Camino je cesta, která mění životy. Jdi pomalu a užij si to. Když tě něco bolí, odpočiň si

S Ingrid se dáváme do řeči za rybářským městečkem Pasaia. Na kolenou má bandáže jako já – jenže ne pro jistotu, opravdu mívá bolesti. I tak se opakovaně vydává aspoň na část staré poutní cesty Camino de Santiago, která vede ke hrobu svatého Jakuba v Santiagu de Compostela na severozápadě Španělska. Naše konverzace je lehká, plná úsměvů, ale potřebuji jít rychleji. Loučím se a po čase odbočuji z oficiální stezky na vyhlídku, kde si chci uvařit oběd. Uvědomuji si, že Ingrid už nejspíš nikdy neuvidím. Přepadá mě zvláštní smutek, jak letmé a zároveň významné může být setkání s cizím člověkem.

Směs červené čočky, rajčete a česneku pobublává na vařiči, když ji znovu zahlédnu. Ingrid pomalu kráčí po stezce ke mně. Mám radost, nečekala jsem, že také zajde na vyhlídku a opět se potkáme. Přisedne si, poobědváme spolu a sdílíme osobní zážitky z cest i ze života. Potom se znovu vydáme na cestu, ale její pomalé tempo nezvládám. Loučíme se objetím, tentokrát už s jasným vědomím, že naposledy. Ingrid plánuje zůstat v San Sebastiánu, já chci najít místo pro tarp v kopcích za městem. Opět cítím smutek z odloučení.

Později v obchodě zjišťuji, že jsem ztratila kreditku. Zbytek dne trávím telefonáty s bankou, a než odejdu z města, ještě naposledy prohrabávám krosnu, ale marně. Když už se chystám jít po značené stezce dál, vidím znovu – Ingrid! Pomalu ke mně stoupá po schodech. Ukáže se, že albergue – ubytovna pro poutníky – bylo plné, a tak si rezervovala hotel za městem.

Když slyší o mé situaci, nabízí mi hotovost. Odmítám, ale její pohled je soucitný a pevný: „Ester, neboj se říct si o pomoc,“ odpovídá mi v naší konverzační angličtině. Kývnu, že rozumím, dojalo mě to. Peníze si od ní přesto nevezmu, věřím, že s 50 eury v peněžence vystačím, do týdne bych měla mít zprovozněné internetové bankovnictví. Doprovodím ji k hotelu, vyměníme si telefonní čísla. Už necítím smutek z odloučení, spíš zvláštní klid. Možná se ještě potkáme.