Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Společnost Rozhovory

Zkomplikovat úředníkovi život

Kucka01_jaros
Petr Kucka • Autor: Milan Jaroš

Díky jeho odolnosti vůči chladu se mu přezdívá Ajs, z anglického „ice“, led. Odborník na klima z Ekologického institutu Veronica, horolezec Petr Kucka, má ovšem za sebou nejen extrémní pobyty v přírodě, ale také řadu akcí „v dresu“ Greenpeace – protesty proti uhelným elektrárnám i kácení lesů. Za navrtání chladicí věže elektrárny Chvaletice kvůli upevnění lan při věšení transparentu v roce 2016 mu hrozí až šest let vězení. Co říká na to, že se svými kolegy porušuje zákony? A jak se mu se ženou a malým synem žije v maringotce v Bílých Karpatech?

Jak jste se dostal ke Greenpeace?

Vlastně náhodou. Vyrostl jsem na Šumavě, kam se rodiče přestěhovali v osmdesátých letech. Potkali se někde na trampu a odešli spolu na samotu, do pohraničního pásma – sto metrů za barákem jsme měli ostnaté dráty. Byli tam spokojení, ale moc nezapadli; jezdilo za nimi na návštěvu dost kamarádů, a jakmile někdo vystoupil ve vesnici z autobusu, lidé už hlásili, že k nám jde nějaká divná existence. Místní nás nezdravili a dětem zakazovali, aby se mnou kamarádily. V osmdesátém devátém navíc rodiče šířili Několik vět a hrozily domovní prohlídky. Schovávali jsme nějaké knížky, a kdyby nepřišla revoluce, šel by táta nejspíš do basy.

Lesy mi tehdy nepřipadaly jako něco vzácného. Když přijeli lidé z města a říkali, že by se měly chránit, zdálo se mi to zvláštní. Kolem jich přece bylo nekonečně moc.

Co se pak změnilo?

Měl jsem blízko k matematice a fyzice, takže jsem to měl vymyšlené tak, že půjdu do Prahy na matfyz a pak budu dělat nějakého důležitého ajťáka a vydělávat spoustu peněz. Jenže v Praze jsem během studia jednou narazil na stánek, kde Greenpeace sbírali podpisy kvůli ochraně velryb. Měl jsem zrovna čas a chuť něco užitečného dělat, takže jsem nejenom podepsal, ale zůstal tam celý den s nimi. Pozvali mě pak, abych za dva týdny přišel na schůzku dobrovolníků.

Reklama
Reklama

Ze začátku mě to ale moc neuchvátilo. Na té schůzce nám jeden ze starších aktivistů valil do hlavy nějaké ukrutné věci, hřímal, jak je svět špatný. Připadal jsem si jako někde v kostele nebo v sídle nějaké sekty, úplně mě to vyděsilo. Přesto jsem tam potom šel znovu a postupně se začal potkávat s hodně zajímavými lidmi. Žili si po svém, třeba někde stranou ve slaměném domku, cestovali s dětmi po světě a do práce chodili, jen když potřebovali peníze. Zpětně jsem si pak uvědomil, že se mi tehdy během roku všechny hodnoty a životní priority převrátily naruby.

Jak?

Předtím mě nenapadlo, že není nutné jenom roztáčet kola kapitalismu. Že se dá fungovat i jinak. A po tom roce mi naopak připadalo jako úplná hloupost chodit od rána do večera do práce pouze kvůli tomu, aby člověk vydělal peníze a potom s nimi někde něco dělal.

Jaké byly vaše aktivistické začátky?

Kamarád a kolega z Greenpeace Aleš Podivínský nás naučil lézt. Zároveň tehdy Švýcaři pořádali nějaký horolezecký trénink, kam nás pozvali a darovali nám tři lezecké sety, abychom mohli založit svůj vlastní malý tým. Naše první akce byl komín chemičky Deza ve Valašském Meziříčí, na který jsme vylezli v roce 2005. Deza vyráběla rakovinotvorné ftaláty, změkčovadla umělých hmot, a tehdy se v Evropském parlamentu schvalovala legislativa REACH, která vyžaduje, aby podobné chemikálie podléhaly autorizaci. Na komíně jsme strávili tři dny, vytáhli si tam počítač, připojili ho přes telefon k internetu a rovnou na komíně sbírali podpisy pod petici vyzývající české politiky, aby REACH podpořili.

Vylezli jsme na komín a zavolali vedení fabriky. Vyběhli ven a nevěřícně koukali vzhůru.

Tweetni to

Jak jste se do té chemičky dostali?

Bylo to poprvé, takže jsme se toho dost báli. Dlouho jsme zkoumali různé možnosti a vymýšleli, jak na to. Bylo to ale celkem zbytečné, protože pak jsme tam prostě přišli, přelezli plot a vylezli na komín. Z něj jsme pak zavolali vedení fabriky a řekli jim: „Heleďte, my jsme u vás na komíně a chtěli bychom, abyste přestali vyrábět ty hnusný chemikálie.“ Oni pak vyběhli ven a koukali z parkoviště nevěřícně nahoru. Do té doby si nás vůbec nikdo nevšiml.

To zní dost neuvěřitelně.

V Česku to tak zatím bylo při všech našich akcích. Ve Chvaleticích jsme s sebou před třemi lety měli tři čtvrtě tuny materiálu – jedenáct lidí tam na chladicí věži bydlelo tři dny, takže jsme vynášeli zásoby jídla a vody, k tomu solární panel, počítače, tři ohromné transparenty. Není to tak, že bychom tam šli s rukama v kapsách a pak rychle vylezli na věž. Hodiny a hodiny jsme vláčeli ten materiál nahoru, konkrétně ve Chvaleticích asi pět hodin. Žádný poplach nenastal.

V Prunéřově jsme byli dokonce třikrát, přičemž poprvé jsme prolezli dírou v plotě. Podruhé se už musel plot přelézat, tak jsme si přistavili žebřík. A potřetí zpřísnili bezpečnostní opatření, takže nahoře bylo trochu ostnatého drátu. Potřebovali jsme větší žebřík, jinak se nezměnilo nic.

Předstíráte, že jste nějací dělníci?

Do elektráren lezeme většinou v noci. Jinak pomáhá něco, čemu říkáme neviditelné vesty – obyčejné pracovní vesty, žluté nebo ty zelené fosforové. Když je máte na sobě, jste neviditelný, nikdo vás nezastaví. Jednou jsme chtěli lézt na ministerstvo životního prostředí, na střechu, ale vzadu byly otevřené nějaké dveře, kterými chodili dělníci. A tak jsme si vzali neviditelné vesty, vešli jsme dovnitř a vyjeli nahoru výtahem. Dokonce jsme jím jeli s nějakými zaměstnanci, v lezeckém oblečení, s transparentem v podpaží. Nikomu nebylo nic divné.

Někdy je mi až líto těch, kdo mají na starosti ostrahu. Na ministerstvu průmyslu je takový hezký balkonek, na kterém jsme párkrát byli a něco vyvěsili. Většinou pod ním chodí nějaký hlídač, stačí ale poslat dvě slušně vypadající děvčata, která se ho jdou anglicky zeptat na cestu – a on jim klidně půl hodiny vysvětluje, kudy jít. Pak se otočí a za ním visí transparent na budově, kterou měl hlídat.

V zahraničí je ostraha přísnější?

Vlézt třeba do francouzské jaderné elektrárny tak snadné není. V každé mají v podstatě vojenskou posádku a speciální policii, která hlídá jenom reaktory. Vymyslet, jak se dostat dovnitř, je mravenčí práce jako z akčního filmu. Znamená to měsíce sledovat, kdo chodí dovnitř a kdy, kde má ostraha slabá místa.

Ve Fessenheimu, nedaleko hranice s Německem, stojí nejstarší francouzská jaderná elektrárna. Žádali jsme, aby se jí už neprodlužovala životnost, a abychom na problém upozornili, chtěli jsme se dostat k reaktoru. Elektrárnu chrání pět různých plotů z ostnatého drátu a různé další bariéry, proto šly dovnitř čtyři nezávislé skupiny s tím, že aspoň jedné se to podaří. Uspěly ale všechny, takže se na střeše reaktoru najednou sešlo padesát lidí.

Když jsme prověřovali jaderné elektrárny ve Finsku, vlezlo do jedné několik dvojic, různě se tam poschovávaly a psaly vedení – jsme u vás v elektrárně, najděte si nás. Většinu objevili docela brzy, ale dvě se vypátrat nepodařilo. Až po několika dnech se obě musely vzdát, protože jim došla voda. Jedna byla dokonce schovaná v důležitém transformátoru, který pár let předtím vyhořel, což tehdy způsobilo nepříjemné trable. Představa, že se do jaderných elektráren nemůže nikdo dostat a něco tam pokazit, zkrátka vůbec neodpovídá skutečnosti.

Pracujete pro Ekologický institut Veronica, nevládní organizaci, a zrovna na jejím webu jsem si přečetl tuhle reakci či dotaz ohledně vašich akcí: „Pořád vidím někde fotky, jak ekologičtí aktivisté stojí na nějakém komíně s transparentem. Nemyslíte si, že by bylo užitečnější, kdyby vzali hrábě a místo řečí a transparentů šli třeba ničit klíněnku?“ Co byste tazatelce odpověděl?

Že metod, jak pomáhat přírodě, je spousta a každý se najde v nějaké jiné. Důležité je nejen ničit klíněnky a sázet stromy, ale i řečnit na konferencích nebo lézt po komínech. Soupeř je tak velký a silný, že musíme používat všechny nenásilné prostředky, které máme, abychom životnímu prostředí propůjčili nějaký hlas – ono si nemůže říct, že mu něco vadí. A když si řekne, jako v poslední době kvůli suchu, je už situace hodně vážná a často je pozdě na jednoduchá řešení.

Porušujete ale zákony, třeba ty na ochranu soukromého vlastnictví.

Problém je, že ty zákony jsou napsané nějak špatně. Když vylezu na komín nebo na chladicí věž elektrárny a jenom tam jsem, nic neničím, nikomu to nezpůsobuje žádné zvláštní náklady kromě toho, že mě musí sledovat dalekohledem. Přitom mi hrozí postih a musím zaplatit pokutu. Ale když někdo vypouští svinstva z komína, kvůli kterým pak umírají lidé nebo jiní živočichové, tak to je úplně legální a v pohodě. To je z mého pohledu principiálně špatně, systém tu selhává a dosáhnout změny v rámci platných pravidel není možné.

Podle elektrárny Chvaletice jste ale škodu způsobili tím, že jste do chladicí věže vyvrtali díry.

Soudní znalec, kterého si elektrárna objednala, označil ty otvory za tak závažné poškození, že věž mohla každou chvíli spadnout. Přitom když jsme těch pár deseticentimetrových děr kvůli kotvení lan vrtali, elektrárna byla mimo provoz – předtím vyhořela a v tu chvíli nefungovala. A oni ji pak spustili dřív, než díry opravili! Elektrárna vesele jela, čoudila, a oni potom za provozu těch pár děr zaplácli. A teď tvrdí, že věž kvůli otvorům, které ani nešly skrz, mohla kdykoli spadnout.

Kucka02_jaros
Petr Kucka • Autor: Milan Jaroš

Jak velká finanční újma to podle nich byla?

Firmě, která díry opravila, zaplatili 407 tisíc korun, což jsme uhradili. Celkem však po nás zpočátku chtěli dva miliony. Třeba půl milionu si naúčtovali za profesionální dron, který nás při akci natáčel. To byla ale přece jejich volba; nepřipadalo nám to jako věc, kterou bychom měli platit. A podobných položek tam bylo víc.

V jaké fázi teď kauza je?

Vyšetřování bylo uzavřeno, věc předaná státnímu zástupci. Ten to buď zahodí, nebo nás pošle k soudu. Když jsme se na začátku procesu ptali právníka, jaká je šance, že skončíme v base, chvilku se zamyslel a pak řekl něco v tom smyslu, že je určitě menší než padesát procent. To nás moc neuklidnilo.

Jaký trest vám hrozí?

Dva až šest let v kriminále, přinejhorším. V Prunéřově jsme vyvěsili spoustu transparentů, v Deze taky, a nic se nestalo. Nečekali jsme, že tentokrát to bude jiné. V zahraničí se do chladicích věží vrtá běžně.

Proč jste si vybrali právě Chvaletice?

Je to stará uhelná elektrárna a musela by se brzy zavřít, protože by od roku 2020 nesplňovala nové přísnější požadavky na emise. Vlastník však požádal o to, aby ji mohl trochu kosmeticky vylepšit. Bylo pravděpodobné, že emisní požadavky stejně nesplní, ale po drobné modernizaci si vlastník požádá o výjimku a bude elektrárnu provozovat ještě řadu let. Úředníci se mu navíc chystali dovolit, aby kvůli úpravám ani nemusel žádat o posouzení vlivu na životní prostředí. V podstatě vlastníkům předem řekli: „Klidně si elektrárnu předělejte, vliv na životní prostředí je zanedbatelný.“ Hrozilo tedy prodloužení provozu elektrárny až do roku 2030 a to nám připadalo natolik závažné, že jsme se na to rozhodli upozornit a úředníkovi i elektrárně situaci zkomplikovat.

Mít know-how

Máte pocit, že jste úspěšní? Chvaletice nové limity opravdu nesplní, a přesně jak jste předpokládali, žádají teď o výjimku, aby mohly fungovat i po roce 2020. Nekončí ani Prunéřov II, na jehož komíně jste kdysi protestovali.

Ne každá akce něco změní, ale jak to vlastně hodnotit? To, že nepadly limity na těžbu uhlí, které chrání Horní Jiřetín, je výsledkem dvacetileté systematické každodenní dřiny mnoha lidí z nevládních organizací. Léta hlídali jakýkoli legislativní krok, aktivitu nového ministra, náměstka, různá povolení, změnu horního zákona, změnu jednoho dílčího paragrafu… A nakolik k tomu všemu přispělo i to, že jsme proti narušení limitů třikrát protestovali na střeše Úřadu vlády v době, kdy vláda zasedala? To nejde změřit.

Kucka03_foto Greenpeace_Will Rose
Petr Kucka zdolává komín chvaletické elektrárny. (2016)

Někdy ale výsledek jasný je. Tatrami se v roce 2004 prohnal orkán a vypukla kůrovcová kalamita. Lesníci ji využili jako záminku, aby mohli těžit dřevo v Tiché a Kôprové dolině, v národním parku. Místní sdružení Vlk proti tomu protestovalo, několik týdnů blokovali harvestory. Neměli však naše know-how, takže těžební stroje jenom zpomalili. A tak nás požádali o pomoc. Přijeli jsme, zablokovali jsme příjezdovou silnici, na mostě jsme se trubkami připnuli k zábradlí, bránili jsme v průjezdu aut. Se vší parádou, s pozvanými novináři. Policie nás samozřejmě za chvíli odklidila, ale proběhlo to televizí a zprávami po celém Slovensku. Pár dní nato těžba přestala s tím, že se musí prošetřit, jestli byla povolena oprávněně. A vyšetřování ukázalo, že nebyla. Stromy v té dolině dodnes stojí, přitom kdyby je vytěžili a potom se ukázalo, že nelegálně, už by to ničemu nepomohlo.

Máte při podobných akcích nějakou hranici, za kterou byste nešel?

Jsem odchovaný Greenpeace a nové aktivisty učím věřit v princip nenásilí. Násilné akce bych se neúčastnil. Ostatně je statisticky dokázáno, že ty nenásilné jsou úspěšnější. Taky bych nic záměrně nepoškozoval, neničil, třeba nepotápěl velrybářské lodě, i když s jejich činností hluboce nesouhlasím. A pak samozřejmě musím věřit v to, proč tam jdu. Věřit, že to má smysl.

Může jít při vašich akcích o život?

O život nejde. Já tenhle druh lezení učím a podílím se na vymýšlení pravidel. Na bezpečnost musíme myslet mnohem víc než jiní lezci, třeba ti, kdo myjí okna. Ti mají na všechno mnohem víc klidu a času. U nás jdete do akce často potmě, ve stresu, nevyspalý, protože jste několik nocí předtím všechno připravoval. Obvykle nevíte, jak přesně bude vypadat střecha nebo plošina, na kterou polezete. Naše pravidla jsou proto velmi důkladná, všechno je několikrát jištěno. Kdyby někdo spadl a něco se mu stalo, je to nejen tragédie, ale taky obrovský průšvih pro celou organizaci. Prostor pro neštěstí musí být téměř nulový.

Pás se rozjel a řezal nám lana, pod námi 40 metrů hloubka. Museli jsme vytáhnout kabely a přerušit proud, aby se pás zastavil.

Tweetni to

Přesto – dostal jste se někdy do nebezpečné situace?

Jednou málem. Bylo to na uhelné elektrárně v Brindisi, v „podpatku“ italské boty. Plánovali jsme zastavit pás, který dopravuje uhlí do elektrárny, aby jim došlo palivo a museli elektrárnu vypnout. Pás je vysoko nad zemí, táhne se kdovíkam, a my chtěli v jednom místě zatáhnout za jeho bezpečnostní brzdu, a až znehybní, natáhnout přes něj lana a zavěsit pod něj síť, ve které pak budeme bydlet. Nemohli by ho pustit, protože by vzal lana s sebou a my bychom spadli dolů. Takže jsme za tu brzdu zatáhli, přehodili lana, už jsme do sítě skoro lezli – jenže pás se najednou rozběhl. Někdo v centrále si nejspíš řekl, že jenom něco vypadlo, nešel se nikam podívat a znovu to zapnul. Brzda už nefungovala, pás jel, řezal nám lana. Nezbylo nám než vytáhnout z té brzdy nějaké kabely, abychom úplně vypnuli přívod elektřiny. Pak se skutečně zastavil.

Jak to dopadlo?

Upevnili jsme raději lana zespodu té konstrukce a přes pás je hodili jen naoko. Tři dny jsme pak v síti žili. Dělníci dole na zemi, čtyřicet metrů pod námi, udělali z lidí nápis „Go Home“. Nakonec jsme opravdu slezli, ale z jiného důvodu – při průzkumu před akcí nám uniklo, že elektrárna umí spalovat taky mazut, kterého má zásobu. Takže když jim došlo uhlí, přepnuli na mazut a jeli dál. Blokovat dopravník už nemělo smysl.

Mělo to soudní dohru?

Asi za tři roky mi přišlo předvolání k soudu do Brindisi. Nepřipadalo v úvahu, abych se tam dopravoval letadlem, byla to přece akce kvůli klimatu. Takže jsem jel do Brindisi dva dny vlakem a autobusem – a soudce pak přelíčení odročil, protože nedorazil svědek obžaloby. Tak jsem jel zase dva dny domů. Nic dalšího se už nedělo, vyšumělo to do ztracena.

Mění se teď kvůli klimatickým změnám v Česku nějak nálada veřejnosti?

Stává se nám teď, že do našeho institutu v Hostětíně někdo zavolá a chce něco vysvětlit nebo nás prosí, abychom někam přijeli o klimatu debatovat, přednášet a podobně. Zavolali nám třeba studenti ze Zlína a z Valašských Klobouk, že organizují klimatickou stávku a chtějí někoho, kdo by jim řekl pár slov na pódiu. Já se tím nezabývám dlouho, ale naše ředitelka se věnuje ochraně klimatu asi dvacet pět let a nikdy dřív se jí nestalo, že by někdo volal do Hostětína s tím, že shání experta na klima. To je úžasná věc. Na druhou stranu si nejsem jist, jak velká část společnosti si uvědomuje vážnost problému. Když se bavím se stávkujícími studenty, často mi říkají, že doma podporu necítí.

Žít beze stop

Bydlíte s rodinou v maringotce ve Valašských Kloboukách. Proč jste tam z Prahy odešli a jak se vám tam žije?

Nechtěli jsme se ženou vychovávat děti ve velkém městě. Manželka z Valašských Klobouk pochází, tak ji to tam táhlo. A maringotka je v pohodě. Baví mě, že můžu jíst pod stromy na opravdové louce nebo sedět u počítače a z okna koukat na rozkvetlou jabloň. Mám taky mnohem větší kontrolu nad svou ekologickou stopou. Řešit v Praze, co s odpadní vodou, je mnohem složitější; do maringotky si vodu přinesu, několikrát ji použiju a potom odteče do barelu a poslouží ještě při zalévání. Mnohem snáz se tu žije nízkonákladově, bez všemožných stop, i finančních.

A v zimě?

Není to obyčejná maringotka, která mívá třeba čtyři centimetry tepelné izolace. Tahle má patnáct centimetrů polyuretanu. Zvenku je celá oplechovaná, takže dovnitř nefouká. Celkem je to čtrnáct metrů čtverečních, a když jsem do ní sháněl kamna, zjistil jsem, že taková neexistují – i ta nejmenší vytopí třikrát větší prostor. Těšili jsme se, že budeme vařit na kamnech, ale to nejde, protože i když venku teploměr ukazuje minus dvacet, po pár hodinách topení je uvnitř pětatřicet stupňů. Máme taky rekuperaci, takže větráme a neztrácíme teplo. Topit nám stačí jen pár hodin denně. Když jsme dlouho pryč, třeba když přijedeme ze zimního táboření, v maringotce je jeden stupeň, ale vytopíte ji za dvě hodiny, mnohem rychleji než velký barák. Není to tak spartánský život, jak by si člověk mohl myslet.

Jaké je soužití na čtrnácti metrech s malým dítětem? Nehrozí ponorková nemoc?

Zatím to zvládáme dobře. Předtím jsme s manželkou cestovali stopem z Aljašky do Patagonie, jen my dva, rok jsme byli čtyřiadvacet hodin denně spolu – v jednom stanu, v jednom autě, na jedné silnici. Teď je pro nás naopak luxus, že máme střechu, do které neteče.

Dívá se na to vaše žena stejně?

Co máme syna, snáší to hůř. Chybí jí prostor, což chápu. Nepříjemné je to i tím, že jsme na půjčené zahradě. Normálně byste měl vedle maringotky přistavěnou nějakou terásku se střechou, kde můžete být venku a kam neprší. My nic takového nemáme. Sháníme proto jiný pozemek, kde bychom se mohli zabydlet líp. Opravuji druhou maringotku a uvidíme, jestli to bude stačit. Když ne, na vlastním pozemku není těžké postavit dům ze slámy. To člověk zvládne sám.

Hrozí vám několik let ve vězení. Budete pokračovat v akcích, jako byly Chvaletice?

Když jsem byl mladší, důsledky jsem si moc nepřipouštěl. Říkal jsem si: „Dobře, v nejhorším půjdu na rok do basy, to přežiju.“ Teď mám doma ženu se synem a asi bych se víc rozmýšlel, jestli je to opravdu ten závažný případ, pro který stojí za to dát v sázku svobodu, a jestli má daná akce šanci něco změnit. Ale třeba to, co se děje s klimatem, mi přijde jako natolik závažná věc, že bych do toho šel znovu. Cokoli může pomoct, abychom spalovali míň uhlí a snižovali celkově naši uhlíkovou stopu, mi za riziko stojí. Hlavně kvůli tomu, aby měl můj syn šanci na stejně krásný život, jaký žiju já.

PETR KUCKA (37)

Lezec, fotograf, cestovatel a aktivista se narodil ve Vimperku, vyrůstal na samotě u vesničky Strážný na Šumavě. Členem Greenpeace je od roku 2002, pracuje jako programový vedoucí Centra Veronica Hostětín. S rodinou žije v maringotce v Bílých Karpatech.

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Martin Uhlíř

redaktor

uhlir
Přečtěte si více článků od tohoto autora/autorky. Napsal/a jich celkem 778
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte