Eine böhmische babička

Během minulého sychravého víkendu jsem přečetla knihu rakouského spisovatele Dietmara Griesera: Česká babička aneb Cizinec je našinec, kterou vydalo nakladatelství Argo. Při páteční návštěvě knihkupectví si mě neodolatelně přitáhla. Ostatně, jako téměř vše, co se týká naší společné rakousko-uherské minulosti. Ono někdejší vzájemné stýkání, potýkání a prolínání jazyků, kultur i náboženství, se sice bohužel nakonec nevyvíjelo podobným směrem jako pověstný americký tavicí tyglík, ale přesto nebo možná právě proto nás nepřestává fascinovat.

Dietmar Grieser se narodil v Bavorsku, ale přijal rakouské občanství a od roku 1957 žije a pracuje ve Vídni. Vydal řadu populárně naučných knih, v nichž se především formou reportáží a fejetonů, zabývá oblastí kulturní a literární historie. I sám autor (ročník 1934), měl svoji českou babičku. V dětsví u ní na Severní Moravě strávil několik let. Babička zahynula během transportu vysídlenců v roce 1945 a vzpomínce na ni je věnován úvodní text knihy.

Kniha se ovšem v originále jmenuje „

Die böhmische Großmutte

r“ a právě v duchu slova böhmisch, je třeba onu českost chápat. Tedy ve většině případů (včetně autorovy babičky) jako českost zemskou, spíše než národnostní či jazykovou.

Grieser opakovaně putuje dnešními Čechami, Moravou a Slezskem a ve svých reportážích hledá a čtenáři přibližuje stopy, které tu do dnešních dnů ve větší či menší míře zůstaly po nejrůznějších slavných osobnostech. Někteří se tady narodili a prožili část dětsví, v jiných případech odsud pocházeli jejich rodiče či prarodiče případně do Čech přišli až v dospělém věku a jejich další osud byl s touto zemí tak či onak svázán nebo jí alespoň dotčen.

Grieser se pochopitelně obrací především k německy mluvícímu čtenáři, takže ledaccos z jeho vyprávění je českému čtenáři dostatečně (někdy, jako např. v případě smíšeného původu Boženy Němcové či Egona Schieleho) až notoricky známo. Ani o rodných místech Freuda či Mahlera, eventuelně o Casanovově duchcovském pobytu jistě neuslyší prvně. Ale ani tyto povědomější kapitoly nejsou prosty zajímavých a měně často zmiňovaných podrobností. Kdekdo jistě zná příběh Goetheho mariánskolázeňské pozdní lásky k Ulrice von Lewetzov, ne každý už bude vědět o tom, že slavná Ulrika prožila celý svůj život v severočeských Třebívlicích. Ani skutečnost, že světec a patron Vídně Klement Maria Hofbauer se narodil v jihomoravských Tasovicích a jeho otec se původně jmenoval Dvořák, není, myslím, nijak zvlášť populární.

Z dalších velikánů, se kterými se tu kromě jiných setkáme, zmíním ještě alespoň Franze Grillparzera, Alfreda Kubina, Karla Krause a Franze Schuberta.

Když nic jiného, Grieserovy reportáže mohou být podnětem k dalšímu a hlubšímu zájmu o společnou minulost. Nemluvě o tom, že pohled cizích, jakkoli jistě ne nezaujatých, očí na nás a naši přítomnost, je vždycky zajímavý sám o sobě.

Jednu malou poznámku na závěr. Autor si veskrze oprávněně několikrát stěžuje na nedostatečnou, popřípadě nulovou znalost němčiny, na kterou při svých cestách po dnešních Čechách stále znovu naráží. Na druhou stranu se v textu opakovaně objeví mírný úšklebek nad takzvaným bémákováním. Čili nedokonalou němčinou někdejších chudých českých imigrantů, kteří se, jak sám píše, snažili přizpůsobit novému jazykovému prostředí. Pravděpodobně to není myšleno nijak zvlášť ve zlém a nic tak hrozného to opravdu není. Spíš jen malinko nevkusného, třeba jako říjící jeleni na běloskvoucích fasádách mnoha bavorských a tyrolských domů.

Česká babička aneb Cizinec je našinec, z německého originálu přeložil Robert Novotný, nakl. Argo, 2011, 296 stran

Irena Dousková (nar.1964 v Příbrami) vystudovala Právnickou fakultu UK, pracovala jako novinářka, nyní je na volné noze. Žije v Praze. Z jejích knih: Goldstein píše dceři, Hrdý Budžes, Oněgin byl Rusák, O bílých slonech a další. Podle knih Hrdý Budžes a Oněgin byl Rusák vznikla stejnojmenná divadelní představení.