O téhle knize mi vyprávěl kamarád Alex. Bylo to na místě, kterému se říká Babí jar (бабий яр) - takový vcelku nenápadný parčík uprostřed Kyjeva. V roce 1941 tady nacisté popravili 33 700 ukrajinských Židů, NKVD zde odstraňovala nepohodlné osoby, během dvou velkých ukrajinských hladomorů se sem svážela mrtvá těla z celého města. Seděli jsme u ošklivého kamenného pomníku obětem holokaustu, pili lahváče koupené v nedalekém kiosku, bylo něco málo po půlnoci. Rostly tu topoly, všelijaké keře, na lavičce se líbali milenci (ještě před půlhodinou po sobě řvali strašné věci, slyšeli jsme to když jsme přicházeli)… My jsme ale mluvili o těch stromech. O hlíně, z které rostou. Alex si vzpomněl na Andruchovyče, vyprávěl mi scénu z jeho Rekreací, v níž jedna z ústředních postav klopýtá lesem, kam za války každou noc jezdily nákladní auta plné lidí a vracely se prázdné, pod každým stromem v tom lese leží jeden mrtvý a les světélkuje, hnije a práchniví, protože ho mrtví zespoda rdousí… Jenže na Babím jaru je situace jiná. Většinu masových hrobů z druhé války se nepodařilo najít. Koncem padesátých let byla na místě masakru vybudována přehrada, jejíž hráz nevydržela nápor jarních dešťů a mrtví se proti své vůli spolu s vodou a bahnem vrátili do ulic Kyjeva…
Často jsem si na ten večer vzpomněl. Andruchovyčovy
Rekreace
(Rekreace neboli Slavnosti vzkříšeného ducha) byly první knihou, kterou jsem si po návratu do Prahy přečetl. Výborná věc. Nevím moc co k tomu dodat. Hutné, syrové, vtipné, mistrovsky zkomponované. A úplně jiné, než jsem po Alexově historce na Babím jaru čekal. Andruchovyč na sto stranách karnevalového šílenství stihne popsat a zparodovat všechno od ukrajinských národních traumat, přes podnikatelsko-politicko-mafiánské praktiky devadesátých let, až po současný (nejen ukrajinský) literární provoz. Příběh od prvních vět nabírá nekompromisní tempo, těžiště se nenásilně přenáší z jedné postavy na druhou, vyprávění se odbývá ve všech třech osobách (od ich- až po er-formu), přičemž Andruchovyč mezi nimi bez rozpaků přeskakuje i v rámci jednoho odstavce - a drží to pohromadě (neuvěřitelné).
Rekreace
jsou z těch knih, které se čtou na jeden zátah, mají v sobě něco uhrančivého, hypnotického. Před koncem si člověk šetří věty a slova, nechce se mu ten příběh opouštět. Jakoby s postavami knihy propil noc (o tom nakonec
Rekreace
jsou) a přestože už svítá, domů se nikomu nechce. Naposledy jsem se takhle propadl do Topolovy
Sestry
. V těch textech je jakási příbuzná dravost, energie, naléhavost až nátlakovost. Navíc Andruchovyčův Čortopol - fiktivní horské městečko, v němž se Slavnosti vzkříšeného ducha odehrávají - je podobně magické místo jako Topolova porevoluční Praha. Může se tady stát cokoliv a taky se to v karnevalovém deliriu děje. Můžete se tu opít s postavami z přítelova románu, nebo svést jeho ženu, nebo se s někým poprat, nebo sníst šašlik, nebo si poslechnout oratorium, nebo si koupit Bibli v arabštině, nebo v ukrajinštině Korán, nebo pornokalendář, nebo si zastřílet z luku na obrovského papírového stalina, nebo v lese za městem potkat svoje mrtvé příbuzné… Každopádně vás to bude bavit.
Marek Šindelka
(1984) se narodil v Poličce nedaleko Svojanova. V současné době studuje kulturologii na Filosofické fakultě UK v Praze. V roce 2006 získal za svou prvotinu - básnickou sbírku Strychnin - Cenu Jiřího Ortena. V září 2008 mu v nakladatelství Pistorius & Olšanská vyšla próza s názvem Chyba.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
