Sláva vítězům. Ale co s poraženými?

Představte si, že je vám šest let a rodiče vás poprvé dovedli na tenisový kurt. Poprvé zkoušíte pinkat a všichni tvrdí, že vám to jde. A protože vám to jde, náramně vás to baví a na kurtu trávíte stále více času. Rodiče mají radost, ostatně tenis je jedním ze sportů, v němž se dají vydělávat docela příjemné peníze. Takže hrajete a vítězíte. Trénujete do zblbnutí, raketa je nejvíc. Na počátku puberty nicméně přijde zlom, prosadí se geny jedné větve vaší rodiny a vy přestanete růst. Soupeři, které jste dosud poráželi, jsou najednou o hlavu či dvě vyšší a vy začínáte prohrávat. Dřete o to víc, ale za pár měsíců začíná být jasné, že z vás Ivan Lendl ani Petra Kvitová nebudou. Jste dobří, ale ne špičkoví. Je to strašné zklamání, ještě to nevzdáváte, nicméně ze sportu, který jste milovali, se stává jedna velká frustrace.

Naštěstí máte kolem sebe lidi, kteří vás dokážou podržet. Ne, tenis není všechno, přece vás také baví jazyky, a kdybyste se jim trochu víc věnovali, jistě by vám šly. Ostatně, vždycky jste s lehkostí psali, ze slohovek jste sbírali jedničky, i když jste se vlastně nijak zvlášť nesnažili. Samozřejmě že to bolí, ale nakonec to přebolí. Jednou, až budete psát do novin a překládat knihy, zajdete si s chutí zapinkat, ale v tu dobu už vám sny o slávě na centrkurtu budou připadat jako docela slušná ptákovina. Jenže co kdyby svět ve skutečnosti byl jen tenis bez dalších alternativ? A co kdyby vás DNA jednoduše předurčovala k bezvýznamné průměrnosti, z níž není úniku?…