Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Spisovatelé o knihách

Co je na penisu tak důležitého pro osvícení?

rudcenkova200.jpg
rudcenkova200.jpg • Autor: Archiv
Napínavější než všechny romány a dotýkající se nitra víc než básnické sbírky je pro mě biografická kniha o životní a duchovní cestě ctihodné Tändzin Palmo (1943), buddhistické mnišce pocházející z Anglie, známé tím, že strávila 12 let meditací v odloučení v himálajské jeskyni. Napsala ji její krajanka Vicki Mackenzie (1947), sama buddhistka, která se snaží zprostředkovat myšlenky buddhistické filozofie širšímu publiku. Kniha Jeskyně ve sněhu – Cesta ženy ze Západu za osvícením vyšla v Anglii v roce 1999, česky ji vydalo nakladatelství One Woman Press loni v překladu Markéty Černé.

Tändzin Palmo, narozená v Londýně jako Diane Perry, už odmala tíhla k duchovnímu životu. Jako malá se chtěla stát jeptiškou, ve třinácti se pokoušela číst korán, v šestnácti si byla jistá, že se nikdy nechce vdát, ačkoli byla velmi hezká. „Chtěla jsem být nezávislá, nechtěla jsem mít hlavu plnou myšlenek na jednoho člověka.“
Kladla si otázky, jak se vyrovnat s problémem stárnutí, nemoci a smrti, chtěla zjistit, jak může člověk dosáhnout dokonalosti. Diane vyrůstala v křesťanském prostředí, křesťanství ji však z mnoha důvodů neuspokojovalo, v osmnácti letech během čtení knihy Neochvějná mysl pochopila, že je buddhistka. Její matka byla spiritistka a svou dceru v duchovním hledání podporovala.

V 60. letech, kdy Tändzin Palmo přijala buddhismus, nebyl ještě na Západě tak populární a rozšířený jako dnes. Nejbližší jí byl tibetský – vadžrajánový – buddhismus, na který se však v té době v Anglii pohlíželo s nedůvěrou, rozvíjel se zde pouze buddhismus théravádový.

Rozhodla se proto, že odjede do Indie, kam odešli všichni uprchlíci z Tibetu, aby zde hledala svého učitele. Začala se učit tibetsky a odjela do kláštera pro mnišky školy Kagjü v Dalhousie v severní Indii, který založila Angličanka Freda Bedi, první ordinovaná mniška tibetského buddhismu ze Západu. Nechala za sebou lásku, japonského přítele, s nímž se seznámila během čtrnáctidenní plavby na lodi, který jí nabízel sňatek a život v Japonsku. V Dalhousie skutečně našla svého gurua, lamu Khamtul Rinpočheho. Již v roce 1964, ve svých 21 letech, byla ordinována mniškou, jako teprve druhá žena ze Západu. (A jako první západní žena v roce 1973 v Hongkongu přijala vyšší ordinaci bhikkhuní – úplné přijetí do buddhistického řádu, která je téměř ve všech buddhistických zemích ženám zapovězena, umožňuje ji pouze Čína, konkrétně jen Tchaj-wan a Hongkong.)

Odešla do kláštera Khamtula Rinpočheho, kde byla jedinou ženou mezi sto mnichy. V tomto patriarchálním prostředí zažívala na vlastní kůži diskriminaci, kterou zažívají ženy v oblasti náboženství. Neměla stejná práva jako mniši. Kromě toho, že nesměla žít s komunitou, bylo jí odpíráno ezoterické učení, přístup k tajným textům vedoucím k osvícení, účast na posvátných rituálech. „Co je tak důležitého na penisu, že je tak významný pro osvícení? Co je tak úžasného na mužském těle?“ Narážela na buddhisty přijímaný předsudek, že ženy jsou nečisté a jejich těla jsou podřadná. Ačkoli Buddha nikdy nepopíral, že ženy jsou schopné dosáhnout osvícení, některé texty uvádějí, že ženy jsou nižší bytosti, neschopné dosáhnout osvícení. V Tibetu byla žena považována za „nižší zrození“, a tak hlavní modlitbou rozšířenou mezi tibetskými ženami byla prosba, aby se znovuzrodily v mužském těle.

Tändzin Palmo byla tak nešťastná z těchto nespravedlností, že naopak sama pro sebe složila slib, že na sebe v příštích životech bude i nadále brát ženskou podobu a dosáhne osvícení jako žena. „Rozhodla jsem se, že dosáhnu osvícení v ženské podobě – bez ohledu na to, kolik to bude trvat životů.“

Po šesti letech odešla do Láhauru v horské oblasti na hranici mezi nejsevernější částí Himáčalpradéše a Tibetem, ale protože ji zde stále někdo rušil při meditaci, rozhodla se najít tišší místo, a tím byla jeskyně, kterou našla ve zdejších horách, 4 tisíce metrů nad mořem. Nastěhovala se do ní ve svých 33 letech a opustila ji, když jí bylo 45. V jeskyni žila za dlouhodobého fyzického strádání, teploty v zimě tu klesaly na 35 stupňů, neměla postel, spala jen tři hodiny a vsedě, protože jejím záměrem bylo následovat tradici opravdových meditujících a cvičit se v tom, aby se obešla bez spánku. Nejdramatičtějším momentem jejího retreatu byla chvíle, když jedné zimy zavalila její jeskyni lavina a Tändzin Palmo strávila sedm dní a sedm nocí uvězněna ve tmě a chladu.

Od té doby, co opustila jeskyni, žije aktivním společenským životem, v roce 1993 byla pozvána na první západní buddhistickou konferenci do Dharamsaly za účasti dalajlamy, kde přispěla k tématu emancipace žen v oblasti náboženství. Z téhož důvodu na sebe vzala velký úkol, založit ženský klášter pro tibetské mnišky Dongju Gacchal Ling, rovněž podporuje hnutí usilující o udělování vyšší ordinace ženám. V současnosti stále pořádá přednášky, z jejichž výnosů sponzoruje svůj klášter, v budoucnu však plánuje opětovný návrat k meditaci v ústraní.

Obdivuhodná žena!

Vicki Mackenzie: Jeskyně ve sněhu – Cesta ženy ze Západu za osvícením (One Woman Press 2008)


Kateřina Rudčenková (1976) se narodila a žije v Praze. Vydala tři básnické sbírky Ludwig (1999), Není nutné, abyste mě navštěvoval (2001) a Popel a slast (2004) a knihu povídek Noci, noci (2004). Její hru Niekur, za niž obdržela Cenu Alfréda Radoka, uvedlo loni pražské divadlo Ungelt.
rudcenkova.freehostia.com

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte