My a Ukrajinci

V ranních hodinách ve čtvrtek 24. února mne probudila neuvěřitelná zpráva – Rusko v čele se svým „carem Putinem“ rozpoutalo válku proti ukrajinskému státu. Okamžitě jsem si vzpomněl na noc z 20. na 21. srpna 1968, kdy mi telefonoval můj kolega z fakulty, docent ústavního práva Vladimír Klokočka, že naši zemi obsazují ruská vojska. On bydlel na tehdejší Leninově třídě, nyní Evropské, po které proudily okupační tanky z ruzyňského letiště do centra Prahy, kde jsem na Národní třídě se svou rodinou bydlel. A během jedné hodiny byly ruské tanky i pod našimi okny. Od jedné hodiny ranní Československý rozhlas opakovaně hlásil zprávu, že naše země je obsazená vojsky pěti států Varšavské smlouvy, a vyzýval občany, aby se nestavěli na ozbrojený odpor. Moji vrstevníci jistě pamatují specifickou formu „českého odporu“. Naše země byla oblepena plakáty a výzvami „okupanti, jděte domů“, „Biľak, Indra a Kolder jsou zrádci“ a ruští vojáci, často netušící, kde a proč jsou, stříleli nejen na fasádu Národního muzea, ale na některých místech i do lidí, kteří je pouze slovně atakovali.

Naše země pak byla okupována déle než dvacet let pod vedením loutkových vlád v čele s prezidentem Husákem a premiéry dosazenými Kremlem. Když dnes vidím hrdinský postoj prezidenta Zelenského a celého ukrajinského národa, kteří svou svobodu brání se zbraní v ruce a pod útoky bombardovacích letadel, raket středního doletu a zbraňových systémů zakázaných mezinárodním právem bojují o každý kousek svého území…