Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Společnost Téma

Strašit omezováním suverenity nedává smysl

S předsedou Ústavního soudu Pavlem Rychetským o tom, že vstupem do EU byla česká suverenita také rozšířena, o třaskavém precedentu jeho soudu i o lekci z brexitu

Pavel Rychetsky
Autor: Matěj Stránský

V debatě o EU se dnes velmi často operuje s pojmem národní nebo státní suverenita…

…používejte termín státní. Národní suverenita je něco jiného, módní je to teď třeba v Maďarsku. Ale suverenita je pojem, který je historicky propojen buď se státem, nebo – ještě hlouběji v minulosti – s absolutním monarchou.

Dobře tedy – státní suverenita. Jaká je ale její definice? A mění se ta definice v čase?

Definice suverenity je historicky velmi proměnlivá. To původní vymezení mělo velmi kategorickou povahu a říkalo, že to je absolutní, svrchovaná a neomezená moc nad územím, obyvatelstvem a všemi subjekty na tom území existujícími. Absolutní povaha té neomezené moci státu byla výrazným způsobem proměněna, „erodována“, nejprve po první světové válce a následně po druhé světové válce. A v posledních třiceti letech se ta definice dále proměňuje vlivem globalizace. V původní podobě už vymezení pojmu státní suverenita nemůže obstát.

V obou směrech

Naplnil vůbec někdy v dějinách nějaký státní útvar tu definici v absolutní podobě?

Já si dovedu – nebo spíše zkouším si – představit nějaký ostrovní stát, který nemá žádné vnější vazby. Nicméně celý systém mezinárodního smluvního práva veřejného, ale i soukromého, to jest i obchodního, je systémem prolínání. V tom systému „eroduje“ svrchovaná, absolutní, výlučná suverenita do takové míry, že jsme vlastně byli v Evropě nuceni redefinovat pojmy a vymýšlet nové, jako je sdílená suverenita, přenesená suverenita a podobně. Státy nejsou izolovány, hranice jsou více či méně prostupné, máme celou řadu mezinárodních smluv, které jsou z let dávno před vznikem EU. To vše znamená, že dochází ke zcela novému vymezení pojmu suverenita. Floskule o nějakém omezení státní suverenity naší země nebo některých našich sousedů v souvislosti s Evropskou unií jsou hloupé. Volný pohyb zboží a osob, tedy principy, na nichž je EU postavena už od vzniku Evropského společenství, odstraňují hranice, jimiž jednotlivé státy svou suverenitu vymezovaly. Suverenita těch států se může jevit jako omezená, ale současně jako rozšířená o to, že vlastně zasahují i přes vlastní hranice do sousedních zemí.

Když část politické reprezentace hovoří o tom, že dochází k omezování státní suverenity, stejně argumentačně silně lze říct pravý opak.

Tweetni to

Protože kromě vlastního obyvatelstva a území ovlivňují obyvatelstvo a území jiných států.

Ano. Když část politické reprezentace hovoří o tom, že dochází k omezování státní suverenity, stejně argumentačně silně lze říct pravý opak. Tedy že přistoupením k Evropskému společenství, nyní Evropské unii, dochází k rozšiřování suverenity. Ten stát se najednou podílí nejen na výkonu své pravomoci vůči svému území a svým občanům, ale dokonce i na výkonu své působnosti vůči území a občanů jiných států. Ústavní soud se tím podrobně a důkladně vyrovnával ve dvou nálezech k Lisabonské smlouvě. A vedle toho je tu ještě několik judikátů, které jsou zčásti recipovány do těch lisabonských nálezů, ve kterých říkáme, že tedy je v rámci Evropského společenství, nyní Evropské unie, sdílená pravomoc. A že český stát projevil suverenitu tím, že přenesl část některých našich svrchovaných pravomocí na společné orgány. Málokdo si totiž uvědomil, co v té Lisabonské smlouvě a ve Smlouvě o fungování Evropské unie je. Tedy nejen že tam je poprvé v existenci toho integračního evropského uskupení možnost odejít, ale je tam dokonce i pasáž o tom, že kteroukoli z pravomocí, které jsme přenesli, můžeme předepsaným postupem chtít zpět.

To dříve ve smlouvách nebylo zmíněno?

Ne takto explicitně. Český Ústavní soud – do jisté míry inspirován judikaturou německého Spolkového ústavního soudu – pak rovněž řekl, že sice nemůže zrušit akt vydaný v rámci Evropské unie. A je jedno, jestli jde o směrnici, nebo rozsudek Soudního dvora EU. Ale zároveň (v roce 2012 – pozn. red.) ÚS řekl, že si na věky vyhrazuje kompetenci prohlásit takový akt pro území České republiky za neúčinný. A jsme jediný členský stát, který to už jednou učinil. Nikdo jiný si zatím netroufl.

O co šlo? A lze toto rozhodnutí považovat za výraz státní suverenity?

Nepochybně. Šlo o spor ÚS a Nejvyššího správního soudu (NSS) o československé důchody. My jsme opakovaně řekli, že české úřady jsou povinné dorovnat důchody lidem, kteří v době československého státu pracovali pro podniky, jež sídlily na Slovensku. Třeba České dráhy, které měly za federace generální ředitelství na Slovensku. Takže se stalo, že nějaká pokladní nebo výpravčí v Pardubicích, kteří v životě nebyli na Slovensku, dosáhli důchodového věku, požádali tady o důchod, a oni jim řekli: „Máte smůlu, musíte požádat na Slovensku, protože váš zaměstnavatel, který za vás platil, je tam.“ A protože české důchody byly na rozdíl od slovenských valorizovány a roli hrál i kurz koruny, výpravčí z Pardubic dostával poloviční důchod oproti svému sousedovi. My jsme opakovaně judikovali, že české úřady, Česká správa sociálního zabezpečení, jsou povinny jim to dorovnat.

Jaká byla reakce?

Nelíbilo se to Nejvyššímu správnímu soudu a asi ani vládě, protože to nebyly malé peníze. Nebyla jiná možnost, jak nerespektovat naše rozhodnutí, než se obrátit na Soudní dvůr EU v Lucemburku. Když jim dal Lucemburk za pravdu, tak my jsme vydali ten slavný rozsudek, v němž jsme konstatovali, že sice uznáváme přednost evropského práva před vnitrostátním právem, ovšem s jednou výjimkou. A to pokud je v rozporu s článkem devět, odstavcem dvě Ústavy ČR, což je ustanovení, které má málokterá země a které říká: „Podstatné náležitosti demokratického právního státu jsou nezměnitelné.“ A že sice nemůžeme zrušit žádný akt EU, ale můžeme ho prohlásit za neúčinný pro Českou republiku, pokud je v rozporu s podstatnými náležitostmi demokratického právního státu. Ani v ústavě, ani v právním řádu nicméně nenajdeme ani demonstrativní a už vůbec ne taxativní výčet toho, co všechno se podstatnými náležitostmi právního státu míní. ÚS je ovšem ten, kdo to může ve své judikatuře hledat. Některé věci jsou nicméně nepochybné, jako jsou třeba základní lidská práva a svobody, jako třeba právo na život, to znamená zákaz trestu smrti.

Váš postoj byl vcelku radikální a mohl by mít následky pro celou EU. Bylo vaše rozhodnutí v EU napadeno nebo zpochybněno?

Byl to třaskavý precedens. Asi týden po tom mi volal předseda německého Spolkového ústavního soudu a zval mě tam, protože jsme si troufli udělat něco, čím oni občas jemně vyhrožovali, ale nikdy si rozhodnutí Soudního dvora EU nedovolili prohlásit za „ultra vires“, za překročení pravomoci. Od té doby je nicméně ticho po pěšině.

Žádný ústavní soud členského státu vás nenásledoval?

Nikdo si to netroufl a řekl bych, že v Bruselu a v Lucemburku chtějí, aby se na to zapomnělo. Myslím nicméně, že to přivedlo unijní orgány jaksi k větší sebekontrole a řekněme zdrženlivosti ve vztahu k vnitřním poměrům v členských státech. Ale dnes si nemohu neuvědomit jistý nebezpečný precedens pro země, jako jsou Maďarsko a Polsko. A začínám mít obavy, aby náš nález v případě československých důchodů, jímž jsme veřejně manifestovali nerespektování Soudního dvora EU, nebyl zhoubným příkladem pro tyto dvě členské země a pro jejich – podle mě naprosto alarmující – legislativní kroky.

Dopředu to neřekneme

Mluvili jsme o tom, že Lisabonská smlouva stanovuje, že je možné pravomoci, které členský stát přenesl na EU, zase vzít zpět. Podívejme se v téhle souvislosti na vrcholící brexit: není jeho vývoj zároveň potvrzením i vyvrácením tohoto předpokladu? V teorii to sice možné je, ale v praxi se to ukazuje jako nesmírně obtížné, ne-li nemožné.

Má to dvě dimenze. Jednu čistě politickou, kde bych měl být velmi zdrženlivý ve svém hodnocení, a druhou z hlediska komunitárního práva, a tedy integračního úsilí Evropy. To, že Smlouva o fungování Evropské unie samotné vystoupení z EU činí komplikovaným, rozkládá ho časově a váže ho na celou řadu podmínek, je myslím moudré. A otázka brexitu je podle mě dokladem toho, jak může být nechtěně zcela zneužit institut referenda. Jsem přesvědčen o tom, že těch 51,5 procenta občanů Spojeného království, kteří hlasovali pro brexit, mělo dva motivy. Zaprvé hlasovali proti establishmentu a zadruhé mysleli, že nebudou mít většinu. Takže neuvažovali ve skutečnosti o brexitu, ale o tom vyjádřit svou nespokojenost s vládnoucí garniturou.

Otázka mířila ke vztahu k suverenitě. Pokud si přečtu, že se pravomocí nevzdáváme, pouze je přesouváme, součástí téhle myšlenky je možnost, že si je můžeme zase vzít zpět. Ale na brexitu se ukazuje, že přesunout pravomoci zpět na členský stát je velmi obtížné.

Je. Ale uvědomte si, že až do přijetí Smlouvy o fungování Evropské unie prostřednictvím Lisabonské smlouvy nebyla vůbec žádná úprava a bylo možné říct, že nebyla možnost vystoupení. Nepochybně to je jeden z výrazných akcentů demokratizace celého toho integračního seskupení. A ta obtížnost, o které hovoříte, se vůbec nevztahuje k EU, ale k vnitropolitickým poměrům ve Velké Británii. To je jejich vnitřní problém, to vůbec není problém Evropské unie. Oni si myslí, že si lze ponechat výhody spočívající v integračním členství, a přitom se zbavit toho, co cítili jako nevýhodu, zejména v oblasti volného pohybu osob. To prostě nejde. Nemůžu být nahý a oblečený současně.

Nebo jak říkají Britové: „To have cake and eat it.“ Když se vrátíme na začátek, jak tedy do novodobého vymezení suverenity promluvila existence EU?

Spíše bych řekl, jaká byla představa a cíl. Nejsem si totiž jist, jestli se to podařilo naplnit. Po dvou světových válkách, po různých sociálních a hospodářských otřesech zde byla snaha vytvořit stabilní prostor, prostor prosperity, prostor míru. Tato idea se dá reálně a bez nějakých deficitů naplnit jen jediným způsobem, a to skutečnou integrací a federalizací Evropy. Myslím, že by to byla skvělá budoucnost pro Evropu. Evropa je ovšem zmítaná sociálními problémy, nacionalismem, šovinismem, a proto se zdá, že tato cesta je přinejmenším na dost dlouhou dobu zcela uzavřená. Jsme na půl cesty, a to přináší velké problémy. Klasická ukázka je celá eurozóna. Ta by prostě měla smysl jedině, kdyby současně byla fiskální eurozónou, kdyby také daňové podmínky byly stejné v těch zemích, které mají společnou měnu. Jakmile máte společnou měnu v různých ekonomikách, s různými daňovými systémy, tak to prostě nemůže fungovat.

Místo debaty o integraci se ovšem točíme na debatě o suverenitě. Spočívá její základní problém v tom, že řada diskutérů operuje s definicí suverenity z 19. století?

Samozřejmě. Stojí za to si přečíst ty dva naše lisabonské nálezy, a to nejen kvůli naší argumentaci, ale také kvůli argumentaci Václava Klause a druhé skupiny navrhovatelů, což byli senátoři. Oni skutečně žijí v zajetí toho konceptu suverenity z doby středověku a vůbec nevnímají to, jak došlo změnou Evropy a celého světa, čili ne nutně procesem evropské integrace, k jiné koncepci státní suverenity. Konkrétně Václav Klaus argumentoval tím, že článek deset ústavy říká, že Česká republika může přenést část svých svrchovaných pravomocí na mezinárodní instituci, a zároveň článek jedna ústavy říká, že jsme svrchovaný unitární stát. A chtěl, aby Ústavní soud stanovil, jaké svrchované pravomoci lze ještě přenést, abychom zároveň zůstali suverénním státem. Na to jsme samozřejmě odpověděli, že to Ústavní soud nechce a nesmí dopředu říct, protože to je politické rozhodnutí. Politici mohou pravomoci přenášet, a my jim můžeme říci, jestli tu hranici překročili, nebo ne. Ale dopředu to neřekneme. Ani to nelze, protože vůbec nevíme, jaký vývoj Evropu a celý svět čeká.

Je nějaká oblast, v níž České republice uškodilo, že část vlastní suverenity přenesla na EU?

Myslím, že se to zatím neprojevilo v žádném aktu Evropské unie. Při posuzování Lisabonské smlouvy bylo nicméně nejtěžší posoudit ustanovení, které zmocňuje orgány EU, aby za celou Unii bez projednání sjednávala mezinárodní smlouvy, a zavazovala tak i členské státy.

Reklama
Reklama

Evropská unie si toho je plně vědoma a vlastně tak vůbec nečiní a jde o jakousi pojistku pro krajní případy. Nicméně tam jsme se rozhodovali velmi těžce, protože jeden ze znaků státní suverenity je, že jenom stát může zavázat celý stát smlouvou uzavřenou s jiným státem. A pak je ještě jedna oblast, která je zajímavá, byť o ní nikdo nemluvil, a to je zásah do pravomoci ústavních soudů členských zemí. Když jsme v roce 2004 přistupovali k EU, tak platila a až dosud de facto platí doktrína, že jsou zde dva právní systémy: „acquis communautaire“ – evropské právo – a národní právo, a že jsou separované. Suverénem přes národní právo je Ústavní soud, jen on může přezkoumávat jeho soulad – a teď ta otázka, s čím? My máme jasnou doktrínu, že s naším ústavním pořádkem. Pro nás není evropské právo referenčním kritériem, když posuzujeme, zda nějaký zákon přijatý českým parlamentem je, nebo není protiústavní. A pak je evropské právo, kde uznáváme prioritu Soudního dvora EU v Lucemburku. A z této doktríny jsme dovodili, že je-li do našeho vnitrostátního práva implementovaná nějaká směrnice, nějaká část evropského práva, a je to u nás napadeno, že my budeme přezkoumávat jenom způsob, proces implementace. Tato doktrína je už dnes neudržitelná. Už to dávno nejsou dva separované právní systémy.

Vidíte zde naopak prostor, v němž by přenesení pravomoci na evropský celek Česku vyloženě prospělo?

Nepovažuji se za povolaného vyjadřovat se k oblastem mimo působnost moji nebo působnost Ústavního soudu. Jsem ale přesvědčen o tom, že v podstatě ve všech oblastech základních principů fungování Evropské unie, třeba v oblasti volného pohybu zboží, je naše členství jednoznačně výrazným přínosem. Vůbec si nedovedu představit, co by se s Českou republikou stalo, kdyby nastal czexit. Naše ekonomika by vůbec nebyla schopna existovat.

V tomto směru dostáváme poučnou lekci díky brexitu?

Ano. Dokonce i pro pátou nejsilnější ekonomiku planety je to katastrofa.

Pavel Rychetsky
Pavel Rychetsky • Autor: Matěj Stránský

Pavel Rychetský (75)

Politik a právník. V letech 1998–2002 byl místopředsedou vlády Miloše Zemana a zastával post předsedy Legislativní rady vlády. V následující vládě Vladimíra Špidly působil až do srpna 2003 stejné posty, navíc byl ministrem spravedlnosti. Od roku 2003 je předsedou Ústavního soudu ČR.

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Silvie Lauder

vedoucí rubriky, Fokus

Silvie Lauder
Přečtěte si více článků od tohoto autora/autorky. Napsal/a jich celkem 1517
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte