Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Politika Téma

Stačilo se rozkoukat

Jak vypadaly začátky podnikání v chaosu svobodného Československa

Prvni_podnikani_jaros
Autor: Milan Jaroš

„Byl jsem kutil, modelář. Dost jsem se vyřádil na sváření skleníků. Takže vyrábět postele mi přišlo jako hračka.“

Povolení vyjet do „kapitalistické ciziny“ bylo za komunismu vzácností, a Zbyněk Frolík se tudíž na svůj výlet do Švédska náležitě těšil. Zpočátku jasná priorita „čím déle, tím lépe“ se ale v polovině jeho pobytu, načasovaného na polovinu listopadu 1989, převrátila vzhůru nohama. Když se ve švédské televizi mihly záběry z Národní třídy, kombinované se zprávami o dalším kolabujícím režimu východního bloku, zpáteční letenka datovaná až na pondělí 20. listopadu se už nejevila jako tak velká výhra. Daleko zajímavější by bylo být doma u toho, na víkend v cizině už najednou chyběla nálada.

Reklama
Reklama

„Ve zprávách to bylo, ale žádnou větší pozornost událostem na Národní nevěnovali,“ vzpomíná podnikatel Frolík na svoje netrpělivé čekání na odlet, kdy sice tušil, že se doma něco velkého děje, ale pořádně nevěděl co.

Brzy zjistil, že o nic zásadního během své nepřítomnosti nepřišel. Podobně mlhavé informace měla i většina spoluobčanů, kteří seděli doma. Ať už šlo o bezprostřední dění v prvních revolučních dnech nebo o vyhlídky, co od převratu čekat. „V listopadu jsme jen snili. Že je konec, bylo jasné až v prosinci. Až v tu chvíli bylo možné začít přemýšlet, co bude dál,“ vybavuje si Frolík dění před třiceti lety.

On osobně přestal snít jako jeden z prvních a svou dnešní firmu začal budovat hned v lednu 1990. Pod značkou Linet od té doby vyrábí nemocniční postele a mezi místní byznysovou elitou platí za jeden z nejznámějších příkladů, jak z úplné nuly a bez podvodů postavit podnik světového formátu. Lůžka, která v nejlepším provedení pro specializovaná nemocniční oddělení stojí třeba i 200 tisíc, vozí do více než stovky zemí. Jako jeden z prvních vyhrál v Česku soutěž Podnikatel roku, sedm let byl členem rady vlády pro výzkum a vývoj. Magazín Forbes ho řadí mezi padesát nejbohatších Čechů.

Co ale bylo na začátku? Jak listopad prožívali lidé Frolíkova typu, kterým se v hlavě ekonomicky rozsvítilo dřív než ostatním?

Experiment za tisíce

Do Švédska Frolík jel na služební cestu jako technický šéf motolské nemocnice, rozšířené tou dobou o nový pavilon. Velký, čerstvě dostavěný nemocniční blok potřeboval vybavit celou řadou věcí, včetně lůžek. V socialistickém Československu je žádný podnik nevyráběl na takové úrovni, jakou si projektanti nejmodernějšího tuzemského špitálu své doby představovali. Frolík měl tedy ve Švédsku mimo jiné za úkol obhlédnout jednoho z možných dodavatelů. Už během prosince se mu ale v hlavě klubal nápad, který stál na začátku jeho dnešního úspěchu – a sice že zohýbat pár trubek a vyrobit postel základního typu nemůže být taková věda, aby to za své peníze nezvládl sám.

Zakázku pro svůj nový podnik nakonec po roce skutečně dostal. Ale nepředbíhejme… Pro pochopení toho, jak se někdo tak rychle zorientuje, je potřeba vědět, že kromě práce v Motole měl Frolík už pár let paralelní práci doma jako velkopěstitel řezaných květin. Tedy de facto jako podnikatel, protože v zemědělství režim soukromou výdělečnou činnost – tedy něco jinak zákonem přísně zakázaného a trestaného – kvůli dírám v zásobování a nedostatku pracovníků toleroval.

Pětašedesátiletý Frolík žije i dnes se svojí manželkou Naďou, se kterou se oženil ještě na vysoké škole. Když po vojně nastupoval do práce, měli už dvě děti. Činorodý mladý kybernetik proto vedle zaměstnání v Československé akademii věd začal hledat způsob, jak si přivydělat. Otec, odchovaný v zemědělství, mu poradil začít něco pěstovat, od matky a od jejích kolegů ve státním podniku Oseva dostal tip, aby SE pustil do květin. Poptávka po nich byla zaručená, konkurence státních prodejen nevalná, a kdo uměl květiny správně pěstovat a prodat, měl v jinak sešněrované státem, řízené ekonomice možnost vydělat. Plodiny šlo vykázat jako „přebytky“ a legálně je prodávat, tak jako to drobní zemědělci fungující mimo státní statky a družstva dělali se zeleninou a ovocem třeba na městských trzích. Vše mělo oficiální ráz, z výnosů se odváděla i daň.

Frolík sám sebe popisuje jako kutila, kterého konstrukční problémy baví. U rodičů na zahradě svařil skleník, poskládaný z trubek vyhozených jako šrot ve státním zahradnictví zasaženém vichřicí. Z práce v akademii dojel na kontrolu své pěstírny na kole za pět minut, časem si na obsluhu skleníku a dávkování chemie naprogramoval jeden z prvních dostupných domácích počítačů značky Sinclair. Od expertů z Osevy si nechal poradit správné odrůdy, u dalších známých vědců z botanického ústavu v Průhonicích okoukal pokrokovou hydroponickou metodu, umožňující růst květin zrychlit a skrze chemické živné roztoky i snáze řídit. „Domluvili jsme se, že to pro ně budu dělat jako vědecký experiment,“ popisuje Frolík další z kliček, jak v komunistickém režimu podnikatelsky fungovat bez rizika střetu se zákonem. Vyprávění zapadá do jeho pověsti člověka, který se umí s každým za všech okolností dohodnout. Naftu na vyhřívání skleníků kupoval od zemědělců načerno za korunu na litr. Když se o jeho květinové výdělky začala na čísi udání přece jen zajímat policie, zažehnal pátrání tím, že vyšel vstříc poptávce kriminalistů po jeho zboží. „Pozvali si mě na výslech, kde z nich po chvíli vypadlo, jestli bych neměl květiny i pro ně,“ říká Frolík k dnes až pohádkově znějící dohodě, díky níž se potenciální konflikt s mocí povedlo obratem proměnit v kooperaci. Stejně – tedy za květiny pro zaměstnankyně nebo manželky zaměstnanců – zobchodoval s šéfy pražského dopravního podniku pronájem prostor, aby mohl svůj stánek rozbalit ve vestibulech metra na nejfrekventovanějších stanicích.

První růže prodával sám s manželkou o víkendech před nemocnicí na Karlově náměstí v Praze. Denní výdělek 3500 korun za 350 růží byl v porovnání s měsíčním platem akademika 1500 korun oslnivý. Postupem let mladí manželé zaměstnávali celou širší rodinu a v rámci tehdejšího miniaturního světa soukromého podnikání si vydobyli pověst květinářů, na které se v Praze obracel kdekdo. Jeden z Frolíkových pugetů je vidět třeba v závěru komedie S tebou mě baví svět, natáčené v zimě, kdy v normálních obchodech ještě žádné růže nebyly. Na vrcholu měly Frolíkovy skleníky rozlohu dvou tenisových kurtů, další hektar zabíralo jeho zahradnictví. V době nejvyšší poptávky na Mezinárodní den žen dokázal dostat do prodeje desítky tisíc květin – v hydroponických sklenících rostly rychle a hustě a brigádníci je balili do pugetů už předem doma, aby při samotném prodeji šlo odbavit zákazníky ve frontě jak na běžícím pásu. Jako rekord kolem MDŽ Frolík uvádí tržbu přes 300 tisíc korun. V socialistických poměrech šlo o nepředstavitelný výdělek, odpovídající v tehdejších cenách hezké chatě nebo třem tehdejším škodovkám.

Už to byla nuda

„Po pár letech mě to ale přestalo bavit,“ pokračuje Frolík. Ziskový vrchol zahradničení má v paměti spojen s pojmem nuda, ve které se pořád opakoval neměnný cyklus: zasadit, zalít, pohnojit a prodat. Bez většího vzrušení prý byla i práce v akademii, kde pracoval jako technik sálového počítače, který relativně dobře fungoval. Čtyři roky před revolucí se proto přihlásil na konkurz do Motola a vyhrál.

Jeho nová práce spočívala v tom, zajistit po technické stránce chod celého areálu, od dodávek tepla až po provozní úskalí, jako byl třeba právě nákup zařízení tak, aby v originálně navržené budově všechno fungovalo. Listopadové dny roku 1989 má tak mimo jiné v paměti spojené se strachem z toho, jak nemocnici udržet v chodu. „Všichni chtěli chodit demonstrovat,“ vzpomíná Frolík. Svůj domácí podnik s květinami nechal běžet dál pod dohledem rodiny i v době motolského ředitelování. Během revolučních týdnů se ale rychle rozhodl, že další zahrádkaření nemá perspektivu. „Nejvíc peněz – vedle veksláků a pinglů – měli zelináři a ti hned vyrazili vyjednávat dovoz kytek z Holandska. Bylo mi jasné, že to dál nemá cenu,“ popisuje svoje rozhodování během závěrečných týdnů roku 1989. Po Vánocích se přestal o skleníky starat a od ledna – vedle práce v Motole – začal už naplno řešit nový podnik s postelemi.

„Byl jsem kutil, modelář. Na sklenících jsem se dost vyřádil a postele mi přišly jako hračka,“ popisuje svoje rozhodování pustit se do výroby zboží, ve kterém by peníze hledal asi málokdo. Doma měl dílnu s frézou, soustruhem a svářečkou, na kontě solidní finanční základ a v práci úkol sehnat přes tisíc postelí, které tak jako tak neměl kdo vyrobit, protože švédská nabídka vycházela pro motolský špitál v nových porevolučních poměrech příliš draze. U Slaného, kde Frolík vyrůstal a kam to měl z domova v Suchdole blízko, koupil a opravil starý kravín a začal vymýšlet, jak postele vyrobit a jak výrobu zorganizovat. Kontakty v divokých devadesátých letech znamenaly víc než zkušenosti, a Frolík je pro svůj nový byznys měl. V Motole zakázku svému bývalému technickému řediteli přiklepli po zajímavé cenové nabídce bez problémů, dostal i zálohu osm milionů a k tomu i dost času. Nemocnice, zbržděná revolucí v řízení celého zdravotnictví, na postele totiž nakonec nijak nechvátala a Frolík dostal prostor dát dohromady jak výrobek, tak nové výrobní zázemí. V mezidobí bral i méně komplikované zámečnické zakázky na klece pro zvířata, regály nebo bezpečnostní řetízky do dveří a během pár měsíců přeskočil plně do role podnikatele. V Motole dal v červnu 1990 výpověď, v Německu našel partnera, který byl sice malý a ve finančních problémech, ale měl zkušenosti v oblasti výroby postelí pro domovy důchodců. Začínající firma díky německému kapitálu získala větší prestiž, ředitelský post s právem veta si ale Frolík vymínil pro sebe a začal z Linetu budovat to, čím je dnes.

U televize ve Švédsku by na to možná ještě nevsadil, ale po třiceti letech patří k jasným listopadovým vítězům. Do firmy už jezdí jen „dávat zpětnou vazbu“ mladším manažerům, kteří provoz řídí sami, sám hlavně cestuje a o každodenní chod firmy se už moc nestará: „Čím víc to jde beze mě, tím lépe.“

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Jiří Nádoba

redaktor, fokus

nadoba_g6mmo
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte