Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Geopolitika01_foto MSC_Kuhlmann V partnerské krizi. (Americká delegace před hotelem Bayerischer Hof)
Politika Téma

Ve vichru změn

Začíná nový souboj velmocí a Evropané hledají způsob, jak v něm obstát

Každý rok v únoru dochází v mnichovských ulicích k nečekaným setkáním. Kus nákupní třídy třeba zaplní delegace litevské prezidentky, plné ruce tašek s nákupy. Vpodvečer náhodným kolemjdoucím nedaleko náměstí Marienplatz před očima rychlým krokem prosviští bývalý americký ministr zahraničí John Kerry v doprovodu ochranky. A například vloni o půlnoci kolem hloučku překvapených pokuřujících novinářů před obří a řádně podnapilou hospodou U Svatého Augustina prošla estonská prezidentka a několik uniformovaných mužů.

Jsou to výjimečné momenty, kdy do městského života pronikne karneval globální politiky, který se v Mnichově koná již 55 let. Po většinu doby zůstávají desítky hlav států a ministrů, šéfové armád a tajných služeb a další bezpečnostní experti opevnění v hotelu Bayerischer Hof, jehož okolí hlídají stovky policistů. V konferenčním sále hotelu se celý víkend střídají projevy a debaty o naléhavých světových krizích, mimo pozornost veřejnosti dochází ke stovkám setkání politiků, diplomatů a vojáků. Bulvární německé noviny každým rokem shrnou, kolik tisíc šálků kávy a lahví vína se zase v hotelu přes víkend vypilo.

Reklama
Reklama

Litry nápojů na povzbuzení unavené mysli nebo uvolnění stísněné atmosféry jsou skutečně potřeba, pokud tedy vezmeme vážně pohled na svět, který účastníkům ve svém zahajovacím projevu nabídl organizátor konference Wolfgang Ischinger. „Zažíváme nejen skoro nekonečnou sérii menších a větších konfliktů, podle mého přesvědčení procházíme epochální proměnou,“ prohlásil zkušený německý diplomat. Je přesvědčen, že význam dnešní proměny mezinárodní politiky si plně uvědomíme až z odstupu.

Vlnobití v Atlantiku

Ischingerem ohlašovaná epochální změna je tak trochu návratem do minulosti, jen v nových kulisách světa propojeného internetem, popkulturou a materiálním blahobytem. V jeho jádru leží souboj mocností o sféry vlivu, který vedou zvláště USA, Čína a Rusko.

Spojené státy proměnu světa vepsaly do své nové Národní bezpečnostní strategie: dvě desítky let tento klíčový strategický dokument jako hlavní hrozbu vnímal terorismus, nyní je ve Washingtonu prioritou comeback autoritářských mocností. Končí čtvrtstoletí, kdy měl svět po rozpadu Sovětského svazu jednoznačného lídra – amerického. Současně se stále více drolí mezinárodní řád, který vznikl po porážce nacismu a během studené války. Cla zaváděná mezi USA a Čínou omezují mezinárodní obchod, vypovězená zbrojní dohoda mezi Ruskem a USA je předzvěstí nových závodů ve zbrojení. Je zcela nejasné, jak vznikající svět bude vypadat a ke kolika ozbrojeným konfliktům při jeho zrodu dojde.

Nekomplikují se ale jen vztahy mezi USA a východními autoritářskými státy, dochází také k rozkolu uvnitř Západu. Donald Trump jako první americký prezident pohrdá Evropskou unií: vloni v létě ji nazval obchodním nepřítelem, šéfku unijní diplomacie Federicu Mogherini obvinil z toho, že „nenávidí Ameriku“, a v listopadu doplnil, že „nikdo se k nám Američanům nechová tak špatně jako Evropská unie“.

Mnichovská bezpečnostní konference začala v časech hluboké studené války jako fórum přesvědčených zastánců transatlantické spolupráce. V zakouřených sálech hotelu Bayerischer Hof Američané a Západoevropané debatovali o zastavení sovětského vlivu. Proto pořadatele tak zneklidnilo zvolení Donalda Trumpa, jenž v kampani pochyboval o smyslu NATO a otevřeně podpořil brexit.

Američtí hosté vloni i předloni v Mnichově ujišťovali, že se v praxi nic podstatného nemění a Evropané mohou tweety impulzivního prezidenta v klidu ignorovat. Projevy ministra obrany Jamese Mattise, ministra zahraničí Rexe Tillersona a poradce pro národní bezpečnosti H. R. McMastera byly ukotvené v tradici amerických republikánů. Šířily mezi hosty konference pocit, že kurz americké politiky drží v rukou „dospělí politici“. Jenže všechny právě jmenované osobnosti Trump během posledního roku odvolal nebo pro nesouhlas s prezidentovými činy a úmysly samy odstoupily. A názory jejich nástupců se od prezidentových tweetů příliš neliší. Ministr zahraničí Mike Pompeo například v prosinci v Bruselu pochyboval o smyslu EU a řekl, že mezinárodní dohody a organizace, které z pohledu amerických zájmů nefungují dobře, musí být „reformovány nebo eliminovány“.

Munich Security Conference
„Svět je výsledkem vzájemného ovlivňování.“ (Angela Merkel) • Autor: Photothek via Getty Images

Němečtí politici v Mnichově nezvykle otevřeně kritizovali nezájem americké vlády o názory a zájmy evropských spojenců. „Šli jsme tam jako aliance společně, proto bych prosila, abychom také spolupracovali na dalším vývoji a společně o něm rozhodovali,“ řekla Angela Merkel k brzkému stažení amerických vojáků z Afghánistánu, které Trump nyní razí.

Evropské, a zvláště německé politiky naštvalo vypovězení jaderné dohody s Íránem, na které měli vyjednavači EU lví podíl a kterou v Bruselu a v Berlíně považovali za jeden z největších diplomatických úspěchů poslední dekády. Němečtí diplomaté nabízeli úpravy dohody, dlouhé měsíce hledali možný kompromis, američtí partneři jim dávali najevo, že se možná prezidenta podaří přesvědčit. Nepovedlo se a Trump dohodu vloni hodil do koše. Německá média píší, že teď američtí emisaři pravidelně jezdí do Berlína a varují, že německé úsilí o dodržování íránské dohody a obcházení nových amerických sankcí bude mít následky.

„Nesledujeme jen neshodu, jakých ve vztazích mezi Berlínem a Washingtonem bylo již více,“ píše týdeník Die Zeit. „Spor o tuto dohodu zpochybňuje zcela základní předpoklad německé zahraniční politiky. A sice že je možné najít diplomatická řešení problémů, které se národně nedají zvládnout, a že je možné úspěchů dosáhnout i ve spolupráci se soupeři (Rusko, Čína).“

Geopolitika03_foto MSC_Kuhlmann
„Nemůžeme zaručit obranu Západu, když se naši spojenci vydávají do závislosti na Východu.“ (Michael Pence)

Tento transatlantický rozkol se v Mnichově vyjevil naplno ve chvíli, kdy po sobě následovaly projevy Angely Merkel a amerického viceprezidenta Michaela Pence. Kancléřka své vystoupení uvedla krédem cestovatele a přírodovědce Alexandera von Humboldta, podle něhož je svět „výsledkem vzájemného ovlivňování“. Poznání této propojenosti, snaha vcítit se do pohledu jiných států a přesvědčení, že se problémy planety dají ve výsledku řešit jen společně, mezinárodní spoluprací, prostupovaly celým projevem.

Pence měl ale zcela odlišné sdělení. Viceprezident vyjmenoval seznam úspěchů „šampiona svobody“ Donalda Trumpa a po Evropanech direktivně požadoval loajalitu. Zvýšení výdajů na obranu, vypovězení dohody s Íránem, zastavení plynovodu Nord Stream 2 i přístupu Huaweie ke klíčové technologické infrastruktuře. „Nemůžeme zaručit obranu Západu, když se naši spojenci vydávají do závislosti na Východu,“ řekl. USA vnímají svět jako arénu, v níž státy sobecky soupeří o co největší výhody a spojenci mohou počítat s podporou, jen pokud to bude také v americkém zájmu.

„Konferenční hala je spíše malá, byla však dost velká na to, aby se do ní vešly dva světy,“ hodnotil na Twitteru nejdůležitější chvíle letošní konference její výzkumný ředitel Tobias Bunde. „Mezi projevy Merkel a Pence nebyla jen tenze, ony se naprosto míjely.“

Sladit pohled

Podle Mnichovské bezpečnostní zprávy, která je diskusním podkladem pro hosty konference, se americká zahraniční politika ani po odchodu Donalda Trumpa do časů „před ním“ zcela nevrátí.

Příští prezident už možná nebude Evropskou unií pohrdat, ale americkou prioritou pravděpodobně zůstane geopolitický souboj s Čínou. Evropa bude muset najít postoj vůči tomuto souboji, určit si své cíle a ty pak sledovat. Zítřejší Ameriku nebudou tolik zajímat některé pro budoucnost Evropy zásadní oblasti v jejím sousedství, třeba sever a západ Afriky. EU v těchto regionech bude muset určovat a prosazovat svou vlastní strategii. I po Trumpovi možná přetrvá část nacionalistické doktríny „America First“ (Amerika především) a Evropané budou muset častěji než v minulosti hájit své zájmy proti těm americkým, tak jako v případě zmíněné íránské jaderné dohody nebo v otázkách ochrany klimatu.

„Evropská unie je pro novou dobu velmocenského soupeření mimořádně špatně připravená,“ píše se v Mnichovské bezpečnostní zprávě. Když Trump vypověděl dohodu s Íránem, tak EU pocítila svou bezmoc. Byla proti, ale nemá účinné nástroje, jak třeba ochránit před americkými sankcemi evropské firmy, které budou chtít v obchodování s Íránem pokračovat. Například vlastní mezinárodní platební systém, který by obešel ten americký.

„Evropa chce ovlivňovat mezinárodní debaty, ale nemá páky prosadit si svou,“ řekl v Mnichově Norbert Röttgen, šéf zahraničněpolitického výboru německého Spolkového sněmu. Leitmotivem letošní konference byla otázka, jak to změnit. Tedy jak zařídit, aby se Evropa stala jednou z mocností, která bude utvářet 21. století – a nemusela jen pasivně snášet důsledky rozhodnutí druhých.

Než evropští politici začnou vyprávět o svých plánech, tak vždy zdůrazní význam NATO. Panuje mezi nimi shoda, že je transatlantická vazba pořád nejlepší zárukou bezpečnosti – a současně nejistota, zda se na tuto záruku budou moci v budoucnu zcela spolehnout. Evropští politici proto americké partnery snad v každém projevu ujišťují, že jejich obranné rozpočty od ruské agrese na Ukrajině setrvale rostou. Roční obranné výdaje evropských členů NATO jsou dle listu The Economist o 50 miliard dolarů vyšší než v roce 2015.

Šéfka unijní diplomacie Federica Mogherini v Mnichově vedle významu NATO také vyzdvihla zásadní pokroky v hledání společné evropské obrany: nový Evropský obranný fond a společný rozpočet pro vojenský výzkum. Situaci komplikuje, že momentálně vznikají současně dva odlišné pokusy o vojenskou integraci Evropy, které odrážejí neshody Francie a Německa (viz mapu).

mapa

Emmanuel Macron razí Evropskou intervenční iniciativu (EI2), která vzniká se sídlem v Paříži a zůstává mimo struktury EU. Účastní se jí deset zemí, včetně Velké Británie. Jejím cílem je, aby evropské státy, které na základě své historie a akademických tradic interpretují mnohé mezinárodní krize rozdílně, postupně sladily svůj pohled a naučily se na krize v evropském sousedství rychle reagovat. Slovníkem diplomatů a generálů se tomuto cíli říká „vytvoření společné evropské strategické kultury“.

Německo se naopak soustředí na PESCO (Stálou strukturovanou spolupráci), jehož se účastní 25 členů EU včetně Česka. Umožňuje větší investice do společných obranných projektů. Státy ochotné ke spolupráci mohou postupně propojovat své ozbrojené složky, přičemž zdaleka nejvíce pokročila integrace nizozemské a německé armády. Jejich vybrané jednotky podléhají společnému velení.

„Zdá se, že Evropané zůstávají lepší v byrokracii než v batalionech,“ je k budování společné unijní obrany skeptický list The Economist, podle kterého se ve vznikajících obranných schématech ztrácí i zkušení diplomaté a realita je velmi daleko od vizí „evropské armády“. Pokrok je tedy pomalý – a přesto nové iniciativy sbližují velmi odlišnou bezpečnostní kulturu Německa a Francie.

Obě země se řídí rozdílnými pravidly pro export zbraní: francouzská jsou zcela uvolněná, německá naopak přísná. Například po vraždě novináře Džamála Chášakdžího Němci zastavili zbrojní vývoz do Saúdské Arábie, Francie o tom vůbec nediskutovala. Nově společně vyvíjené zbraně, třeba bojový letoun nové generace, však vyžadují kompromis. Vlády v Berlíně a v Paříži podepsaly smlouvu, podle níž Němci nebudou blokovat francouzské vývozy společných zbraní. „My Němci musíme uznat, že naše maximalistické požadavky nemají šanci získat většinovou podporu,“ argumentovala německá ministryně obrany Ursula von der Leyen v Mnichově, „neměli bychom se tvářit, že jsme více morální než Francie nebo domýšlíme lidská práva lépe než Britové.“ Z jejího pohledu stojíme na začátku cesty ke společným evropským pravidlům pro vývoz zbraní mimo státy NATO.

Udávat tón

V propojování armád se Evropa v posledních dvou letech posunula nejvíce. Obrana je ale pochopitelně jen jednou z etap, kterou je třeba při hledání místa v nebezpečném světě 21. století zvládnout. „Kdyby se naše problémy daly vyřešit jednoduše tím, že zvýšíme vojenské výdaje, tak by náš život byl snadný,“ psal v Security Times, speciálních novinách vydaných pro účastníky Mnichovské bezpečnostní konference, François Heisbourg, který posledních 18 let vedl Mezinárodní institut pro strategická studia (IISS) v Londýně. „Naše hlavní výzvy leží jinde.“

Jak to zařídit, aby Evropská unie ve světové politice mluvila jedním hlasem? Nebo aby evropské státy alespoň vystupovaly jako dobře sladěný orchestr?

Tweetni to

Vytvoření společných vojenských sil totiž neodpovídá na základní otázky: Kdy přesně je Evropa použije a kdo a jak o tom bude rozhodovat? Vrací se tak věčný evropský úkol, jehož vyřešení bude v nadcházejícím velmocenském souboji mnohem naléhavější než doposud. Jak to zařídit, aby Evropská unie ve světové politice mluvila jedním hlasem? Nebo aby evropské státy alespoň vystupovaly jako velmi dobře sladěný orchestr?

graf

V posledních týdnech se opět projevily blokády, k nimž vede současný stav. EU například nedokázala společně uznat opozičního lídra Juana Guaidóa prezidentem Venezuely, neboť tomu brání spory v italské vládě. Podobně v minulých letech Řecko a Maďarsko, kde zvláště výrazně investovala Čína, vetovaly evropskou kritiku porušování lidských práv v říši středu. V Libyi, kvůli migraci i islamistické radikalizaci zásadní zemi evropského sousedství, spolu vyloženě soupeří Francie a Itálie. Pořádají své vlastní mírové konference, sází na jiné aktéry tamního konfliktu. Oba státy považují Libyi za svou vlastní sféru zájmu a komplikují tak složité hledání míru.

V debatách o reformě EU se léta objevuje návrh, aby v evropské zahraniční politice nebyl vždy nutný souhlas všech členských států. O některých otázkách, například zavedení sankcí nebo vojenském zásahu, by se podle této myšlenky dalo rozhodovat kvalifikovanou většinou. Byla by tedy potřeba podpora vlád, které reprezentují 65 procent obyvatel Unie a 55 procent členských států. Vloni v Mnichově za tuto myšlenku horovali předseda Evropské komise Jean-Claude Juncker i hostitel Wolfgang Ischinger. „Dokud může každý malý stát vetem znemožnit společnou zahraniční politiku, tak bude EU hrát při řešení světových krizí jen vedlejší roli,“ říkal Ischinger.

Během posledního roku se ukázal zjevný posun v evropské debatě – a zároveň obtíže takto zásadní reformu v dnešní EU prosadit. Většinové hlasování totiž začaly společně propagovat Francie a Německo, podpořil je i Evropský parlament a v Unii vlivný nizozemský premiér Mark Rutte. S takovou změnou by však museli souhlasit všichni členové EU, což v nejbližší době nepůsobí realisticky. Mnoho evropských států nechce riskovat, že jejich zahraniční politika jednou bude přehlasovaná. Odmítají tak dramatický zásah do národní suverenity. Politická debata pokračuje, letos v Mnichově se však tento návrh objevil jen na okraji projevů německých lídrů.

Evropští diplomaté proto vedle promýšlení vlastní reformy hledají partnery, s nimiž by společně čelili mezinárodnímu vichru změn. Německý ministr zahraničí Heiko Maas vloni v létě vyhlásil snahu o sestavení „aliance multilateralistů“. Za těžko vyslovitelným diplomatickým termínem se skrývají státy, které sázejí na mezinárodní spolupráci, minulé dekády těžily z volného obchodu a Američany garantovaného světového pořádku a nyní se obávají jeho konce. Tedy vedle Evropské unie hlavně Japonsko, Kanada, Austrálie a po brexitu také Velká Británie.

„Naše státy jsou příliš malé na to, aby dokázaly samy udávat tón v koncertu velmocí,“ řekl ministr zahraničí Maas vloni v Tokiu. Teď v únoru vstoupila v platnost evropsko-japonská dohoda o volném obchodu, největší svého druhu na světě. Heiko Maas nechce vytvářet žádnou novou organizaci, ale zintenzivnit mezi „multilateralisty“ diplomatické vztahy. S cílem, aby spojená síla těchto liberálních demokracií dokázala nahradit energii Spojených států, až se opět stáhnou z nějaké mezinárodní dohody nebo organizace.

Respekt 9/2019

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Tomáš Lindner

redaktor, zahraničí

lindner tomas
Přečtěte si více článků od tohoto autora/autorky. Napsal/a jich celkem 1343
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte