Tělo bolí, ale jsi svým pánem

„Nepojedu tak rychle jako obvykle, abys mi stačil,“ ujišťuje mě Viktor, kurýr společnosti Wolt rozvážející lidem jídlo po celé Praze, který mi dovolil strávit s ním jeden pracovní den. Když ale v asijském bistru poblíž Staroměstského náměstí od obsluhy převezme zásilku vietnamských nudlí, vloží ji do typického batohu ve tvaru modré kostky a opře se do pedálů svého elektrokola, mám co dělat, abych ho neztratil z dohledu. Snažit se sledovat kurýra jedoucího městem na elektrokole je trochu jako účastnit se honičky z akčního filmu – Viktor po pěší zóně obratně kličkuje mezi chodci, nečekaně zmizí v pasáži a o chvíli později už se v dopravní zácpě žene vpřed nebezpečně úzkou mezerou mezi popojíždějícími auty. Z čela křižovatky pak bleskově vyráží jako první, ještě když na světlech svítí červená. „Koukám na semafor pro tramvaje, ten je o tři vteřiny napřed,“ prozrazuje mi jedno ze svých tajemství. Zhruba sedm minut od chvíle, kdy jsme opustili asijské bistro, už zamykáme naše kola před vysokou kancelářskou budovou v sousední čtvrti, procházíme kolem recepce a výtah nás vynáší do sídla firmy, jejíž zaměstnanec si objednal ty nudle. Předání je rychlé, neosobní, není ostatně důvod, aby tomu bylo jinak – lidé si totiž oběd či večeři přes aplikaci objednávají hlavně proto, aby ušetřili čas, a kurýr ho také nemá nazbyt, potřebuje jezdit, aby si vydělal. V aplikaci už mezitím pípla nová objednávka ohlašující další cestu. Je půl dvanácté dopoledne a právě začíná obědová špička, kdy mají lidé jako Viktor největší příležitost k výdělku.

Podívám se na mapu a jedu