Jeden z řetězců prodejen s drogistickým zbožím polepuje výlohy svých poboček heslem Zde jsem člověkem a já si pokaždé klepu na čelo a říkám si, co že je to za hloupost, že člověk se přece nedefinuje nákupem, dokonce snad ani intencí, vždyť člověk se přece a především nedefinuje místem, na němž se vyskytuje, ale jen a pouze - čím?
Čistotou, řekli by drogisti, člověk se vymydlí (až doma-vymydlený je tedy člověkem, nikoli v DM), odmítne být prasetem, stane se a tak dále, ale ani tato úvaha samozřejmě nemá dostatky, ale hlavně že to drogistům funguje, jinak by to na výlohy přece nepsali, čímž považuji drogisty za vyřízené a rýsuji vágní souvislost s doporučenou četbou: úhelným pojmem doporučené četby je čistota, v případě Milé Páně čistota nikoli těla, ale lásky.
Nejkrásnější, nejhlubší, nejtragičtější příběh lásky, že takový nebyl sepsán po celé 20. století, říká parole vide, která se podle mne zrovna v případě Milé Páně neplete.
Albert Cohen ji údajně psal 30 let. Ve Francii vyšla v šedesátém osmém a nutně působila až archaickým dojmem, skutečně je psaná řekněme meziválečně (vydat Milou Páně v roce 1968, paradoxní, komické, číst ji v roce 1968, nepředstavitelné, velmi komické), tak nějak Proustem a Joycem společně, po prvních stranách vám přijde, že spíše Joycem, což se ale rychle obrátí a spíš ten Proust pro mne naštěstí vyhraje, což Milou Páně neučiní o nic méně diverzivní, jen půjde o podvratnost spíše myšlenkovou než formální.
Stejně jako drogisté, ani Cohen se příliš nezdržuje s politikou a společenským kontextem (na tomto místě je třeba zmínit ještě jednu “čistotu”, fakt, že Albert Cohen je na Korfu narozeným Židem a že i v Milé se “prožitek židovství” traktuje, podle mne však nikoli velevýznamně) a jde přímo k člověku, řečeno s parole dnes už dávno překonanou, k lidské lásce, hlavně k té.
K této cosa nostra je třeba říct jen tolik, že to není nijak veselé, ke konci je to hodně cynické, skeptické a zlé, láska z toho ani náhodou nevychází vítězně, k čemuž doplním pár poznámek:
* nahrazení stereotypu manželského soužití stereotypem vášně: NEFUNGUJE
* přehlížet vše kromě milovaného/milované: LZE - ale za chvíli to NEFUNGUJE
* očistit vše na kost (na dřeň): ZNÁME, LZE, ale výsledky jsou BERGMANOVSKÉ
* pouštět hlasitě-klasickou hudbu pokaždé, když je milovaná na záchodě: LZE, ale je to trochu falešné
Milou Páně doporučuji, protože její české přijetí je podle mne chladné, téměř žádné (pokud jsem správně hledal, v anketě Kniha roku LN ji jmenoval jen jeden, o nominacích na ostatní počiny roku ani nemluvě), navíc mi přijde, že Milá Páně vyšla trochu nešťastně, jednak v nešťastné, zavádějící grafické úpravě (tím míním onu slečnu na fotce), jednak se zavádějícím názvem (v zásadě říkám hloupost, vím), ale hlavně až po jiné Cohenově knize, po Hubomlatovi, což je kniha sice takzvaně kouzelná, ale povětšinou komediální, jirotkovská nebo klapka-jeromovská, chce se mi říct, zatímco Milá Páně je skutečně bergmanovsky mysl-rvoucí. Stručně: Hubomlatem by se nikdo neměl nechat odradit.
A konečné poznámky:
* Milá Páně začíná scénou, kterou Hubomlat končí
* Hubomlat končí větami: “Přiblížil se k posteli a natáhl ruku. Měl strach.”
Ten strach! Z čeho?
Je to nakonec víceméně dovolenkové téma: kam by naše páry došly, pokud by odmítaly cestování, přátele, veškerá vytržení a rozptýlení, všechno povrchní i hluboké, co neplyne z druhého a ze sebe? Kam by došel pár, který by vším pohrdal a zavřel se do klece?
Další francouzsky píšící autor píšící o pekle.
Albert Cohen: Hubomlat, Garamond 2005
Albert Cohen: Milá Páně, Paseka 2007
David Zábranský studoval mediální vědy a právo, v nevládních organizacích se zabýval problematikou lidských práv. Prvotinu Slabost pro každou jinou pláž vydal v roce 2006, jeho druhá kniha Šternův pokus milovat je z roku 2008.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
