požár a shořelo mi víceméně všechno. Musel jsem být tehdy nouzově ubytovaný a neměl jsem už energii všechno znovu vybudovat. V té době jsem dostal poprvé nápad, že bych se vrátil do Česka. Prodal jsem svůj pozemek a chvíli jsem byl tady v Česku. Ale ještě jsem měl sílu se do buše vrátit a zůstat další roky. Letos v únoru jsem zažil další požár, shořelo kolem mě osm tisíc hektarů lesa. Cítil jsme navíc už nějaký čas, že s věkem ztrácím energii. Docházely mi síly fyzicky i morálně. Tak jsem se rozhodl vrátit natrvalo.

Strach z požárů musí být v Austrálii všudypřítomný. Jak to vypadá, když začne les hořet, je těžké se zachránit? 

Jsou různé typy požárů. Když je to nedbalostí způsobený požár a není moc velký vítr, je to pomalé, takže se dá chodit okolo, uchránit se. Teď v únoru u mě žil na pozemku mladý Němec Valentin. Já jsem odjel do vesnice, ale on v tom požáru zůstal a s lopatou a mokrým hadrem na hlavě vytvářel kolem našeho místa kruhovou brázdu, aby se požár nešířil. Dva dny to takhle chránil, bylo to odvážné.

Podařilo se mu pozemek zachránit?

Ano, shořela jen dvě auta, která tam měl v opravě. Ale to byl ten pomalý požár. Pokud oheň vznikne spontánně při větrném počasí, hoří koruny stromů. A to je už nebezpečné, jde o život a nelze tam zůstat.

A to pro vás byla poslední kapka?

Na další požár jsem čekat nechtěl. Je to trvalý šok, z kterého se dlouho vzpamatováváte. Každé ráno se člověk probouzí a čichá, jestli ucítí kouř. Odjel jsem - a mimochodem teď v září v  stejné oblasti shořelo padesát tisíc hektarů lesa.

Stýská se vám?

Lehké to není. Byl to dobrý čas. A chtěl jsem v buši dožít. Ale osud mě prostě přitáhl zpátky sem. Zase se tu můžu potkat se starými přáteli…

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Petr Třešňák

redaktor

tresnak
Přečtěte si více článků od tohoto autora/autorky. Od roku 1995 jich napsal/a 1495
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte