Někdy stačí jen být spolu a nic neříkat

Jardu znám 17 let, což bude brzy půl života, a jinak než Jarda jsem mu asi neřekl. Celým jménem je Jaroslav Najbert a je mu sedmatřicet. Známe se od vysoké školy a tehdy jsme ještě s pár dalšími přáteli trávili dohromady opravdu hodně času. Už nevím, jak k tomu přesně došlo, ale svědčil jsem Jardovi i na svatbě, v kostele uprostřed Vysočiny. Když vysoká skončila, skupina přátel se rozprchla a navzájem jsme se ztratili. K nim domů, na kraj středočeského maloměsta, bych pořád nějak trefil, ale jestli má tři, nebo čtyři děti, tím jsem si nebyl jistý. Jistý jsem si byl jen tím, že jsou všechny zrzavé. Má čtyři, nejstarší je jedenáct a nejmladšímu tři, a nejsou všechny zrzavé.

Novinářské pátrání po podobách otcovství může vypadat lecjak. Je možné popisovat přechodové rituály, které otcové připravují svým synům, nebo mluvit s vrcholnými manažery o tom, jak našli work-life balance mezi prací a rodinou. Existují spolky mužů, kteří společně hledají cestu k otevřenému a lepšímu mužství a otcovství. To všechno se nabízí – a o tom všem už Respekt několikrát psal.

Uvědomil jsem si, že víc mě zajímá, jak otcovství prožívají lidé kolem mě. Je to taky mnohem těžší: kdy si chcete s přáteli popovídat o „otcovství“? Můžete na to v běžném hovoru narazit, ale někoho soustředěně hodinu v kuse zpovídat je nepatřičné, trochu trapné a vlastně nemožné. K tomu je potřeba vzít si zápisník a položit na stůl diktafon. Tak jsem po letech napsal Jardovi a přesně to jsem udělal.

Nejsme dokonalí

Jarda je učitel občanské výchovy a dějepisu – a na to, jak se dějepis budou učit tuzemské děti, má taky docela velký vliv. Byl členem skupiny, která v ÚSTR napsala učebnici, jež dostala mezinárodní cenu, ale vedení ústavu ji označilo za mizernou a relativizující komunistický útlak. Nakonec tahle skupina po ostrém konfliktu odešla. Teď je v pracovní ministerské skupině, která promýšlí, jak dějepis učit nově.

Když jsme se potkali, zrovna pomáhal připravovat podklady na nadcházející interpelace, jeden z poslanců se ptal ministra, proč se budou děti na úkor Karla IV. učit o homosexuálech ve středověku. Což není přesný popis toho, jak se výuka dějepisu má měnit. Kromě téhle v oboru zářné kariéry a doktorátu má věřící ženu Petru, se kterou je už od střední školy, ale na víru dosud nepřestoupil, a žijí v domě 40 minut za Prahou.

Už na vysoké se stylizoval do role svěrákovského taťky a my si z něho kvůli tomu dělali legraci. Občas lidi v duchu poměřuju tím, jak a jakým způsobem by se zachovali za případné diktatury, a o Jardovi jsem nikdy nepochyboval. Jak prožil posledních 12 let, jsem přitom neměl tušení. O to víc mě zajímalo, co si právě on myslí o tom, jak by měl vypadat dnešní otec – a jestli nějak. Jak se na to připravoval, pokud vůbec. Na co je hrdý a v čem sám sebe zklamal.

První otázka je jasná. Dá se nějak oddělit rodič a otec? Respektive – myslí si, že jako táta má nějaký zvláštní úkol a roli? Dlouho přemýšlí a nakonec dojdeme k tomu, že nejspíš ne. Úkolů a rolí má spoustu, ale vždycky se ukáže, že plynou třeba z toho, že ženě Petře se moc plnit nechtějí. Takže se Jarda setkává s lidmi, kteří se podiví, ale nepohorší, že vaří a nakupuje. Shodujeme se, že to jsou banality. Pokud něco jako hluboká a nezastupitelná otcovská role existuje, možná na to přijdeme v průběhu hovoru. Manželka Petra po něm nic takového striktně nevyžaduje. Jarda to vidí tak, že jsou prostě oba rodiče.

„Co si pamatuju, tak rodičovství u prvního dítěte jsme hodně hrotili. U toho druhého ještě trochu taky, a pak už… Ale i tak, nebyl jsem rodič, který by načítal knížky. Myslel jsem si, že si vystačím s tím, co mám od vlastních rodičů. Že to nějak zvládnu.“ A zvládl? U téhle otázky se rozesměje. „No, jak to říct: Je důležité si připustit, že nejsme dokonalí a děláme chyby, a že čas se nedá vrátit zpátky.“

Radši nehoukat

V jedné věci jejich rodina naprosto naplňovala běžnou podobu. S dětmi byla doma Petra – až teď, když jsou nejmladšímu tři roky, se postupně vrací do práce. Když byly jejich starší děti malé, pracoval Jarda opravdu hodně. „To bylo blbý. To si zpětně vyčítám. Občas mám pocit, že se mi podaří čas s nimi dohnat teď, ale to prostě nejde. Už jsou jinde. Stejné jako s těmi malými to nebude. Neříkám horší, ale je to jiné,“ popisuje.

V čem vidí, že po práci o víkendech a výjezdech se školou, kde se věnoval víc cizím dětem jako učitel než těm vlastním jako táta, zůstala mezera? Sám si pamatuje, že s otcem strávili hodně času prací, relativně těžkou fyzickou prací na zahradě a kolem domu. „To se nedá ničím navodit. Moc toho nenamluvíte, protože to nejde. A za chvíli to začne plynout, vznikne taková dobrá flow. Je to důležitý společně strávený čas, nejsou potřeba žádné víkendové adrenalinové náhražky. Tohle mám spojené s tátou.“

A co mu brání to zopakovat? Vím, že mají velkou zahradu, kde se dá pořád něco štípat nebo skládat. „Hele, asi nejsem dost důsledný. Nedokážu je k tomu přinutit. Chvilku se mnou ty jahody vydrží sázet, ale pak začnou lézt po stromě a je to pryč. Chvílí s tou dobrou flow je hrozně málo. Často je to trochu inscenace, je to umělé a nucené. Teď jsme byli na dovolené v horách, jdeme na výlet, má to být jakože hezké, všechny děti napruzený, my dva s Petrou v důsledku taky napruzený. Na druhou stranu, mě jako dítě taky nebavilo chodit s rodiči přes půl lesa na borůvky. Ale zpětně jsem za to vděčný. Možná to je rodičovská role. Nutit děti překonávat opruzující překážky.“

Co chce dělat jinak než jeho otec? „Ráno jsem mistr klidných řešení, ale večer, když jsem unavený, tak na děti samozřejmě řvu. Děti nebijeme, výchovná facka podle mě neexistuje, ale houkám na ně zbytečně často. A vím dobře, koho zrcadlím – tátu, pochopitelně.“ Funguje aspoň to houkání? „Houkání nefunguje nikdy. Nejsem ten přísnější rodič, nebo myslím, že ne, ale když je potřeba něco vymoct a zrovna nehoukám, spíš se to povede mně,“ říká. U nich doma sice měli oba rodiče autoritu, ale otcovo zlé podívání mělo asi největší sílu, u manželčiných rodičů taky. Tak možná… „To mi přijde jako hloupé genderování. Navíc to nejsou tři rodiny, které něco ukazují. Jsou to dvě rodiny, které okopírovala rodina třetí,“ zamítá tuhle možnost.

Co by chtěl svoje děti naučit? Trápí ho spíš něco jiného – co je naučit nedokáže. Myslí si, že mají hromady věcí, mnohem víc, než měl on jako dítě, a že jsou zvyklé, že co chtějí, rychle dostanou. „Tak si říkám, jak asi dokážou zvládat frustraci. Jak asi dokážou fungovat ve světě, o kterém nepochybuju, že projde klimatickým rozvratem.“ Uklidňuju ho, že schopnost obstát v násilné a těžké situaci podle mě moc nesouvisí s počtem hraček, ale se schopností udržet funkční vztahy s nejbližšími a cílevědomě sledovat priority. „Stejně myslím, že jsem byl odolnější než ony. Ale nemám tušení, jestli je to povahou, nebo se to dá naučit.“

Nakonec docházíme k tomu, že na otcovství přijde řada až později. Nejstarší dceři je teprve jedenáct, puberta leccos změní. Tři ze čtyř dětí jsou kluci a nejspíš čeká Jardu takzvaný vážný rozhovor. „Můj tip je, že na to nedojde, že trapnost nám to nedovolí,“ směje se. Jasně, ale říct třeba dospívajícím synům, že když holka říká ne, myslí tím ne, není bez ohledu na počet společně vypitých piv od věci.

„Asi si dovedeš představit, že můj postoj k holkám a k tomu, jak k nim přistupovat, byl třeba v našem basketovém týmu hodně… ojedinělý.“ To si představit dokážu – u člověka, jehož přístup byl vcelku ojedinělý i v naší vysokoškolské třídě a kterého jsme podezřívali, že mu je tak trochu čtyřicet. „Takže myslím, že úplná hovada nevychovám, i kdyby na pohovor nedošlo.“

Je hrdý? Říká, že na to, když bylo poslední roky na něm uživit rodinu (a k tomu dům a velké auto, co ji uveze). Že to zvládl, považuje za podstatné. A teď, když je dva dny v týdnu doma s nejmladším Jaromírem, že si hned namontoval dětskou sedačku na kolo. „A vždycky se dokopu někam vyrazit. Třeba se časem objeví i ta dobrá flow.“