Občas se přistihnu, jak se mi při pomyšlení na pondělní ráno sevřou útroby. Je neděle. Vím, že to zítra zase celé začne. Do krku mi vystoupá knedlík a začnu se mírně potit. Nejméně oblíbený den – začátek pracovního týdne – je už zítra. Vím, že se musím s těmito pocity naučit žít, pracovat ještě nějakou dobu totiž budu. I když to není pokaždé tak hrozné, končící víkend mi náladu nezvedne vlastně nikdy. Když chci tyto pocity alespoň na chvíli rozehnat, sportuju. Nejčastěji si jdu v neděli večer zvolna zaběhat, uběhnu toho v ten okamžik nejvíc. Přijde chvíle rozptýlení a pořádná dávka endorfinů do žil, než se zase vrátím do reality. Večer ulehám do postele s pocitem, že už za pár hodin se na mě navalí všechny povinnosti, na které se člověk přes víkend snaží zapomenout. Vím, že to nezažívám jen já. Angličtina má pro moje pravidelně se opakující pocity úzkosti a nervozity dokonce ustálený výraz „sunday scary“. Tedy „nedělní panika“.
Z článků a veřejných debat to přitom vypadá, že práci máme všichni rádi. Dokonce ji zbožňujeme. Neumíme bez ní žít. Naopak bytostně se bojíme nezaměstnanosti. Strachujeme se, že kvůli zrychlujícímu se vývoji umělé inteligence nás brzy nahradí stroje a náš život ztratí význam. Všichni přece hledáme práci, která má smysl a ve které budeme mít pocit, že prospíváme minimálně našemu okolí. V práci uplatňujeme svůj talent, roky nabírané zkušenosti a dovednosti, měla by to být vlastně odměna za povinnou školní docházku.
Tento článek je v plném znění dostupný členům klubu Respektu.
Odemkněte si všech 26 článků vydání zakoupením předplatného s členstvím v Klubu Respektu. Pokud jste již člen/ka, přihlaste se. Jestliže máte aktivní předplatné bez členství v klubu, napište nám žádost o rozšíření předplatného (+50 Kč měsíčně) na [email protected].
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
