Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Kultura

Ironičtí romantici

Česká kinematografie se do listopadu 1989 zatím příliš nehrne

Film03
Hlavně opatrně. 

Americký historik James Krapfl si myslí, že existují čtyři způsoby vyprávění o listopadu 1989. Jak vysvětluje ve své na Slovensku vydané knize Revolúcia s ľudskou tvárou. Politika, kultúra a spoločenstvo v Československu po 17. novembri 1989, původně dominující romantický výklad, jenž operoval s představou něžné, nenásilné revoluce v protikladu k revolucím krvavým, záhy vystřídaly výklady distanční. Ty revoluci podávaly jako komedii, tragédii nebo ironicky. Poslední interpretace zpochybňuje, že vůbec k nějaké revoluci došlo.

Čeští režiséři se tak v několika málo filmech, které se dotkly listopadu 1989, zhruba dělí na romantiky a ironiky. I po třiceti letech však listopad 1989 zůstává pro kinematografii okrajovým tématem. Opatrnost, s jakou kolem něj tvůrci našlapují, odráží určitou nevyjasněnost, která ohledně převratu panuje.

Mezi Prahou a Albánií

Filmy, v nichž figuruje listopad 1989, je téměř možné spočítat na prstech jedné ruky. Zkouškové období Zdeňka Trošky, Corpus delicti Ireny Pavláskové (mimochodem dvou největších mladých talentů konce osmdesátých let) a Kouř vznikaly kolem listopadu 1989, Kolja s odstupem šesti let, romantická komedie Něžnévlny Jiřího Vejdělka v roce 2013. Posledním do počtu je letošní snímek Národní třída podle stejnojmenné knihy Jaroslava Rudiše, který má premiéru na konci září a je načasován ke třicátému výročí sametové revoluce.

Reklama
Reklama

Zdeněk SVĚRÁK - Andrej CHALIMON - natáčení - film - "Kolja"
Do Albánie nepojedeme. (Kolja) • Autor: ČTK

I na několika filmech se ale dobře ukazuje, jak se proměňoval společenský pohled na revoluci a jak na něj částečně v odezvě jakési veřejné poptávky reagovali filmaři. Zkouškové období,Corpus delicti ani Kouř ještě s listopadem 1989 logicky nepracují jako s mýtem, ale jako s živou, právě prožitou a stále ještě doznívající realitou. Ani v jednom případě není listopad v epicentru děje. Zároveň není srozumitelným, čitelným řezem oddělujícím totalitu od demokracie, osmdesátá léta od devadesátých.

Film01
Konec normalizace jako mejdan s kocovinou. (Corpus delicti)

Troškův film z šestice titulů vystupuje. Do jeho vzniku totiž listopadové události zasáhly přímo a tvůrci scénář přepracovávali, aby se do něj promítlo aktuální dění. Příběh vysokoškolského studenta zažívajícího vztahové karamboly a zmatení v poměru s vdanou ženou a revoltujícího proti generaci rodičů tak dostal revoluční pozadí. Nebo lépe revoluční kapitolu. Tvůrci na původní drama o výzvách přechodu do dospělosti a generačním střetu – tolik typickým perestrojkovým tématem v československé kinematografii – naroubovali  zrychlenou dobu. Zapojení studentů do revoluce a studentské stávky se vzhledem k vysokoškolskému hrdinovi nabízelo.

Troška a scenárista Pavel Škapík listopad pojímají dokumentaristicky jako vhled do hektické organizace studentských stávek i jako další aspekt vlekoucího se generačního sporu mezi idealistickými dětmi a pragmatickými rodiči. První věří na nutnost změny, druzí na nevyhnutelnost setrvačnosti. „O tomhle se ví už téměř týden dopředu. Víš, jak to dopadne, dostanou přes držku a bude to. Proč si myslíš, že jsme chtěli, abys včera večer přijel domů,“ uděluje svému synovi lekci otec-primář při sledování střetu policistů s demonstranty na Národní třídě.

Samotný konflikt je přitom ukázán jen jako medializovaná událost ve vysílání německé televize, kterou hrdinova rodina chytá v Karlových Varech. Stejně k němu přistupují téměř o čtvrt století později i Něžné vlny. Rodiče sledují reportáž německé televize, která je ale tentokrát fiktivní – zachycuje jejich syna, jenž se náhodou dostal do prostoru mezi demonstranty a bílé přilby. Rozdíl mezi filmy tak není jen časový, ale i v tom, čemu je možné věřit.

Mezistupněm mezi dokumentem a skepsí je Kolja. Stačilo jen pár let od roku 1989 a kinematografie se chopila listopadu už v jeho mytických obrysech. Scénář Zdeňka Svěráka je historicko-romantický. Na jednu stranu staví ve vykreslení revoluce, k níž směřuje celý příběh o ruském chlapci, jehož se ujme proti své vůli starý mládenec, perzekvovaný hudebník, na skutečných ideálech listopadu, jako byly nenásilí, spravedlnost a lidskost. Obraz revoluce představuje zaplněné Václavské náměstí, moře českých vlajek a pocit harmonie a sounáležitosti. Na poděkování organizátora, že lidé nechali projet sanitku, dav odpoví unisono „Rádo se stalo“. Ne zcela čitelný represivní zásah na Národní třídě bez jasných hrdinů je odsunut do pozadí. Do popředí se dostává už sjednocený národ jako kolektivní hrdina, který zvoní klíči a volá po svobodě. V Koljovi se tak rodí srozumitelné vyprávění dovnitř i na vývoz o revoluci jako jednotném boji za demokracii. Je to ideální, euforický listopad.

Vedle zakonzervování revoluce do několika opakujících se tradičních obrazů – zvonění klíči, zaplněný Václavák – její pojetí upevňuje i vizi komunismu jako čehosi vklíněného zvenčí do tradičně demokratické, prozápadní společnosti.

Jak poznamenává hlas vesnického vizionáře: mládež a zdravotní sestry vyhnaly komunisty a zřídily pro ně rezervaci v Albánii jako pro indiány. Jinými slovy, komunismus nebyl „náš“, byl nám vnucen, půjde, kam patří, a nová demokracie je návratem k normálu první republiky. Všechno je, jak má být. Komplikovaná minulost víceméně neexistuje – ruský chlapec na ramenou svého „českého“ adoptivního otce skanduje s ostatními. Je jen opojná přítomnost a nadějí těhotná budoucnost (symbolizovaná doslova těhotnou milenkou hlavního hrdiny). Nevyjasněné přejímání moci, divoká ekonomická transformace a nenaplnění revolučních ideálů jen kazí sluncem zalitý dojem dějinné nevyhnutelnosti.

Byla to vůbec revoluce?

Něžných vlnách střídá romantický výklad ironie a humor. Revoluce je nestabilní a nejasná kategorie. Víceméně jen výsledek náhody. Dějinám nejde věřit. „Dnes se to svádí na kdekoho, ale já vím, jak to doopravdy tenkrát bylo a kdo to všechno spustil. A je načase, abych se konečně přiznal,“ říká v úvodu hlavní hrdina, do jehož vzpomínek na dětství a dospívání se film vrací. Sametová revoluce se pak protíná s jeho „osobní sexuální revolucí“. Zatímco na Národní třídě se srocují studenti, osmnáctiletý hrdina chvátá za svým prvním sexem. Shodou okolností to bere právě přes Národní třídu. S krabicí svíček a kyticí karafiátů se ocitne mezi kordonem policistů a demonstranty. Když se snaží projít davem, ten si znárodní jeho prosbu „nechte mě projít“ jako revoluční heslo. Stejně tak „máme holé ruce“. Zkonfiskuje svíčky určené k milostné předehře a zapálí je před bílými přilbami. Samotný „masakr“ pak není výsledkem mocenského povelu, ale obyčejné šarvátky mezi bývalými soky z gymnázia, kteří se náhodou ocitnou tváří v tvář – jeden s obuškem v ruce za plexisklovým štítem.

Film03_foto_jan_hromadko
Co se to tehdy vlastně stalo? (Národní třída) • Autor: jan hromadko

Svébytně se k listopadu jako k nespolehlivé události staví i nejnověji Národní třída zasazená do druhé půle „divokých“ devadesátých let. Hlavní hrdina Vandam údajně rozpoutal dějinný zvrat jednou ránou pěstí. Jeho parťák ti to pamatuje následovně: „To je Národní třída, vole, to bylo tady, vole, jak jsi zařídil tu válku, vole, že jo. Tenkrát s těma komoušema, vole. S Havlem.“

Ironické pojetí revoluce zrcadlí jistou celospolečenskou skepsi. Pocit, že ani po letech není zcela jasno, co a jak se tehdy vlastně stalo. Jako se dodnes vedou laické debaty, nakolik byl listopad revolucí a jak vlastně  probíhala. Kdo hrál hlavní role, kdo tahal za nitky. Nenechala StB disent, aby převzal moc, zatímco si tiše přerozdělila reálnou ekonomickou moc? Ještě loni přiživoval bývalý generální tajemník KSČ Miloš Jakeš tezi, že 17. listopad má na svědomí tajná bezpečnost a část komunistického vedení. Jinými slovy, žádná revoluce neexistovala, byla to je mocensky řízená strategická změna režimu, která se vymkla z rukou.

Bez konspiračního nádechu nebo ironie se revolučním událostem věnuje zatím jen seriál Českéstoletí. Epizoda Poslední hurá se snaží zachytit mocenské pohyby v pozadí. Samotnému 17. listopadu se vyhýbá. Začíná až několik dní poté, kdy už mezi členy Občanského fóra bylo možné najít aktéry s jasným příběhem a historickou rolí, jako byli Václav Havel, Václav Klaus nebo Marián Čalfa.

Možná nejzajímavěji zachycují listopad 1989 Kouř Tomáše Vorla a polozapomenutý snímek Ireny Pavláskové Corpus delicti z roku 1991. První je časovou kapslí chycené neopakovatelné energie a pocitu, že se něco může změnit. Do naděje listopadu ústí beznadějné bezčasí metaforické pročouzené továrny (socialistické společnosti), kde se kultovní rytmikál odehrává. Pavláskové lehce afektované tělesné podobenství o rozkládající se pozdně totalitní společnosti jej zase ukazuje jako součást dějinné kontinuity a nekonečného lidského hemžení. Žádné bílé přilby, žádné vlajky, studenti, zapálené svíčky. Revoluce je posledním ze sledu abstraktních obrazů. Kamera zběsile pádí po dlažebních kostkách ztemnělé Malé Strany, hekticky kmitá po zdech, rozmazaný vír podzimního listí střídá tektonická láva bublající marmelády, tryskající gejzír a vařící se cukr. Divoká jízda mejdanů, apatie, marnosti, zrady i boje o integritu posledních let státního socialismu vyvěrá v přetlaku na dlažební kostky. Úprk podkreslují zvuky hlučícího davu, z nějž záhy vystoupí jasné zvolání „Máme toho dost“. Co přijde potom, je krok do neznáma.

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Jindřiška Bláhová

redaktorka, kultura

blahova
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte