Architektonicky metafyzická vločka Orhana Pamuka

Získal mě už titul knihy – lakonicky čistý, bílý, sošně chladivý… Sníh… Od Pamuka jsem už četla knihy dvě, Istanbul a Jmenuji se červená. Žádná z nich nebyla oddechová a louskala jsem je dost dlouho, přesto jsem si i tentokrát jeho novou knihu okamžitě koupila. Proč vlastně, ptám se teď sama sebe. Nikdy jsem se nepovažovala za lamačku dlouhatánských románů. Možná přišel čas pomalosti, napadá mě. Čas na věci tiché jako když padá sníh. Ano, už si vzpomínám, těšila jsem se, jak ji budu číst dlouho. A že ta kniha bude trochu moc důkladná, možná až precizní jako architektonický plán – ostatně architekturu tento jediný turecký nositel Nobelovy ceny za literaturu studoval.

Děj vypadá strhujícíně, málem jako western chce se říct. Básník Ka žije v Německu a na začátku románu se vrací do rodného Istanbulu. Odtud zamíří do provinčního městečka Kars, aby tu napsal reportáž o tom, proč místní muslimské dívky zvané šátkové, páchají řetězově sebevraždy. Dlužno říct, že na to Ka nepřijde. Ale klade si hodně otázek. Co je příčinou sebevražd? Zoufalství? Nebo naopak obrovská vnitřní síla věřícího člověka? Ka neví, dosud se považoval za ateistu… Ka se také v Karsu stane svědkem ozbrojeného převratu v divadle, při kterém se vraždí na jevišti, před zraky všech diváků. A také tu potká svoji životní lásku Ipek. A také všechny zradí, povstalce i sám sebe. I svoji lásku. Nejspíš proto, aby zjistil, že nikam nepatří, ani do Turecka ani do Evropy, kam se nakonec vrátí pro svou smrt. Což se dozvíme zčista jasna v poslední třetině románu.

Básník a spisovatel Ka je mimo jiné i představitelem člověka zamindrákovaného ze svého národa, ostatně ten pocit mi není úplně cizí. Do emigrace odešel kvůli pocitu malosti a provinčnosti ze své vlasti. Jak správně píše „chudí jednotlivci možná lítost vzbuzují, ale když je chudý národ, celý svět ho automaticky považuje za líný a neschopný.“

Kniha Sníh je ovšem v neposlední řadě také knihou o psaní. Kaa totiž v Karsu začnou napadat básně. Píší se mu samy, dokonce má pocit, že jsou „prodloužením jeho postele.“

Literárně mě ovšem z celé knihy snad nejvíce uchvátil architektonický nákres sněhové vločky na straně 251. Těm, kteří nesdílejí moji okouzlenost pomalostí, doporučuji nahlédnout alespoň na ni. Nárys sněhové vločky Pamuk opatřil popiskami jednotlivých jejích částí jako třeba MÍSTO, KDE KONČÍ SVĚT či SNOVÉ ULICE, nebo KRABIČKA OD ČOKOLÁDY. Podle mě se jedná o zcela nový literární útvar a sice o matematickou báseň.

Irena Obermannová vystudovala  FAMU, obor dramaturgie, scenáristika, napsala jedenáct knih, nejznámější je Deník šílené manželky, sama si nejvíce cení Lásky jako Řím. Píše také scénáře, např. letos v říjnu poběží v ČT 1 televizní film Divnovlásky. V tuto chvíli píše šestnáctidílný seriál pro Českou televizi z prostředí domova pro seniory.