Z perspektivy dvojčat

Je to dilema. Možná se totiž pohybuju na tenkém ledě, když chci psát o autorovi, kterého zastupuju jako literární agent. Autory ale zastupuju výhradně v zahraničí a z prodeje jejich knih v ČR nemám žádný finanční profit. Navíc tenhle blog píšu jako čtenář, tak proč bych nemohl mluvit o knize, která mě tak uchvátila, že bych vnímal jako určitou křeč, kdybych o ní měl povinně mlčet. Mám na mysli Životopis černobílého jehněte od Tomáše Zmeškala.

Asi dva týdny předtím, než kniha oficiálně vyšla, dostal jsem ji v PDF. A hned po prvních stránkách mě ten příběh natolik vtáhl, že jsem ho nedokázal odložit. Zkrátka, přečetl jsem knihu skoro na jeden zátah – to se mi nestává často. Po různých „akčních” příbězích s rychlým spádem vyprávění bylo osvěžující číst něco, co se spíš zvolna vine a meandruje jako řeka. Autor má přitom oko pro detail a celkově to působí jako velice přirozené vyprávění o životě dvojčat Václava a Lucie, dětí české matky a afrického otce, a o jejich silném i svěže střízlivém sourozeneckém vztahu. Vypráví se sice ve třetí osobě, ale jasně z perspektivy dvojčat, zejména Václava. Není tedy divu, že nám autor nevěší hned na první stránce na nos, že se jeho hrdinové od okolí liší barvou pleti – oni sami se v péči milující babičky a invalidního prastrýce (rodiče údajně zahynuli při automobilové nehodě) „jinak” necítí. Ale už cestou ze školky narazí poprvé na to, že svět mimo domov je tak bezvýhradně nepřijímá. Každý ze sourozenců na ten permanentní tlak reaguje po svém: pro Václava znamená třeba cesta po dlouhé návsi, kde se jen za okny pohybují záclony, muka, kdežto Lucie jde se vztyčenou hlavou, a vůbec se snaží ve všem všudy vynikat. Příznačná je také hra, kdy se dvojčata baví tím, že schválně mluví lámanou češtinou a vycházejí tak vstříc očekávání okolí, že černošské děti přece nemůžou být prostě Češi jako my. Perspektiva dvojčat se projevuje i v tom, že s některými lidmi se setkáme jen v době, kdy hrajou v jejich životě podstatnou roli, a potom zase z příběhu zmizí. To je jako v reálném světě.

Předsudky ale autor nelíčí jen v souvislosti s barvou pleti. Babička sice dvojčata vychovává v přesvědčení, že jsme si všichni rovni, ale když Lucie začne chodit s Bulharem, není z toho babička v první chvíli nadšená. Podobně třeba scéna v horkém létě na českém venkově, kde rozzuřený řidič nutí v autobuse Václava, ať si navlékne tričko, kdežto jeho bílého kamaráda, který je také do půl těla (a dává si velký pozor, aby se do scény nezamíchal), si vůbec nevšímá, vypovídá také něco obecnějšího o odvaze zastat se kamaráda, když mu někdo křivdí – autor tu vlastně naráží i na normalizační ušlápnutost a pštrosí náturu. Z příběhu vyplývá, že snad jen děti a blázni nejsou zatížení předsudky.

Zmeškal nastavuje zrcadlo nám všem, což může být konfrontující, ale zároveň je to obohacení. Vypráví prostě, jaké to je, když někdo dnes a denně naráží na to, že ho jeho okolí vnímá jako „jiného” – někdy už od pohledu (nemusí to být zrovna kvůli barvě pleti, ale třeba proto, že sedí na invalidním vozíku), jindy jakmile otevře pusu. O tom by jistě mohli vyprávět i Češi, kteří žili nějakou dobu v cizině.

Edgar de Bruin (1958) vystudoval bohemistiku, český jazyk a českou literaturu na Amsterdamské univerzitě a od roku 1988 přeložil z češtiny přes 25 knih. V roce 2003 s manželkou založil literární agenturu Pluh, která zastupuje tucet českých autorů, mezi nimiž jsou Petra Hůlová, Emil Hakl, Patrik Ouředník, Miloš Urban, Tomáš Zmeškal a další.