Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Společnost Téma

Jak nás vidí dějiny

Úryvky z knihy britského historika Iana Kershawa Na horské dráze. Evropa 1950-2017.

G.B London Mikhail GORBACHEV
Michail Gorbačov • Autor: Magnum Photos, Profimedia

Už žádné tanky, soudruzi

Role Michaila Gorbačova v příběhu proměny východní a střední Evropy

Vlády satelitních zemí Sovětského svazu měly v první polovině osmdesátých let stále před očima nepolevující, byť nevyřčenou hrozbu vojenského zásahu. Nemohly mít jistotu, že sovětské vedení už od této strategie upustilo. Někteří naopak v této možnosti nacházeli útěchu. Generál Jaruzelski dokonce později zdůvodňoval vyhlášení výjimečného stavu v prosinci 1981 snahou zabránit právě této eventualitě (i když ze záznamů zasedání sovětského politbyra vyplývá, že tehdejší šéf KGB Jurij Andropov tuto možnost zamítl i v případě, že by se Solidarita v Polsku chopila moci, a přemluvil Brežněva, aby nezasahoval). Odvolání Brežněvovy doktríny Gorbačovem mělo tudíž zcela zásadní význam.

Reklama
Reklama

Když generální tajemník oznámil shromážděným vůdcům zemí Varšavské smlouvy na prvním krátkém kremelském zasedání po pohřbu Konstantina Černěnka v březnu 1985, že v budoucích vztazích bude respektována suverenita a nezávislost každého státu, bylo zcela pochopitelné, že se zdráhali jeho prohlášení uvěřit. Strach z intervence opadal jen pomalu. Gorbačov zopakoval totéž poselství o měsíc později na setkání vůdců zemí Varšavské smlouvy v Polsku. Jeho v soukromí pronesená poznámka: „Nikoho nenuťme. Ať se každá země rozhodne, jak se zachová,“ vešla v širší známost. Z pohledu polských pozorovatelů však nebylo vůbec jasné, co po ní bude následovat. Rituální průběh Gorbačovovy návštěvy se nijak nelišil od předchozích desetiletí. Gorbačov formálněji zdůraznil zastaralost Brežněvovy doktríny před představiteli východoevropských vlád i v listopadu 1986 v Moskvě. V Praze v dubnu 1987 oznámil, že Sovětský svaz bude respektovat právo každé socialistické země rozhodovat o své budoucnosti s ohledem na národní zájmy. Rok nato opět jasně prohlásil, že země sovětského bloku mají „právo volby“. Mluvčí sovětského ministerstva zahraničí Gennadij Gerasimov později vtipně podotkl, že „brežněvovskou doktrínu“ nahradila „sinatrovská doktrína“ umožňující obyvatelům východní a střední Evropy dělat si věci po svém.

Mikhail Gorbachev Visiting Prague
Nikdo nečekal, že by nějaký generální tajemník přijel v roli zachránce. (Gorbačov v Praze v dubnu 1987, vpravo za ním ještě rozesmátý Gustáv Husák) • Autor: Sygma via Getty Images

Ve východní a střední Evropě tudíž nemělo dojít k žádnému dalšímu nasazení sovětské branné moci. Vlády satelitních zemí musely připustit, že Sovětský svaz je nepřijde zachránit, pokud nebudou schopné uspokojit požadavky svých obyvatel. Nijak zvlášť se tedy nesnažily tuto zprávu šířit mezi obyvateli, jelikož jejich moc se odvíjela od všeobecné obavy z možnosti sovětského zásahu. Dokonce ani sám Gorbačov se veřejně nezřekl „Brežněvovy doktríny“, když ho k tomu vyzval jeden polský intelektuál ve Varšavě v červnu 1988. Prostým lidem to docházelo jen pozvolna. Jakmile se jim však rozbřesklo v průběhu roku 1989, konec komunistické vlády na sebe nenechal dlouho čekat.

Gorbačovův zcela nový přístup ke vztahům mezi Sovětským svazem a satelitními zeměmi ve východní a střední Evropě, ve kterém už nebylo prvořadou prioritou udržet si země socialistického bloku za každou cenu, přispěl rozhodující měrou k vytvoření platformy pro pokojné směřování k nezávislosti jednotlivých států a přechodu k pluralitní demokracii. V březnu 1985, kdy byl Gorbačov zvolen generálním tajemníkem Komunistické strany Sovětského svazu, si nikdo, dokonce ani odborníci obeznámení se strukturální krizí východoevropských států mnohem důkladněji než široká veřejnost, neuměl představit, že jejich vlády do pěti let padnou. Timothy Garton Ash, jeden z předních znalců střední Evropy, poznamenal s odvoláním na Havlův dlouhodobý „ideál demokratické Evropy jako spřáteleného společenství svobodných nezávislých států“ v říjnu 1986, tj. víc než půldruhého roku po Gorbačovově nástupu k moci: „Je těžké s tímto plánem nesouhlasit a ještě těžší je představit si jeho uskutečnění.“ Timothy Garton Ash dokonce ještě v lednu 1989 silně pochyboval o tom, že se rozdělenou Evropu podaří opět sjednotit. Politická – už nejen hospodářská – krize celého sovětského bloku se však následně začala čím dál rychleji vymykat kontrole.

Gorbačovův osobní podíl na dramatické změně nejen Sovětského svazu, ale i celé východní Evropy, nelze dost dobře přecenit. Šlo o klasický příklad výroku Karla Marxe, že lidé skutečně dělají své vlastní dějiny, ale „za okolností přímo předem daných a zůstavených“ (a dalo by se dodat, že i s nepředvídanými důsledky). Samozřejmě to byla právě závažnost strukturálních problémů ve východní Evropě, co Gorbačovovi umožnilo jednat tak, jak jednal. A stejně jako v Sovětském svazu i v každé satelitní zemi byli samozřejmě reformátoři – i když v některých zemích jich bylo víc než v ostatních – ochotní podpořit jeho reformy a požadovat radikálnější změny. Bez Gorbačovovy mimořádné ochoty k prosazení změn bez ohledu na překážky by se však dějiny vyvíjely jinak. Nejsme schopni říct jak. Systém by se nejspíš v určité fázi zhroutil pod vlastní vahou. Mohlo by k tomu však dojít až za mnoho let, pokud vůbec, a za jiných okolností. To, že zhroucení proběhlo tak rychle, s takovou razancí a s tak mizivou mírou násilností a krveprolití, je z velké části Gorbačovova osobní zásluha.

Připomínka roku 1968

Pro Husákovo vedením znamenaly změny v Sovětském svazu značné znepokojení.

V Československu Gorbačovův příchod prohloubil propast mezi režimem a početnými vrstvami populace (především intelektuály) – propast, která se po potlačení pražského jara v srpnu 1968 nikdy nezacelila, i když nebyla vždy zjevná – mnohem výrazněji než v NDR nebo Bulharsku (nemluvě o Rumunsku). Československo bylo od té doby jako „jezero trvale pokryté silnou vrstvou ledu“, abychom si vypomohli výstižným přirovnáním Timothyho Gartona Ashe. Pod zamrzlým povrchem však byly patrné spodní proudy.

Vlády satelitních zemí si musely připustit, že Sovětský svaz  je nepřijde zachránit, pokud se znelíbí lidem. 

Tweetni to

Většinu obyvatel se už dlouho dařilo pacifikovat relativním dostatkem zboží v obchodech. V polovině osmdesátých let však hospodářský růst ustrnul a státní zadlužení vzrostlo. Hospodářská prognóza představovala smutné čtení. Politickou stabilitu udržovala rituální konformnost velké části obyvatel, bezohledný útisk a bedlivý dohled nad menšinovým disentem. Pronásledování však nedokázalo umlčet disidenty úplně. Signatáři Charty 77 si dokonce nekladli za cíl aktivní opozici, ale čistě udržení disentu při životě tím, že nebudou mlčet. V polovině osmdesátých let už počet signatářů Charty 77 vzrostl z původních 240 na 1200. Stovky v samizdatu vydávaných publikací nyní oslovovaly širší, byť stále nevelký okruh čtenářů doma i v zahraničí.

Chartisté i mnoho dalších občanů Československa viděli v Gorbačovovi závan čerstvého vzduchu a vřele uvítali první známky změn v Sovětském svazu. Sovětského vůdce při návštěvě Prahy v dubnu 1987 nadšeně pozdravil přibližně padesátitisícový dav. Pro Gustáva Husáka, který stál v čele československého státu od pražského jara, i pro zbytek české vlády to byl dost znepokojivý fakt – další připomínka roku 1968. Gorbačovův reformní program sice vlažně podpořili, ale generálnímu tajemníkovi bylo jasné, že budou nadále vehementně oponovat jakýmkoli změnám, které by mohly oslabit jejich moc. Veškeré naděje, že Husákovo odstoupení z funkce generálního tajemníka strany v prosinci 1987 – stále však zůstal hlavou státu – otevře dveře výraznějším změnám, vzaly rychle za své. Jeho nástupce Miloš Jakeš byl také zastáncem tvrdé linie.

Ian Kershaw (76) je v Česku znám především jako autor dvojdílné monumentální biografie Adolfa Hitlera (Argo, 2004).

Ukázky jsou z knihy britského historika moderních dějin Iana Kershawa Na horské dráze. Evropa 1950–2017, která vyjde na podzim v nakladatelství Argo. Věnuje se poválečným evropským dějinám od obnovy Evropy po válečné katastrofě přes budování základů Evropské unie, průběh studené války, rozpad sovětského socialistického bloku během roku 1989 až po nedávné události jako finanční krize v roce 2008, uprchlická vlna v roce 2015 či brexit. Navazuje na první díl Do pekel a zpět. Evropa 1914–1949 (Argo, 2017), mapující především dvě válečné katastrofy, které Evropu dovedly téměř na pokraj sebezničení.

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte