Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Společnost 30 let Respektu • 1991-1995

Klondike

Československý obchod se zbraněmi

CAST_PRVNi_Klondike01

Už dva roky se v Československu mluví o konverzi. Prezident Havel i ministr zahraničí Dienstbier často opakují, že jsme rozhodnuti skoncovat se zbrojními dodávkami podezřelým režimům a do konfliktních oblastí. Skutečnost je však trochu jiná. Za oponou velkých slov pokračuje obchod jako dřív. Všechno je pouze trochu divočejší, protože praskl ideologický krunýř a zachovaná obchodní síť pracuje zcela bez kontroly.

Jugoslávie: jeden a půl miliardy dolarů

„Vážení pánové, rádi bychom vás informovali, že máme kontrakt na dodávku zboží do Nigérie. V příloze najdete i seznam a potvrzení o konečném uživateli č. 129 BL 94126.“

Tak začíná dopis, který loni 15. října poslal z Prahy obchodní ředitel slovenské firmy Unimpex, s. r. o., Miroslav Louma maďarské společnosti pro zahraniční obchod Technika Budapešť.

Reklama
Reklama

„Materiál uvedený na seznamu,“ píše se dál v dopise, „by se měl shromáždit v Budapešti na green line zone, aby odtud mohl být letecky dopraven přímo finálnímu odběrateli. Do Budapešti se bude zboží vozit nákladními kamiony z rumunsko-maďarské hranice. Zdvořile vás tímto žádáme, abyste nám zajistili přepravní licenci od maďarských hranic na green line zone a další nezbytné formality.“

Není obvyklé, aby československá zásilka putovala do Nigérie přes Rumunsko a Budapešť. Existuje totiž mnohem kratší a logičtější cesta přes Hamburk nebo Frankfurt. Unimpex měl ovšem pro svou okliku velmi dobré důvody. Částečně je vysvětluje už pouhý seznam dodávaného „materiálu“.

Certifikát č. 129 BL 94126 (vydaný ministerstvem obrany v Lagosu 21. června 1991) podepsal major L. Ogando, důstojník generálního štábu odpovědný za výzbroj nigerijské armády. Jde o tzv. end-user, tedy o potvrzení, že příjemce zboží nepronajme, nepůjčí, neprodá ani nedaruje nikomu dalšímu. Obsahuje šestnáct položek. Mimo jiné například:

500 000 samopalů AK-74 (Kalašnikov),

200 000 pistolí vzor CZ-75 a CZ-85,

200 000 samopalů UZI,

100 000 automatických pušek M-16,

200 000 ručních granátů,

10 000 minometů,

10 000 protitankových raket.

Vyjdeme-li z ceníku konkurenční firmy E.M.I., činí pouze účet za kalašnikovy 625 milionů dolarů; celá zásilka překračuje jeden a půl miliardy USD. Tak gigantický obchod se většinou podaří jen v době války. Z dalších souvislostí kontraktu vyplývá, že právě o ni jde.

Nákup přes Norimberk

Ve světovém obchodu se zbraněmi patří Nigérie k nejznámějším prostředníkům. Úředníci v Lagosu si s dodržováním podmínek certifikátu nedělají těžkou hlavu a je o nich známo, že jsou za patřičnou provizi ochotni reexportovat zbrojní dodávky prakticky kamkoli. Není přitom ani nutné, aby se zboží aspoň formálně dostalo na nigerijskou půdu. Proto je na certifikátu 129 BL 94126 velmi zajímavá poznámka: „Potvrzujeme také, že naším výhradním nákupčím pro tuto transakci je firma A I Trading GmbH.“

A I Trading sídlí v Norimberku, Aldringenstrasse 19, a zástupcům Unimpexu není neznámá. Loni na jaře jí pan Louma „na základě předchozí korespondence“ nabídl odběr 30 000 samopalů zn. Škorpion (cena 480 dolarů za kus) a 10 000 pistolí vzor CZ-75 (350 dolarů za kus). Obchod se měl uzavřít do 30. srpna 1991.

Jen těžko si lze představit, že by Německo, které je šestým největším vývozcem zbraní na světě, potřebovalo přezbrojit svoji armádu zrovna českými samopaly. Celá zásilka je tedy s největší pravděpodobností určena do třetí země. Kam, to ví nejlépe muž, který za A I Trading GmbH nabídku Unimpexu přijímal. Má zvučné německé jméno: Ivan Alilovič. On by také zřejmě dokázal vysvětlit, proč se stovky tisíc samopalů a granátů „pro Nigérii“ shromažďují via Rumunsko v Budapešti, tak blízko jugoslávských hranic.

Nemůžeme nic dělat

V pražské kanceláři firmy Unimpex se k lagoskému kontraktu a vztahům s A I Trading odmítli vyjádřit. Sdělili nám pouze, že M. Louma je na delší služební cestě mimo republiku.

Ředitel odboru KOVOM na ministerstvu zahraničního obchodu Štefan Glezgo, který vydává povolení k vývozu zbraní, je o kontraktu společnosti Unimpex s Nigérií informován. „Vím o tom, ale nikdo mi zatím nepředložil žádost o licenci,“ říká. Podle jeho mínění je obchod tak neuvěřitelných rozměrů pravděpodobně jen krycím manévrem, který má upoutat pozornost úřadů a zakrýt spoustu menších kšeftů se stejným partnerem – jugoslávskou federální armádou. „My ten kontrakt samozřejmě nepovolíme, ale o to nejde. Jde o to, abychom lidi, kteří podobné věci plánují, mohli nějak postihnout, třeba je i zavřít. Pokud to neuděláme, stane se za chvíli z téhle země Klondike. Bohužel, teď jsme bezmocní. Odmítneme sice povolovací razítko, ale nemůžeme ani zahájit vyšetřování.“

Jiný vysoký vládní úředník, který si nepřeje být jmenován, byl ještě pesimističtější: „Pochybuji, že by se ti, kteří jsou schopni uzavřít tak velký obchod, zalekli jednoho chybějícího razítka. Oni se vyznají, mají rozsáhlé kontakty a v téhle branži jde o neskutečné peníze. My proti nim stojíme s prázdnýma rukama, v absolutním právním vakuu. Neexistuje zákon, který by vývozu zbraní dával jasný rámec. Je pouze změť vládních nařízení, které se všelijak rozcházejí, popírají a hlavně nemají vůbec žádnou váhu.“

Rozhoduje jediný člověk

Československý obchod se zbraněmi činil v minulých letech téměř 8 % hrubého národního důchodu. Za komunistické vlády se pravidla vývozu řídila pokyny stranického aparátu, který každé rozhodnutí konzultoval v Moskvě. Jediným vývozcem byl Omnipol, jehož ředitel byl současně náměstkem ministra zahraničního obchodu.

Za komunistů jsme do Libye dovezli značné množství zbraní a semtexu.

Tweetni to

V roce 1990 se však situace radikálně změnila. Na Slovensku vznikly hned dvě exportní organizace: Martimex a Unimpex. Po nástupu ministra Bakšaye na FMZO prosadil Unimpex známou dodávku 250 tanků do Sýrie a rychle se stal hlavním domácím konkurentem Omnipolu. Zároveň vznikly i desítky soukromých firem, které se zabývají prodejem zbraní. Klíčovou roli v nich často hrají bývalí generálové čs. armády, lidé propuštění z Omnipolu a StB.

K tomu, aby jakákoli obchodní společnost mohla podnikat se zbraněmi, potřebuje nejprve povolení federálního ministerstva zahraničního obchodu, které uděluje šéf odboru KOVOM Štefan Glezgo. Tento šestatřicetiletý muž, bývalý vedoucí odboru ONV Rimavská Sobota, je nejen vysokým úředníkem FMZO, ale současně i poslancem Federálního shromáždění za VPN a členem branného a bezpečnostního výboru parlamentu. Výkonná i kontrolní moc jsou tedy soustředěny v jedné osobě.

Potřebné oprávnění k prodeji zbraní má dnes v Československu 28 firem; téměř 20 z nich je soukromých. S povolením od pana Glezga si už může firma sjednávat s výrobci nebo s armádou nákup zbraní a volně je nabízet k prodeji. Pokud se jí podaří uzavřít kontrakt a získá od příjemce zásilky certifikát (end-user), může na FMZO žádat o udělení licence k vývozu, případně dovozu. O tom, kdo ji dostane, rozhoduje opět Š. Glezgo. Podklady k rozhodnutí mu zpracovává předlistopadový ředitel Omnipolu ing. Fritzl. S licencí v kapse pak už firmě nic nebrání v praktickém provedení obchodu.

Libye: licence na „tankové odborníky“

Československé styky s Kaddáfího režimem mají bohatou tradici. Za komunistické vlády jsme do této země vyvezli značné množství zbraní a pověstnou zásobu trhaviny Semtex (700 kg), kterou Libye dodává nejrůznějším teroristickým organizacím po celém světě. Navíc řada čs. podniků v džamáhíríji stavěla kompletní továrny i s technickým vybavením. Jednou z nich je také objekt 80 kilometrů jižně od Tripolisu, který nesl pracovní název TAZ a jehož výstavbu organizoval Omnipol. Součástí kontraktu byla výstavba budov a dodávky technologie včetně náhradních dílů.

Smlouva TAZ, podepsaná začátkem osmdesátých let, se kulantně zmiňuje jen o „závodě na opravu těžkých vozidel“, což přeloženo do srozumitelného jazyka ovšem znamená opravárenskou linku pro těžkou vojenskou techniku. Potvrzují to i naši dělníci, kteří na stavbě pracovali pod dohledem libyjské armády. Shodně vypovídají, že pravý účel celého objektu byl už tehdy jednoznačný: továrna na opravy a kompletaci tanků.

Letecký most Praha–Tripolis

Přestože nová československá vláda zřetelně deklarovala změnu své politiky vůči Kaddáfího režimu (mimo jiné i tím, že FMZV Libyi zařadilo mezi země, do kterých je vývoz našich zbraní zakázán), podepsal 30. dubna 1991 pan Kadeřábek z Omnipolu další kontrakt. V jeho rámci odjede do Libye 667 „tankových montérů“, jejichž úkolem bude konečně spustit provoz v dokončeném závodě TAZ. Jak potvrdil generální ředitel Omnipolu Stanislav Kožený, dostala jeho firma povolovací licenci od FMZO bez problémů. Politické konzultace a zvažování mezinárodních rizik, o nichž pouhý den před podpisem smlouvy mluvil na tiskové konferenci Václav Havel, šly zřejmě stranou: o smlouvě neví ani vláda, natožpak prezident.

Vedle tohoto expertního kontraktu stále běží dodávka dříve domluvených náhradních dílů pro stroje v TAZ. Zatím poslední zásilka opustila naše území vloni. Protože válkou v Jugoslávii byla přerušena klasická námořní cesta, pro zbytek dodávky si k nám na konci minulého roku Libyjci přiletěli vlastními letadly. Ve stejnou dobu dodala martinská firma IDOP do Libye náhradní komponenty k tankům. I tento obchod proběhl zcela nerušeně: nebyla informována ani vláda, ani ministerstvo zahraničí. Na celé věci je navíc pikantní, že Kaddáfího režim dosud nezaplatil částku za už dodané zboží. Důvod, proč prozatím neodjelo zmíněných 667 „montérů“, je obdobný: Libye neotevřela bankovní akreditiv. Papírově je ovšem cesta pro tankové odborníky stále volná a ihned po předložení potřebných finančních záruk mohou odjet a připojit se k našim technikům, kteří v Libyi již řadu let pečují o dobrý stav čs. trenažérů pro výcvik pilotů. V souvislosti s těmito fakty pak ani nepřekvapí, že obchodním radou na naší ambasádě v Tripolisu je pan Kurka, který – stejně jako současný obchodní rada v Sýrii pan Křižanovský – byl dlouholetým zaměstnancem Omnipolu.

Komise

Neúnosnou situaci mělo vyřešit loňské rozhodnutí federální vlády o zřízení mezirezortní komise, v níž jsou zastoupeny ministerstva obrany, zahraničí a obchodu a jejímž členem je i sekretář Rady obrany státu generál Čadek. Teoreticky má komise posuzovat politicky sporné kontrakty a rozhodovat o nich. V praxi to ovšem vypadá tak, že to, o čem bude jednat, stejně určuje pan Glezgo: u něho se totiž scházejí žádosti o udělení licence a je jen na něm, zda je považuje či nepovažuje za „problematické“. Komise nemá rozhodovací pravomoc a neudělení licence může jen doporučit.

Ministerstvo zahraničí sice disponuje seznamem zemí, do nichž je vývoz zbraní politicky nepřijatelný (například Kuba, Libye, Severní Korea, Čína, Etiopie) nebo nedoporučený (Pákistán), ale v komisi nemá právo veta. Navíc interní pravidla jednání stanovují, že dodávky do nekonfliktních oblastí projednává komise jen tehdy, pokud objem obchodu přesáhne 50 milionů dolarů.

Jeden z vysokých státních úředníků, který se zabývá problematikou vývozu zbraní, nám k tomu řekl: „Současný stav je nepřijatelný. O vývozu speciální techniky, která je zbožím s velkým mezinárodním dopadem, nemůže rozhodovat FMZO, protože se na zbraně dívá z čistě obchodního hlediska. Naše zahraniční politika ovšem nemůže brát zřetel pouze na ekonomickou výhodnost připravovaných kontraktů. Musíme domýšlet i mezinárodněpolitické důsledky, které nás nakonec mohou poškodit víc než neuskutečněné zbrojní dodávky.“

Írán: utěšující náplast

V době zahájení odzbrojovací konference ve Vídni vlastnila čs. armáda 3315 tanků. Výsledkem jednání byla dohoda o snížení stavu konvenčních ozbrojených sil, známá pod zkratkou KOS. Podle této smlouvy jsme se zavázali vyřadit z výzbroje 1880 strojů; z celkového počtu vyřazených tanků jsme povinni 362 sešrotovat a zbytek, čítající 1518 kusů, můžeme prodat. Pokusil se o to Omnipol kontraktem z října 1990. Tisíc pět set tanků plus výrobní linku chtěl odkoupit Írán. To však bylo pro naši vládu ze zahraničněpolitických důvodů nepřijatelné a z dodávky sešlo. Zatím se nám podařilo prodat jen něco kolem 200 kusů do Peru.

Íránská strana se po zrušení dohody cítila podvedena a podmiňovala všechny civilní obchody (máme v Teheránu údajně slíbeny zakázky v celkové hodnotě dvě miliardy dolarů) dodávkou slíbených zbraní. Krize trvala několik měsíců, až ji nakonec vyřešila návštěva ministra Bakšaye v Íránu. Delegace totiž nabídla jiné, zajímavější zboží: systém Tamara.

O Tamaru je ve světě velký zájem. Přestože jde o obranný systém, má v moderní válce, vedené tzv. chytrými zbraněmi, mnohem větší cenu než všech zastaralých 1500 tanků dohromady. Pro Írán je to tedy velmi dobrá utěšující náplast. Zatím je celý kontrakt ve fázi příprav, ale na odpovědných místech proti němu není větší odpor. Mezirezortní komisí pravděpodobně projde bez problémů, protože nejde o smrticí, ale obrannou zbraň. Pochybnosti o připravovaném projektu však mají vojenští odborníci. Jeden z nich celou věc komentoval takto: „Vláda by si měla uvědomit, co prodej Tamary do Íránu znamená. Celý systém bude okopírován a později se dostane do rukou dalších zemí. MCS-90 je navíc zbraň, která jako jediná z naší produkce zajímá státy NATO. A promarnit jejich zájem obchodem s Íránem je vysoce riskantní.“

Bez zákona

Popsaný mechanismus povolení a licencí měl do letošního roku oporu v zákoně. Od 1. ledna 1992 je však dosavadní právní úprava předmětem nejasností a různých výkladů. Způsobilo to přijetí obchodního zákoníku, který nahradil řadu dosavadních právních norem a zcela uvolnil zahraniční obchod. Nový zákon totiž vůbec nezná pojem „povolení“, a to ani pro vývoz speciálu. Dosud platné usnesení federální vlády o pravidlech obchodu se zbraněmi sice stále zakotvuje institut licencí, ale to je málo platné, protože usnesení je podzákonnou normou a nemůže suplovat zákon.

Štefan Glezgo nám k tomu řekl: „Od letošního roku skutečně odpadá nutnost získat povolení k obchodní činnosti. K vlastní realizaci prodeje zbraní je však stále třeba udělení licence od FMZO. Zmatek vyřeší připravovaný zákon o vývozu speciální techniky (připravený je už řadu měsíců, naráží však na kompetenční spory), který by měl stanovit přesná pravidla pro vydávání povolení a postihovat i ‚nepovolené‘ nabídky zbraní a uzavírání kontraktů.“ Právník společnosti, která se zabývá obchodem se zbraněmi, však tvrdí, že licence od FMZO není potřeba, protože neexistuje zákon, který by ji nařizoval. Podle tohoto muže se prý „lidé z téhle branže na nějaké usnesení vlády klidně vykašlou“.

Pákistán: tajný souboj o zakázku

V ZŤS Turčianské strojárne Martin je v současné době zaměstnáno na zbrojní lince asi tisíc lidí, kteří kompletují deset tanků týdně (350 ročně). Jejich poslední zakázkou mělo být 256 strojů T-72 do Sýrie. Zdá se ale, že konec „speciální výroby“ nebude tak jednoduchý. Je to příliš výnosný obchod a zbrojařská lobby hledá usilovně další odbytiště. Československé tanky jsou ovšem natolik zastaralé, že se dají vyvézt pouze do velmi žhavých a konfliktních oblastí světa – a tím zase nastávají politické komplikace. Jistý úředník čs. ministerstva zahraničí to charakterizoval takto: „Když mám dnes tank, musím uvažovat, jak bych se ho zbavil. Do Libye je to problém, do Sýrie taky, o Íránu a Iráku nemluvě. Zůstává pár zemí, mezi nimi Pákistán, protože ten je stranou zájmu a jeho vyzbrojování vadí jedině Indii.“ Podle tohoto diplomata je Dienstbierovo ministerstvo „samozřejmě proti“ všem takovým kontraktům, ale své souboje s obchodníky na FMZO pravidelně prohrává. Potvrdilo se to ostatně i při nedávné cestě M. Čalfy do Pákistánu a Číny.

Z 36 členů „obchodního a průmyslového týmu“, který se vešel k premiérovi do letadla, bylo zhruba deset lidí spjato s výrobou nebo exportem speciální techniky. (Podobný, i když trochu jinak zajímavý nepoměr byl i v oficiálním doprovodu delegace: z 15 úředníků jich bylo 12 z Úřadu vlády ČSFR a dál už pouze jeden expert z ministerstva zahraničních věcí, jeden z ministerstva hospodářství a jeden soukromník – Fr. Janouch z Nadace Charty 77.) Vedle generálního ředitele Omnipolu S.Koženého figurují na „podnikatelském“ seznamu třeba: Július Kostolný (obchodní náměstek Martimexu 2 na poslední chvíli dostal chřipku a zůstal doma), Peter Končiar (náměstek ředitele ZŤS Dubnica), Michal Faust (obchodní náměstek ZŤS Martin), Štefan Glezgo (vývoz zbraní) atd. Nečekaně letěl ještě i generální ředitel ZŤS Martin – Ing. Segľa. K delegaci se prý připojil na poslední chvíli a cestoval s ní pouze do Pákistánu, kde měl sjednáno několik schůzek s oficiálními činiteli.

V třístránkové zprávě, kterou o cestě M. Čalfy dostala federální vláda, není účast naší zbrojní špičky zmíněna jediným slovem. Dokument sice ministry informuje o „aktivizaci vztahů s islámským světem“, o „rozvoji bilaterálních vztahů“, o přesném výkonu elektrárny, kterou možná budeme v Pákistánu stavět, ale o kontraktech na zbraně nikoli. To je velmi podivné, protože podle důvěrných informací se přinejmenším v jedné z navštívených zemí (Pákistánu) o zbraních jednalo. Ve hře přitom není, jak tvrdí Štefan Glezgo, „pouze ženijní technika“, ale také minimálně 300 tanků. Jde o zakázku, na které se pracuje od listopadu 1991.

zbrane

Vaše tanky jsou připraveny

„V návaznosti na požadavky vyjádřené p. Neilem Evansem a p. Gerhardem Simonem potvrzuje naše firma jakožto jediná autorizovaná exportní společnost martinského zbrojního komplexu, že je schopna vybavit armádu Pákistánské islámské republiky 300 novými tanky T-72 prostřednictvím Evair Associates a Simon A. G. Switzerland. Očekáváme příslušnou objednávku se všemi nezbytnými dokumenty od pákistánských úřadů. S pozdravem – Boris Držko, obchodní ředitel Unimpex, s. r. o.“

Tento fax obdržel loni 12. listopadu Habid A.Khan, zaměstnanec firmy Sellers International Limited. O čtyři dny později přišla na pákistánský generální štáb v Rávalpindí nabídka:

„Evair Associates dodají následující

 za následujících podmínek:

– 300 bojových tanků T-72MI. Nové, všechny systémy funkční, včetně všech zbraní, ze kterých bylo stříleno toliko při zkušebních střelbách.

– Země výroby: Československo. Vozidla budou získána ze skladů státního podniku ZŤS Martin a odprodá je firma Unimpex.

– Všechna označení a insignie budou odstraněny před dodáním.

– Bude sjednán separátní kontrakt na dobu pěti let (s možností prodloužení) ohledně servisu náhradních dílů a součástek kupujícímu firmou Evair Associates.

– Platba bude provedena neodvolatelným a dělitelným akreditivem vystaveným na Schweiz Kreditanstalt Zug, Švýcarsko.

– Všechna vozidla jsou v současné době přístupná inspekci a měla by být prohlédnuta co nejdříve kvůli možným politickým dozvukům tohoto prodeje.

– Cena za každý tank T-72MI dodaný do vývozního přístavu je 665 840 USD, celkem 199 752 000 dolarů.

– V této ceně je zahrnuto ještě následující:

A – dodávka 200 tanků T-55M, použitých, v dobrém stavu,

B – dodávky náhradních dílů k tankům T-72MI do výše 5% celkové ceny,

C – dodávky munice pro tanky T-72 nebo T-55 do výše 5% celkové ceny. Typ určí kupující.

S pozdravem Richard Neil Evans,

prezident Evair Assotiates.“

Balík chce Omnipol

Ministr Bakšay řekl 2. prosince 1991 v Islámábádu novinářům, že ČSFR nehodlá do Pákistánské republiky vyvážet vojenskou techniku či výzbroj. O nabídce Unimpexu nemusel vědět nebo ji (vzhledem k prostředníkovi) mohl s jistou nadsázkou brát jako vývoz do Švýcarska. Nicméně existují pochybnosti. Podle našich informací totiž o „pákistánský balík“ usiluje v současné době také státní podnik Omnipol. A jeho návrhy byly prý během Čalfovy návštěvy projednávány i na vládní úrovni.

Tamara má v moderní válce mnohem větší cenu než 1500 zastaralých tanků dohromady.

Tweetni to

Těmto schůzkám se ministr Bakšay nebo Š. Glezgo mohli jen těžko vyhnout. Československá strana totiž není spokojena s cenou, za kterou rozprodávají martinskou produkci podnikatelé z Unimpexu. Podle nejmenovaného činitele nepokryje požadovaných 665 000 USD za jeden T-72 (po všech nutných srážkách) ani výrobní náklady. Zainteresovaným obchodníkům to samozřejmě nevadí, oni o své peníze nepřijdou, ale personál ZŤS Martin pracuje kvůli takovým kontraktům na zbrojní lince prakticky zadarmo. Z dotací „na konverzi“ potom ztrátu uhradí stát, který navíc pro nic za nic riskuje politickou blamáž. Proto se na pořadu dne octla nabídka Omnipolu, který chce údajně zakázku realizovat v cenách kolem 960 000 dolarů za jeden tank. Je ovšem otázka, nakolik se mu tyto představy podaří splnit.

Čína: depeše z ambasády

Čínská lidová republika je jedním z posledních států s totalitním komunistickým režimem. Před dvěma lety zde armáda zmasakrovala pokojné demonstrace studentů, ve věznicích jsou dodnes tisíce politických vězňů a společnost řídí všemocná státní policie. Nic z toho zřejmě nevadilo čs. vládní delegaci, která sem přiletěla z návštěvy Pákistánu. Místopředseda vlády Pavel Rychetský se při jednáních s čínskými předáky dokonce vůbec nezmínil o osudu vězněných čínských disidentů – prý proto, že k tomu nebyla vhodná příležitost.

O konkrétních výsledcích této části Čalfovy cesty se příliš neví. Na přelomu loňského roku však na federální ministerstvo zahraničních věcí přišla z našeho velvyslanectví v Pekingu třířádková depeše, označená nejvyšším stupněm utajení. Říká se v ní, že čínský ministr obchodu si prý na jedné diplomatické recepci chválil blíže neurčená jednání o dodávce zbraní z Československa.

Štefan Glezgo rezolutně popírá, že by se v Číně o speciální technice hovořilo. Zároveň však přiznal, že se žádných jednání zbrojařských reprezentantů neúčastnil. „To nevadí,“ říká. „Kdyby k nějakým nabídkám došlo, musel bych o tom vědět.“

S. Kožený z Omnipolu také tvrdí, že o zbraních nejednal: „Měl jsem v Číně pouze jeden kontakt s civilní leteckou organizací. Spolu s ředitelem AERO jsme jednali o možnostech dovozu nebo společné výroby devatenáctimístného dopravního letadla L-410.“ Podobně o svých pekingských jednáních mluví náměstek ředitele ZŤS Dubnica Peter Končiar: „O zbraních jsem nejednal. Náš závod kromě komponentů pro tanky vyrábí především různé stavební stroje. A právě ty jsme v Číně nabízeli.“

Nekonkrétní poznámka čínského ministra není potvrzena ani z jiných zdrojů. Podle úředníků z FMZV se možná jedná jen o „nedorozumění nebo nepodloženou fámu, která má senzační charakter“. Ve světle ostatních zbrojních kontraktů, které naše zbrojařské firmy v uplynulém roce uzavřely (Libye, Pákistán, Nigérie), však nelze ani prozatím nepodloženou zprávu brát na lehkou váhu. Lidé zabývající se obchodem se zbraněmi totiž shodně říkají, že v dnešní situaci jsou čs. zbrojní organizace schopné i tak neúnosného kroku, jakým by byla jednání s Čínou.

Prostor obsadili gauneři

Profesionálové tvrdí, že trh se zbraněmi je téměř beznadějně zahlcen výprodejem v bývalém Sovětském svazu. Prodávají-li se dnes na východ od našich hranic bojové tanky na váhu (jedna tuna za
10 000 USD), vyvstává nám konkurence, které se přes všechnu zjevnou snahu vyrovnat nemůžeme. Logicky by měl tento fakt podpořit snahu o rychlou konverzi, ale nátlak zbrojařů je silnější než logika. Jejich hrozby nezaměstnaností a sociální katastrofou splnily svůj cíl.

Trh se zbraněmi je téměř beznadějně zahlcen výprodejem v bývalém SSSR.

Tweetni to

Na vládní úrovni se poslední dobou i mezi odpůrci vojenského exportu rozmáhá argumentace, kterou nejlépe charakterizoval jistý úředník FMZV: „Tady nejsme v Texasu, abychom mohli ze dne na den zavřít továrnu a říct lidem, ať si hledají práci jinde.“ Proti tomu stojí názor jeho rezortního kolegy: „Dnes už jasně víme, že ty tanky naši ekonomiku nezachrání. Do konverze se za dva roky investovalo několik miliard, ale teď se odsunula stranou. To je výsledek úspěšného vydírání chytráků, kteří pokračují dál ve svých kšeftech.“

Podle ministra Langoše je to velmi nebezpečný vývoj: „Stát uvolnil místo, které obsadili gauneři. Jde jim samozřejmě o peníze, ale nejen o ně. V pozadí je cítit velká snaha o moc, o vliv na politiku.“

Federální vláda a prezident mají tedy dvě možnosti. Buď začnou skutečně kontrolovat, jak se v praxi provádějí jejich politické proklamace, a v tom případě musí okamžitě vydat alespoň vládní nařízení, které má váhu zákona, anebo v zájmu „sociálního klidu“ nechají věci běžet dál svým tempem. Rozhodnou-li pro druhou variantu, měli by o ní mluvit stejně otevřeně, jako to až dosud dělali o ideálech opačných.

TAMARA,

přesný název MCS-90, je pasivní radiolokační systém identifikující všechny druhy letadel včetně „neviditelného bombardéru“ Stealth. Na první pohled zařízení vypadá jako běžný velký barel, uvnitř však skrývá špičkovou techniku, která monitoruje elektronické vybavení na palubě letadla. I při velkém dosahu má systém téměř stoprocentní účinnost a bezpečně rozpozná typ a polohu letadla. Při napojení na speciální zařízení by navíc měl být schopen navést proti letadlu odpálenou raketu. Tamara existuje v několika variantách včetně mobilní a podle konfigurace stojí 14–20 milionů dolarů. Celé zařízení je čs. patentem a vyrábí se v Tesle Pardubice. Zatím Tamaru mají pouze některé země bývalé Varšavské smlouvy; méně dokonalého předchůdce, systém Ramona, jsme v minulých letech prodali Sýrii.

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte