Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Politika Komentáře

Nový konflikt mezi Východem a Západem

Po zaslouženém opojení šampaňským roku 1989 dnes následuje zasloužená kocovina.

Demonstrace, Letná
Autor: Milan Jaroš

Desítky let vanul vítr ze Západu: vše, co se zrodilo v USA, přivál do Evropy, minimálně do západní Evropy. Mezitím už ale vítr vane také z Východu, a kdo jej chce pocítit a porozumět novému štěpení mezi východem a západem Evropy, ten z Německa vyjede směrem na východ od Labe.

Jedno odpoledne na podzim roku 2017 si Vladimír Špidla udělal dostatek času na společný rozhovor v novobarokním sídle české vlády nedaleko Vltavy. Bývalý český premiér a evropský komisař tou dobou věděl, že už se počítají poslední dny, kdy pracuje ve funkci poradce premiéra ve středolevicové vládě. Po Maďarsku a Polsku se právě i v Česku na brzké převzetí moci těšil muž, který chce zlomit vliv „internacionalistů“ a bruselských eurokratů na jeho zemi. Také mobilizoval voliče tím, že v nich vyvolával strach – strach z šílenství otevření hranic Angely Merkel, strach z teroristů, kteří by pak ze Západu pronikali do Česka, a strach z toho, že regulacemi posedlá EU Čechům zakáže vlastnit zbraně. V srpnu 2016 populární časopis Reflex otiskl na titulní straně koláž odtažitě hledící Angely Merkel ve svěrací kazajce s titulkem „Angel s ďáblem v těle“. Největší bulvární noviny v zemi, Mladá fronta DNES, na první straně pod titulkem „Napětí na hranici“ otiskly fotografii zuřivě se tvářících Afričanů. Tyto noviny patří Andreji Babišovi, onomu oligarchovi, který se o pár dní později po našem rozhovoru se Špidlou chystal nastěhovat do vládního sídla.

Reklama
Reklama

V Česku, za Václava Havla se tak toužebně obracejícímu k Západu, má EU nejnižší oblibu ze všech států Visegrádu. Reportéra z Německa tato informace překvapila. Co se tady stalo, pane Špidlo? Sociální demokrat se unaveně usměje a odpoví, že v poslední době často myslí na jednu francouzskou píseň. Zpívá se v ní: „Hádal jsem se se svojí ženou. Pak přišla revoluce. Pořád se hádám se svojí ženou. Chci ještě jednu revoluci.“

„Všude jsme viděli jen rozdíly, rozdíly, rozdíly. A ptali jsme se: co nás Evropany spojuje?“ Iveta Radičová

Tweetni to

Dvojí kulturní šok

Porevoluční vystřízlivění je určitě jednou z příčin východo-západního konfliktu, který dnes Evropu štěpí. Co jsme si my, sami se sebou spokojení Západoevropané, naproti tomu dlouho neujasnili, je fakt, že lidé po pádu železné opony v roce 1989 nechtěli jen svobodu a blahobyt, nová auta a domy. Toužili také po uznání. Obyvatelé Prahy i Chemnitzu chtějí platit za plnohodnotné Evropany stejně jako obyvatelé Paříže a Kolína nad Rýnem. Opravdu tohle uznání od Západoevropanů dostali? Z pohledu mnoha lidí na východ od Labe nikoli. Namísto možnosti utvářet novou Evropu se ocitli v pozici diváka u postranní čáry hřiště, popisuje bývalá slovenská premiérka Iveta Radičová svou ztrátu iluzí. „Všude jsme viděli jen rozdíly, rozdíly, rozdíly. A ptali jsme se: co nás Evropany vlastně spojuje?“

Sotva se bývalé komunistické státy staly součástí Západu, tak tento Západ přestával být tím příslibem svobody minulého století a naopak jej stále více určovaly komplexní požadavky nového 21. století. Být konečně členem EU a současně cítit ohrožení bezpečnosti a jistot – pro mnohé obyvatele nových členských zemí to byl zjevně šok, který ještě zdaleka nestrávili. Výsledkem je frustrující přetížení z nároků nové doby a z „naivního obdivu Západu se na mnoha místech stalo jeho radikální odmítání“, jak to formuluje bývalý ředitel pražské pobočky Goethe-Institutu Berthold Franke.

Současně mnoho obyvatel středovýchodní Evropy a východního Německa udělalo příliš málo pro to, aby nároky a výzvy nově nabyté svobody přetavili v šanci na pozitivní utváření své budoucnosti. V komunistických časech rozšířenou nedůvěru vůči státu i spoluobčanům se nepodařilo nahradit kooperativním společenským duchem, bilancuje Vladimír Špidla. Základní předpoklad, se kterým vyrůstaly skoro dvě generace obyvatel středovýchodní Evropy, totiž byl, že jejich vláda lže a že je lepší svému sousedovi nedůvěřovat, protože možná spolupracuje s tajnou policií.

Při pohledu zpět na minulá tři desetiletí se zdá, že bývalé země východního bloku získaly nátěr parlamentarismu, ale nesnažily se o ukotvení společenských a psychologických předpokladů liberální demokracie. „Když Češi a Maďaři získali bezpečí, tak toužili po svobodě. Když získali svobodu, tak zase zatoužili po bezpečí,“ formuloval to jednou britský historik Timothy Garton Ash.

Sjednocení Evropy bylo nejprve romantickým, poté technickým procesem. Po euforických týdnech pádu železné opony se politická pozornost zaměřila na infrastrukturní projekty a transfery peněz ze Západu na Východ. Zpětně můžeme říct, že srůstání Evropy probíhalo ve vztahu západního subjektu a východního objektu, nikoli v rovnocenném vztahu dvou subjektů. Nemateriální aspekty, jako jsou hrdost nebo uznání – a to zvláště uznání náročné proměny, kterou si Východoevropané museli po revoluci projít –, byly podceněny.

Obě strany Evropy také zprvu přecenily schopnost a později i vůli Východu k přizpůsobení se Západu. Po nadějích přišla deziluze, po ztrátě iluzí pocit přezírání. No a pak ještě Západ začal Východ školit, protože tak ochotně nepřijímal uprchlíky. „Přišla revoluce a pořád jsem se hádal se svou ženou.“ Ve zkušenosti mnoha Východoevropanů to v překladu znamená: v roce 1989/1990 jsme šli do ulic, riskovali svobodu a zdraví, a co jsme dostali? Hromadu nových problémů. Mnoho Východoevropanů se kvůli této frustraci pokusilo ještě o jednu revoluci – s cílem svrhnout „internacionalisty“. Na toto východní pobouření můžeme reagovat taky pobouřeně – tím se však pouze rozčilujeme nad symptomy problému a s příčinami východo-západního konfliktu to nijak nepohne. Zkusme se tedy ponořit ještě o něco hlouběji.

Zdi mezi Východem a Západem padaly v době, kdy na Západě pod vlivem globalizace také začaly padat mnohé dosavadní hranice. To pro mnoho Západoevropanů představovalo značný modernizační stres, ovšem pro Východoevropany to byl hned dvojitý kulturní šok. Východní Evropa byla na výzvy, které s sebou přinesla globalizace, hůře připravená než západní Evropa. A navíc mnozí východní Němci i obyvatelé dalších postkomunistických zemí měli pocit, že po pádu železné opony zažili už dost změn. Tuto specifickou citlivost, danou vlastními životopisy mnoha obyvatel středovýchodní Evropy, vnímali západní politici a novináři od počátku jen s malou empatií. Příliš často situaci chápali na základě své vlastní životní zkušenosti a podle ní vše posuzovali.

Samozřejmě, nebyla to zlá vůle, že se Západ snažil Východ předčasně zapojit do svého společenství. Evropané se spíše stali obětí vlastního optimismu. Radost z pádu železné opony a romantika představy, že teď začne srůstat, co k sobě přece patří, zatemnily pohled na kulturní rozdíly mezi oběma částmi kontinentu. V jistém smyslu odráží vystřízlivění ve vztahu mezi Východem a Západem nesplněná obrovská očekávání celého světa po roce 1989. Tato očekávání spočívala v tom, že pád opony a zdi bude počátkem nového globálního společenství, které si Schiller vymaloval ve své Ódě na radost. Co rozdělil meč, to teď kouzlo radosti spojí.

Prague - Velvet Revolution In November 1989
Tady ještě opojení, následovat bude laskavost porevolučních časů. A přijde také zasloužená kocovina. (17. listopad 1989 na Národní třídě) • Autor: Česká editoriální, Profimedia

Spojení něčeho, co spolu ještě nefunguje, je podstatou romantiky. Migrační vlna roku 2015 však ukončila ty poslední zbytky romantiky, které mezi novomanžely zbyly. Rozpálila odlišnosti v mentalitě obou částí Evropy do tak křiklavých barev, že je už nešlo přehlédnout.

Něco podobného se jen o pár let dříve stalo ve vztahu mezi severní a jižní Evropou. Krize eura obnažila rozdíly ve finanční kultuře mezi Řeckem a Finskem, kterých bychom si při realistickém pohledu museli všimnout dříve, než jsme vytvořili eurozónu. Romantická idea, že Řecko jako kolébka evropské filozofie musí být součástí měnové unie, však zastínila na datech založené argumenty. Po přijetí eura většina Evropanů předpokládala, že pokud je Řecko součástí společné měny, tak rovněž splňuje podmínky členství. To se ovšem nikdy nestalo, jak se později ukázalo.

Příliš rychlá svatba

Bulharský autor Ivan Krastev pregnantně shrnul nové západo-východní štěpení: „(Západo)německý sklon ke kosmopolitnímu jednání byl také útěkem před vlastním xenofobním nacistickým dědictvím. Naopak antikosmopolitismus Středoevropanů zčásti koření v odmítání komunisty vnucovaného internacionalismu.“ Možná to vysvětluje, proč maďarský premiér Viktor Orbán v únoru 2018 v jednom z projevů pronesl tak neskrývaně rasistická slova: „Nechceme, aby se naše barva kůže smíchala s barvou jiných.“

Východoevropané neměli šanci prožít padesát let vcelku nenáročného a stále rostoucího blahobytu, života bez velkých obav ze změn a ztrát jistot. V těchto časech rostla po desítky let základní důvěra v kapitalismus. Na Východě se po revoluci roku 1989 předpokládalo, že tato důvěra vznikne ze dne na den, a to v situaci, kdy první konfrontace mnoha zaměstnanců a nájemníků s kapitalismem byla vším, jen ne dobrým startem.

Jochen Bittner

Jak tedy vypadá bilance po třiceti letech? Údajně nadřazený systém, který liberální elity proklamovaly jako jediný možný, není oproti příslibům schopen řešit mnohé problémy postmoderního světa. „Revoluce přišla, a já jsem se pořád hádal se svojí ženou“: místo vlastní měny je tu euro, jehož stabilitu si musí státy EU draze vykoupit. Místo zdi, která brání ve vycestování, je tu děravá vnější hranice EU, která nedokáže zabránit neregulované imigraci. Není divu, že mnohý Východoevropan cítí ozvěny falešných utopických příslibů, které socialistický režim hlásal ve zglajchšaltovaných stranických médiích.

Skoro se zdá, jako kdyby se laskavost porevolučních časů překlopila do samolibosti na Západě a hněvu bez dostatku sebereflexe na Východě. Koneckonců, Západ a Východ se vzaly narychlo, aniž by se předtím dostatečně poznaly. Přitom byla po celou dobu jejich vztahu potřebná párová terapie. Anebo abychom nekončili tak pesimisticky: po zaslouženém opojení šampaňským roku 1989 dnes následuje zasloužená kocovina.

Překlad Tomáš Lindner, kresba Pavel Reisenauer.

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte