My všichni, ženy i muži, potřebujeme možnost říct si o podporu

Za vašimi zády u vás v kanceláři visí banner Ligy otevřených mužů (LOM) ke kurzu o zvládání vzteku. Kdy jste se naposledy vztekal?

Zrovna teď v neděli, v autě. Neřídil jsem, ale rozčílil mě bezohledný řidič, který ohrožoval ostatní. Kolegové, kteří tenhle kurz vedou, rozlišují dva typy mužů, kteří mají problém se zvládáním vzteku: „motorkáře“ a „papiňáky“. Motorkáři okamžitě, bezhlavě vyrazí na plný plyn. U papiňáka se to tlakuje, a pokud tam není ventil, kudy by se opatrně a pomalu upouštělo, přijde ta pověstná poslední kapka a vybuchne.

Kam se řadíte vy? Papiňák, nebo motorkář?

Jsou to dva extrémy. Většina lidí se pohybuje na širší škále, na níž máme blíž k jednomu či druhému pólu. Mým pólem, ke kterému mám blíž, je papiňák.

Jaké programy máte v LOM na starosti?

Program Patron. Ten se týká dospívajících kluků a holek, kterým se blíží odchod z dětských domovů. Oni nejsou moc připraveni na samostatný život a na to, co je čeká venku. Nabízíme jim dobrovolníky, takzvané patrony – a ti se jim stávají průvodci běžným životem. Jejich úkolem není převzít roli rodiče ani někoho, kdo jim poskytne materiální zázemí. Patroni nabízejí své životní zkušenosti a hlavně čas, pomáhají najít bydlení, práci, chodí s nimi na úřady, pokud se ukáže, že na někoho vyskočily exekuce třeba za jízdy načerno s rodiči nebo za neplacení popelnic, protože jsou hlášeni v místě bydliště svých rodin, odkud se ale třeba přesunuli do děcáků už v raném věku.

Druhým mým projektem je podpora nás mužů, otců, abychom se zapojovali více do každodenní péče o děti od útlého věku, ideálně však ještě předtím, než se dítě narodí. Už tehdy se totiž stáváme tátou. Tyhle kurzy i lektoruji.

Jak jste se k „práci pro muže“ dostal?

Oklikou. Studoval jsem strojárnu – a v průběhu studia jsem uvěřil.

Co vás k víře nasměrovalo?

Klasika: hledání odpovědí na otázky po smyslu života.

Na tohle vám strojárna odpověď nejspíš nedala.

Vyhovovala mi v nulách a jedničkách. Doplnil jsem to studiem teologie. To mi víru zkomplikovalo, tam žádné nuly a jedničky neplatily, na mnohé otázky, třeba týkající se etiky, neexistuje jasná odpověď, ale spíše mnoho odstínů odpovědí. Ale jinak jsem se tam našel, dotknul se například tematiky psychologie a pastorace. Jedenáct let jsem poté působil jako pastor v malém společenství s evangelikány z jedné americké misie. No a pak jsem téměř vyhořel. Potřeboval jsem jinam, změnit kariérní působení, a tak jsem se před 12 lety ocitl v LOM.

Muži do škol

Je muž 21. století v krizi?

Ne.

Dost často se ale o tom mluví.

Ano, mluví se o tom hodně. Otázka je, co nazýváme krizí, protože tohle slovo signalizuje, že je něco špatně. Já si ale opravdu nemyslím, že tomu tak je. Jen se my, muži, potřebujeme v 21. století najít, zjistit, kdo jsme, a reagovat na výzvy, jež přináší fakt, že celá společnost se někam posouvá. Zcela určitě je to do jisté míry i hledání odpovědi na emancipaci žen.

Někdo na to reaguje tím, že se uchyluje až k extrémním konzervativním hodnotám, kdy muž je dominantní hlavou rodiny a primárním živitelem, a třeba péče o děti tam není mužskou výsadou. Jiní se otevírají liberálním směrem, zapojují se do péče o děti a jsou pro rovnost žen a mužů, LGBTQ manželství a tak dále. Nějakým způsobem se emancipují a posouvají do rolí, jež byly dříve vnímány jako čistě „ženské“, hlavně péče o děti nebo i o staré rodiče. Muži se dnes také pomalu vracejí do profesí, kde převládají ženy, což je například učitelství v předškolním vzdělávání a na prvním a druhém stupni základních škol. Ale stále je to málo. Pokud si dobře pamatuji, poslední statistika, kterou jsem zachytil, říká, že je ve zdejších státních mateřských školách na pozici učitele necelá desítka mužů.

Trh nabízí celou řadu kurzů, různé mužské kruhy a podobně, které mají mužům s jejich hledáním pomoci, stačí si zadat heslo do vyhledávače. Téměř se s nimi roztrhl pytel.

Já to vnímám pozitivně. Muži na křižovatce v nich mají prostor se zastavit a v bezpečném prostředí se podívat sami na sebe z odstupu nebo pohledem mužů z jiných sociálních skupin, než kterými jsou běžně obklopeni, to vše spolu s terapeuty a lektory. Dřív třeba absolvovali pouť, uchýlili se na čas do kláštera… To dnes není běžná věc.

Jak jsem viděla, některé jsou poměrně finančně náročné, tedy ne pro každého.

Z mužských skupin vzešel i LOM, máme například rozvojový kurz Mužská cesta, kurzy pro otce a syny, pro otce a dcery. Ano, tyto kurzy jsou placené, a tudíž pro někoho mohou být nedostupné. Zároveň pořádáme kurzy a skupiny pro krizové a zátěžové situace, třeba právě zmiňované zvládání vzteku, nebo ve spolupráci s organizací Aperio kurz Rozchodem rodina nekončí, kde pomáháme rodičům se v této těžké situaci domluvit. A ty jsou bezplatné. Ale ani ty placené nevnímám jako příliš drahé. Je to investice do sebe, případně do vztahu s dětmi.

Zmínil jste „bezpečný prostor“. Co si pod tím máme představit?

Za Ligou otevřených mužů stojí psychologové, ti se naší prací prolínají. Bezpečné prostředí spočívá zjednodušeně řečeno v tom, že zde nikdo nikoho nenálepkuje. Všichni mají jistotu, že když mluví o tom, co se jim děje v životě, ze skupiny se to nedostane ven. To je klíčové. A za další: nikdo mě tam neshazuje. Jsem přijímaný takový, jaký jsem. A když je něco špatně, tak je to pojmenované. Třeba když muž ponižuje ženy, dostane zpětnou vazbu, že to není v pořádku. A platí tady ještě jedna zásada. Když se do nějaké aktivity nechci zapojovat nebo nechci o něčem mluvit, platí tu pravidlo stop, a my nepátráme po tom, proč tomu tak je.

Jaká věková škála vás vyhledává?

Například v kurzu Mužská cesta to jsou chlapi mezi 35 a 50 roky. Dostali se do nějaké životní situace a potřebují si říct, co dál. Zažil jsem ale i mladé muže ve věku 20, 25 let a někdy přijdou také chlapi 60+ s otázkami týkajícími se zdraví, „prázdného hnízda“, z něhož odešly děti, nebo faktu, že se stávají dědečky či odcházejí do důchodu a potýkají se najednou s nějakým vakuem. Co se týče otcovských témat, dřív chodili tátové školních dětí, teď čím dál častěji otcové malých miminek. Mladší ročníky se chtějí mnohem víc podílet na péči o děti, než jak to měli dnešní padesátníci. Vidím u nich větší chuť být na rodičovství připraven a také téma porodu je mnohem diskutovanější. V tom spatřuji jasnou generační proměnu.

Na vašich webových stránkách lze narazit na slogan „Přepisujeme mužský kód“, což je odkaz na knihu Mužský kód psychologa Roberta Garfielda. Jak konkrétně jej přepisujete?

Jedna z důležitých věcí je sebepéče. Třeba generace mého táty nebyla vůbec zvyklá se o sebe jakkoli starat, neřešila svoje pocity, emoce, protože chlapi přece nebrečí. To je přitom to největší zlo, kterého jsme se jako společnost na mužích dopustili.

Stejně tak na ženách, které přece „všechno vydrží“. Nejsme na tom v tomto smyslu stejně?

U žen se emoce akceptují. Pro ženy je normální mluvit o tom, co prožívají. Chlapi, když se vrátím ke generaci mého táty, úplně kašlali na své zdraví – a to nemluvím o mentálním zdraví. To už muselo být, aby chodili na pravidelné lékařské prohlídky. K doktorovi šli, až když to bylo k nevydržení. Moje generace, tedy čtyřicátníci plus, jsou v tomto o trochu lepší. A ti mladší to berou úplně vážně. Je pro ně důležité mluvit o tom, co prožívají. Když k nám někdo přijde na konzultaci, je to první krůček k tomu se otevřít, uvědomit si, že jít na terapii může být to samé jako chodit k zubaři. Jde o to, nebát se říct si o pomoc, nebýt rigidní v tom, že jen já mám pravdu, a otevřít se jiné perspektivě. Otevřenost jsme si ostatně dali i do názvu.

Ono je to vlastně zakleté už od dětství. Vnímám určitou stigmatizaci, která dodnes panuje kolem hledání terapeutické pomoci v dospělosti. A teď si vezměte puberťáky, kluky a holky ve zmatcích, hledající svoji identitu. Kdo jsem, kým chci být, kam mám směřovat – to může být pro někoho nálož, kterou je těžké zvládat bez pomoci. Ve školách sice fungují psychologové, ale někdy jsou jejich kanceláře umístěny na takových místech, že když za nimi dítě jde, všichni to vidí a může se stát terčem posměchu. Je to drobnost, ale dětem to může zabránit, aby se tam šly s něčím svěřit. Vůbec jim to jejich rozhodnutí neusnadňuje. A další věc je, že někteří rodiče se dokážou uštvat doprovázením dětí na kroužky, ale chybí jim čas si s nimi popovídat. Dnes už je někdy vzácností i možnost sejít se společně k večeři.

Na druhou stranu, v pubertě už je možná na nějaké svěřování pozdě.

Je třeba to nastartovat dřív. Když jsou děti malé, mohou se naučit, že je v pohodě mluvit o věcech, které je trápí. Svěřit se. Ale i rodiče by měli s dětmi mluvit o svých emocích. Děti se nejvíc učí nápodobou. Když jako táta dokážu říct, že jsem smutný a proč nebo že mám z něčeho radost či třeba dokážu přiznat chybu, je větší pravděpodobnost, že pro dítě bude přirozenější mluvit o tom, co se v něm odehrává.

Vzory fungují

Jak by měl podle vás vypadat ideální muž 21. století?

My se nesnažíme říkat, jaký by měl muž být. Vytkli jsme si ale čtyři univerzální hodnoty, které se mužům snažíme předávat: odvaha, originalita, otevřenost a odpovědnost. Co to znamená, si musí pro sebe každý najít sám. Pro někoho je odvaha jít k lékaři, pro jiného skočit bungee jumping a pro někoho schopnost říci si o nějakou podporu. Nebo odpovědnost dostát svým závazkům – je opět na každém, co to pro něj znamená. Podstatné ale je nebát se nových věcí a nemyslet si, že to, jak to bylo za nás, bylo lepší. Třeba bylo, ale svět se vyvíjí. A my bychom v něm měli hledat svoje aktuální místo.

Jak důležitou roli dnes hraje rodina? Těch rozpadlých přibývá a často v nich mohou chybět mužské vzory, taky ve školství dominují ženy…

Myslím, že tátové se teď chtějí víc podílet na péči o děti a prolíná se to i do změn porozvodového nebo porozchodového uspořádání. Když já jsem byl kluk, tedy v osmdesátých letech, tak bylo zcela normální, že dítě z rozpadlé rodiny je s maminkou a tátu vidí jednou za 14 dní o víkendu. Toto je čím dál více opouštěný model, běžnější je dnes už střídavá péče nebo společná péče rodičů či nějaké formy, kde je táta víc přítomný. Otcové si nyní děti chtějí mnohem víc užít, vidět je růst a podílet se na jejich výchově.

Ale také sólo mámy podstatně častěji hledají cesty, jak táty po rozchodu víc zapojit, byť výzkumy jsou v tomto směru šílené. Dnes se tady rodiny rozpadají mnohem dříve, v 66 procentech rozvádějících se rodin je dítě mladší šesti let. Někdy nastupují v patchworkových rodinách tátové v „zastoupení“, muž, který do rodiny přišel nově, ale i ten může být pro dítě vzorem otcovství. Jsou tu také prarodiče, dnešní šedesátníci jsou velmi vitální dědové, takže i oni fungují v této roli. A pak jsou to vedoucí skautu, trenéři sportovních oddílů…

Kdo byl vaším mužským vzorem?

Určitě můj táta. A stále je. A také literární postavy. Vyrostl jsem na Rychlých šípech a na mayovkách. Postupem času se do mého života dostali takoví ti hrdinové všedních dnů, ke kterým se nějak vztahuji. Někdy to byli i politici: Masaryk, Havel, žijícím vzorem je mi například Petr Pithart. A samozřejmě pro mě coby věřícího je to Ježíš Kristus.

Bude kluk lepším mužem, když bude umět takové ty „mužské věci“: rozdělat oheň, ohánět se sekerou nebo se zaťatými zuby chodit po žhavých uhlících, když to přeženu?

Do kvality života to možná něco přinese, ale není to to jediné. Podle mého názoru je úplně namístě nechat chlapce být chlapci a pracovat s tím, že v nás ten testosteron je, jsme výbojnější, v pubertě s námi šijí čerti, a tudíž je v pohodě, když si vezmeme do ruky klacky a mydlíme se jimi. Kluci se totiž potřebují porovnávat. Zároveň je třeba nastavovat pravidla. Právě toto se snažíme předávat dnešním tátům: aby svoje děti učili zvládat pravidla. Takže se jako táta klidně mydlit i s holkami v polštářové válce, ale s pravidly, aby se nikdo nezranil a abychom byli ohleduplní.

Ať zažijeme vlastní sílu, to je důležité, abychom pak nebyli překvapeni, že ji máme a jakou ji máme. Jen je nutné umět ji kultivovat. Síla není špatná. Blbé je, když se překlopí do násilí. Proto jsou tendence dospělých, rodičů i učitelů, ji v dětech potlačovat. Obrana ale existuje: třeba skaut, turistické oddíly nebo obecně sport.

Děti, se kterými pracujete v programu Patron, řeší problémy, jež shrnuje následující metafora: Mají sice namazaný chleba a vyprané prádlo, ale moc toho nevědí o světě venku a v osmnácti mají najednou hladce vplout do normálního života. To samozřejmě moc nejde. Byl tohle hlavní důvod, proč jste se jim začali věnovat?

Vzniklo to tak trochu náhodou. V průběhu mužských skupin chlapi mluvili o tom, že by se chtěli nějak angažovat na poli charity, ne penězi, ale tím, co umí, co dovedou, předávat svoje zkušenosti. A jeden z kolegů se potkal se svým kamarádem, který se pohybuje kolem dětských domovů, a ten mu popisoval, co zažívají děti, když odtamtud odcházejí. Mluvil o tom, co prožívají kluci, kteří vyrůstají v silně feminizovaném prostředí a chybí jim mužské vzory. V okamžiku odchodu z děcáku jsou na ty první kroky samostatného života navíc strašně sami, systém na ně nepamatuje. Tak se zrodil nápad propojit tyto dva světy, svět víceméně usazeného, dospělého chlapa a mladého muže. Vytvořit tuto na první pohled nesourodou dvojici, kdy se muž mladíkovi stane pozitivním příkladem, průvodcem do dospělosti. Stejně jako to kdysi dávno dělávali otcové se syny.

To jste vpluli do hodně neznámých vod.

Vůbec jsme netušili, jak na to budou kluci reagovat, jestli vůbec bude z jejich strany zájem. Dali jsme se dohromady s organizací Múzy dětem, která spolupracuje s dětskými domovy. Díky jejich renomé jsme měli pootevřené dveře.

Co následovalo?

Vytipovali nám kluky ve věkové kategorii 17+. A zájem byl. Říkali jsme si, že když po roce bude fungovat deset procent dvojic, tak to bude úspěch. Dvojic vzniklo dvanáct a po roce jich nakonec fungovalo osm. Přišli jsme s něčím, co tady chybělo.

Vychovatelé a vychovatelky v domovech říkají, že přínos patrona není ani tak v mužském vzoru, ale hlavně v „rozhovoru“ jeden na jednoho. Jde o to, mít někoho jenom pro sebe, dospěláka, který ve mě věří, který je mi nablízku a na něhož se můžu obrátit, když se něco děje. A který je zvenku, není součástí systému. Postupně patronství vznikla i pro holky, patronkami jsou ženy. Za těch 11 let, co program funguje, máme nějakých 190 dvojic a zhruba 90 kluků i holek s patronem nebo patronkou vešlo do dospělého života. Zájem je veliký, a bohužel nejsme schopni poptávku na straně dětských domovů naplnit.

Jak patronství reálně probíhá?

Ze začátku je to velmi umělý vztah, kdy se obě strany oťukávají a nemusí to klapnout. Klíčové je, aby si byli geograficky blízko. Aby tam byla flexibilita, to je mnohem důležitější než společné koníčky. Nehledá se romantický partner na zbytek života. Hledá se kamarád a většinou je to o zážitcích. Na začátku děláme víkendové kurzy, jakési katalyzátory společných zážitků, aby bylo v budoucnu na co navazovat. Pak se potkávají zhruba jednou za měsíc na dvě tři hodiny.

Co spolu dělají? Chodí do kavárny?

Nejčastěji do přírody – na kolo nebo třeba na fotbal. Patroni mají zakázané děti seznamovat se svou rodinou, aby to bylo opravdu setkání jeden na jednoho. To je zásadní. V dětských domovech se u nich dospělí hodně střídají, vychovatelé často odcházejí, děti se stěhují, některé mají za sebou přesun mezi čtyřmi dětskými domovy. Říkáme také, ať dobrovolníci vymýšlejí nízkonákladové akce, mají zakázáno za děti platit, aby se necítily být zavázané. Klademe jim rovněž hodně na srdce, pokud si nejsou stoprocentně jistí, že vydrží, aby do toho raději vůbec nešli. Musí to být zralé a zodpovědné rozhodnutí. Nechceme, aby mladí lidé zažili další zklamání, těch mají za sebou spoustu.

Zní to až katalogově. Pracujete ale s „rozbitými“ dětmi a patron, který vkládá svůj drahocenný čas, může zažít zklamání. On se snaží „konat dobro“, dítě se mu může „odvděčit“ ne zrovna podle jeho představ.

Občas se to stane. Snažíme se tomu předcházet povinnými supervizemi. Zásadní je, že patroni tam nejsou od toho, aby někoho vychovávali, ale od toho, aby děti podporovali a doprovázeli. Když někdo udělá nějakou „blbinu“, je nutné být s ním a podpořit ho. Jde o to nesoudit ničí průšvih.

Jak vypadá taková ukázková „blbina“?

Například jeden kluk ukradl autobus a naboural ho. Spousta lidí by řekla, končím, to jsi přehnal. Ale patron tam pro něj pořád byl. Jiný kluk dokonce skončil ve výkonu trestu, ale patron zůstal. Často jsou to ty jediné vztahy, které jim zůstanou. Patron je ten, na koho se můžou obrátit, je to bezpečná vazba, vztah, kde nikdo nikoho nesoudí. 

A jak vypadá příběh, ze kterého máte opravdu radost?

Je jich spousta. Jeden z kluků podlehl „volání divočiny“, jak říkáme, dojel ke své rodině a tam ho stáhli o peníze. Najednou byl na všechno sám. Patron mu pomohl dostat se zpátky do Prahy a najít si práci a bydlení. Ten mladík se pak stal terénním pracovníkem a funguje. Kluci, kteří by se asi protloukali na různých pozicích bez smlouvy, teď mají normální práce, zakládají rodiny, rekonstruují byty a chodí za patrony chlubit se svými dětmi. Může se zdát, že to jsou malé příběhy, ale pro mě jsou to obrovské věci. Ukazuje to, jak jsou pro nás důležité vztahy a možnost sdílení. My všichni, muži i ženy 21. století, vlastně potřebujeme to samé. Vztahy a možnost říct si o podporu.