Lámání chleba

Angela Merkel mluví skvěle rusky, Vladimir Putin zas výborně německy. Když ale tehdejší kancléřka po ruské invazi na Krym a východ Ukrajiny před osmi lety dlouze telefonovala do Moskvy, tak muži na druhém konci sluchátka vůbec nerozuměla. „Žije v úplně jiném světě,“ referovala své pocity z Putina v následném telefonátu s tehdejším americkým prezidentem Barackem Obamou. Měla tím na mysli, že vládce Kremlu zcela odlišně vnímá nedávné dějiny, nejraději by je vrátil zpět do časů před rozpadem Sovětského svazu, a jinak pojímá i politiku: všechna rozhodnutí čím dál víc podřizuje mocensko-bezpečnostním cílům, obnově ruského impéria.

Kancléřka, žena s životní zkušeností ze Sověty okupovaného východního Německa, si o Putinovi a jeho Rusku nedělala iluze. Po anexi Krymu domluvila společné sankce EU a všech osmadvacet členských zemí každý půlrok přesvědčila o jejich prodloužení. Přesto se i ona rozhodla dál žít ve „svém světě“, tedy v pojetí politiky, které v západní Evropě po pádu železné opony v roce 1989 převážilo. Prioritu měl růst blahobytu, úsilí o mezinárodní spolupráci, ekologie, rozšiřování svobod menšin, ochrana přírody. Obrana, bezpečnost, mocenská politika, tedy těžiště Putinova myšlení, byly druhořadé.

Merkel tak na jednu stranu prosazovala zmíněné protiruské sankce a trvalou ekonomickou a poradní pomoc demokratické Ukrajině (Německo je hlavním finančním dárcem). Ale současně v roce 2015 spustila výstavbu plynovodu Nord Stream 2 a zvyšovala tím již tak velkou…